Mayovky na Internetu

Biografie chorvatských kaskadérů

Skupinu kaskadérů, kteří se podíleli na natáčení mayovek z produkce Jadran filmu, tvořil velmi úzký okruh lidí, kteří buď vystudovali kaskadérskou školu v Ljubljaně, nebo prošli náročným výcvikem na záhřebském hipodromu. Jejich hlavním úkolem bylo zastupovat herce v rizikových scénách a účastnit se nejrůznějších přestřelek, bojů a honiček.


Domagoj Vukušić / Tom

Narodil se 24. července 1938 v chorvatské obci Jablanac. Matka byla v roce 1941 zavražděna ustašovci, otec byl zajat. Zpočátku se o chlapce starala otcova sestra, později ho k sobě vzala rodina Slobodana Dimitrijeviće, budoucího představitele Dunivého hromu z Pokladu na Stříbrném jezeře. Po válce se s otcem přestěhoval do Záhřebu. V mládí byl velmi nadaným fotbalistou a nebýt otcova nesouhlasného postoje, mohl se stát profesionálním hráčem. Po návratu z vojenského výcviku navštívil své kamarády na záhřebském hipodromu, kde právě probíhal nábor jezdců a statistů do italského historického filmu Konstantin veliký. Zpočátku to bral pouze jako zábavnou brigádu, ale postupem času ho práce u filmu zcela pohltila a stal se profesionálním kaskadérem. Studoval práva, ale kvůli filmu je nedokončil. V první mayovce Poklad na Stříbrném jezeře byl osobním dublérem Eddiho Arenta, se kterým ho později pojilo velké přátelství. Kromě toho zastupoval Branka Špoljara, který v kostýmu doktora Hartleye skákal ze střechy saloonu na hřbet koně. V roce 1963 se účastnil začátku natáčení snímku Vinnetou, ale pro svou horlivost a neodbytnost, s níž bojoval za zvýšení kaskadérských honorářů, nebyl nakonec Gurdulićem angažován, a to i přes výslovné přání režiséra Haralda Reinla. Domagoj ale neměl nouzi o práci. Byl mistrem svého oboru a stal se dokonce držitelem rekordu ve volném pádu do kartónů z výšky 30 metrů. Natočil desítky filmů v Německu, Itálii, Americe, Rusku i Polsku. Spolupracoval s Robertem Mitchumem, Sophií Loren, Jamesem Coburnem, Rodem Steigerem či Piercem Brosnanem. Celkem má na svém kontě přes 250 filmů. V letech 1986-1996 byl předsedou kaskadérské sekce a zasazoval se o to, aby byl kaskadérům přiznán status umělce. V roce 1992 odešel do důchodu, ale místo odpočinku vstoupil dobrovolně do chorvatské armády a během jugoslávských válek se tři roky podílel na bránění Dubrovníku. Dnes žije se svou ženou Ksenijí v klidné části Záhřebu, má tři děti a několik vnoučat.

Účinkoval v následujících filmech:

Šimun Jagarinec / Jazo

Narodil se 23. září 1940 v malé vsi Jagarinci v Zagorské župě. Otec mu zemřel v šesti letech. V roce 1952 se s matkou přestěhoval do Záhřebu, kde se vyučil truhlařině. S výjimkou Old Shatterhanda se podílel na natáčení všech filmů o Vinnetouovi, a to nejen jako kaskadér, ale i jako herec. Jazo byl milý, skromný a spíše zdrženlivý sympaťák. Během natáčení téměř s nikým nekomunikoval, což bylo způsobeno tím, že mluvil pouze srbochorvatsky. Nebál se rizika a bez váhání plnil všechny úkoly, jaké jen režisérům přišly na mysl. Během natáčení si dvakrát zlomil kotník - jednou při seskoku z vlaku v Old Surehandovi a podruhé v Míšence Apanači. Při požáru New Venanga v Rudém gentlemanovi utrpěl popáleniny. Po skončení natáčení mayovek natočil dalších 150 filmů. Za příležitostné působení v zahraničních produkcích vděčí svému příteli Vukušićovi. V zimním období, kdy se natáčelo méně filmů, si přivydělával lakováním aut. Stejně jako Domagoj bránil během jugoslávských válek Dubrovník. S manželkou Bratislavou, která se živí jako tlumočnice při diplomatických schůzkách, má dceru Etnu, které dal jméno po své oblíbené kobyle z mayovek.

Účinkoval v následujících filmech:

Luka Knežević / Lujo

Narodil se 16. října 1938 nedaleko dalmatského Imockogu. Po třech letech strávených u jugoslávského námořnictva přišel do Záhřebu a rozhodl se žít nějakou dobu jen z tvrdě vydělaného žoldu. Svou filmovou kariéru odstartoval v roce 1960 na záhřebském dostihovém závodišti, kde se právě natáčel francouzský koprodukční film Napoleon (Austerlitz). Ze zvědavosti přihlížel natáčení a byl přemluven, aby se naučil jezdit na koni a šavlovat. Díky těmto dovednostem působil jako specialista v mnoha historických filmech, včetně Napoleona. Účinkoval ve čtyřech mayovkách, a to nejen jako kaskadér, ale i jako herec drobných rolí. V roce 1965 se oženil a na nátlak své manželky odešel z filmové branže. O rok později se mu narodil syn a přijal místo kontrolora kvality v jedné velké krejčovské dílně. V roce 1968 přišla na svět dcera a zdálo se, že jejich štěstí nestojí nic v cestě. O čtyři roky později však tvrdě zasáhl osud: manželku s velikými bolestmi dopravil do nemocnice, kde mu po několika minutách zemřela v náručí. Po smrti manželky se již neoženil a děti vychoval zcela sám. V roce 2001 odešel do důchodu a až do své smrti žil v Záhřebu. Byl pravidelným účastníkem červnových setkání fanoušků Karla Maye ve Starigradu. Zemřel 21. září 2015 v důsledku pádů ze schodů.

Smlouva Luky Kneževiće k filmu Old Surehand - 1. část / 2. část / 3. část / Český překlad

Podivuhodná změť jazyků při natáčení mayovek vedla občas ke kuriosním příhodám: herci i kaskadéři měli na určité znamení začít střílet. Harald Reinl ukázal na Luku Kneževiće a řekl "Lui para no!", což v překladu znamenalo "On teď nestřílí!". Kamera se rozsvítila a všichni, tedy i Luka, začali střílet. Reinl vztekle přerušil scénu, znovu ukázal na Kneževiće a zvolal "Lui para no, lui para no!". Kamera se rozjela podruhé a na znamení opět začaly rachotit pušky, včetně Lukovy. Rozzuřený Reinl si ho zavolal k sobě a živě s ním diskutoval. Co se vlastně stalo? Luka rozuměl Reinlovu pokynu jako "Lujo para now!", což ve směsi angličtiny a italštiny znamenalo "Teď střílí Lujo!".

Účinkoval v následujících filmech:

Miroslav Buhin / Isus

Narodil se 5. března 1943 v Záhřebu. Absolvoval kaskadérskou školu v Ljubljaně. Ve filmových mayovkách působil jako kaskadér i představitel drobných rolí, ale sám Buhin říká, že ho herectví příliš netěšilo. Spíše než hercem se cítil být kaskadérem a netoužil stát ve středu pozornosti. Svému povolání zůstal věrný i po skončení natáčení mayovek. Protože ovládal němčinu a angličtinu, byl obsazován i do zahraničních produkcí. Naposledy si zahrál v televizním seriálu D'Artagnanova dcera (2003), ale dodnes příležitostně pracuje jako koordinátor kaskadérů. Spolu s manželkou Jolandou, která pracuje jako filmová maskérka, se v roce 1983 přestěhoval ze Záhřebu na venkov. Přivydělává si výrobou svíček ve firmě, která patří vdově po kaskadérovi Petaru Buntićovi. Buhinovi mají syna a dceru. Přezdívku Isus, která znamená v překladu Ježíš, nemá Miroslav kvůli své vizáži, jak se často uvádí, ale zdědil ji po svém starším bratrovi Tomislavovi, který v mayovkách působil jako jezdec.

Účinkoval v následujících filmech:

Milan Mikuljan / Emil

Narodil se v roce 1943 v Bremenhavenu (severomořský přístav v Německu) jako syn zahraničního dělníka. Od tří let vyrůstal na záhřebském předměstí Trnje. Vyučil se automechanikem a poté začal brát hodiny jezdectví na proslulém záhřebském hipodromu. S výjimkou Old Shatterhanda a Petrolejového prince působil ve všech vinnetouovkách, ale spíše jen jako kaskadér než herec. Když se Mikuljana zeptáte, proč se v mayovkách neobjevil i ve větších rolích, odpoví vám, že je minimalista a netoužil stát před kamerou jako herec. Jako jediný vlastnil řidičský průkaz a tak během natáčení filmu Údolí smrti učil své kolegy Špoljariće, Jagarince a Krištofa řídit auto. Byl také jedním z chorvatských autokaskadérů. Po natočení snímku Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti odešel na přání své dlouholeté přítelkyně Dudy z filmové branže. Po svatbě se mladí manželé odstěhovali do Švýcarska, kde Mikuljan přijal místo soustružníka. Od roku 2008 je v důchodu a žije střídavě ve Švýcarsku a v Záhřebu.

Na natáčení mayovek vzpomíná Mikuljan s úsměvem: spolu s Nikolou Gecem a Lukou Kneževićem byli zrovna na cestě k natáčení, když tu se jim v oblasti Velebitu připletlo pod kola jejich Fordu stádo ovcí. Domnívali se, že pastýři ženou svá stáda po cestě úmyslně, neboť se jim to nestalo poprvé. Luka a Nikola vyskočili z auta, bleskově chytili jednu z ovcí a zavřeli ji do kufru. Později ovci porazili a společně zbaštili. Toto se opakovalo ještě několikrát, než pastýři zjistili, že jim chybí zvířata. Od té doby hnali své ovce jinudy a od filmařů se drželi v uctivé vzdálenosti.

Účinkoval v následujících filmech:

Zlatko Hrastinski / Hrast

Narodil se 6. června 1936 v Záhřebu. Vyučil se řezníkem, poté působil jako profesionální žokej. Trojnásobná účast ve Velkém derby v Bělehradu ho zařadila mezi jugoslávskou žokejskou elitu. Když se koncem padesátých let začaly v Jugoslávii točit první historické filmy, vzrostla poptávka po statistech. Protože měl Zlatko mezi dostihy několik dní volno a nudil se, zkusil štěstí u jedné produkční společnosti, která ho okamžitě angažovala jako jezdce do komparsu. Nové zaměstnání se mu natolik zalíbilo, že dostihový sport pověsil na hřebík. K týmu kaskadérů patřil od začátků natáčení mayovek. Stal se osobním dublérem Ralfa Woltera, a protože byl drobné, štíhlé postavy, zaskakoval i za Karin Dor nebo Elke Sommer. Po roce 1966, kdy se nepohodl se svým přítelem a šéfem Ivanem Krištofem, bylo pro něj stále obtížnější najít ve filmové branži uplatnění a rozhodl se opustit Jugoslávii. Oficiální cestou to ovšem nešlo, neboť byl jako nepřítel komunistického režimu sledován tajnou službou. Zemi nakonec opustil ilegálně a na dva roky se usadil ve Vietnamu, kde působil jako řidič sanitky u americké armády. Poté se mohl rozhodnout, zda chce žít v Americe nebo v Austrálii. Vybral si Austrálii, kde se 30 let živil jako řezník. Po rozpadu Jugoslávie a zhroucení komunistického režimu se již nemusel obávat pronásledování a v roce 2002 se vrátil do rodné vlasti. Navázal přerušené kontakty se svými kolegy a koupil malý dům nedaleko Záhřebu. Natrvalo se ale v Chorvatsku usadil až v roce 2010, kdy se mu zdravotně přitížilo - trpí Parkinsonovou chorobou. V poslední době už nevychází z domu a s přáteli komunikuje už jen po telefonu. Byl třikrát ženatý a má dvě dcery. Jedna bydlí v sousedství a stará se o otce, druhá žije v Austrálii.

Účinkoval v následujících filmech:

Ivan Krištof / Ivo

Narodil se v roce 1943 a vyrůstal v záhřebské části Trnje. Odmalička trávil každou volnou chvíli na místním hipodromu. Jakmile povyrostl, připojil se ke kaskadérům trénujícím na závodišti a tím také odstartoval svou filmovou kariéru. Když byl v roce 1963 angažován jako kaskadér do filmu Vinnetou, většinu svých kolegů znal už ze závodiště. Protože ovládal angličtinu i němčinu a jeho kultivované vystupování imponovalo vedení produkce, povýšil brzy na šéfa kaskadérů. U svých kolegů ale příliš oblíbený nebyl. Zdál se jim až příliš ambiciózní a nebylo mu zatěžko říct režisérovi, že by scénu natočil lépe než jiní kaskadéři. Byl osobním dublérem Stewarta Grangera v roli Old Surehanda. Svému povolání zůstal věrný i po skončení natáčení mayovek. Navázal cenné známosti se zahraničními producenty. V osmdesátých letech pracoval často v Německu, angažován byl např. do seriálu Derrick. Později následovaly takové hollywoodské trháky jako Peacemaker, Gladiátor, Mumie se vrací či Král Artuš. Pokud jde o provádění náročných kaskadérských kousků s koňmi, neměl ve filmové branži konkurenta. V současné době žije se svou ženou a synem v rodném domě v Záhřebu. Když se dnes Ivana zeptáte na mayovky, odpoví vám, že si pamatuje na každý den natáčení. Na ruce měl dokonce vytetované srdíčko s nápisem Lenka. Tak se jmenovala jeho milovaná klisna, kterou jezdil ve všech mayovkách a na níž unesl Uschi Glas coby filmovou míšenku Apanači. Ivanova žena Dada na tetování žárlila, dokud nezjistila, že se jedná pouze o koně. Další příčinou její žárlivosti byla sama Uschi Glas: byla prý do Ivana zamilovaná a darovala mu košili. Když se to Dada dozvěděla, dárek bez okolků roztrhala a manželovi namluvila, že se košile zničila při praní.

Účinkoval v následujících filmech:

Nikola Gec

Narodil se 16. září 1934 v záhřebské části Trnje. Vystudoval kaskadérskou školu v Ljubljaně a nějaký čas tam působil jako učitel. V počátcích své kariéry účinkoval v mnoha italských koprodukcích, ve dvou případech byl angažován i na post šéfa kaskadérů. V mayovkách byl využíván také jako herec. Díky výraznému nosu a tvrdému pohledu ztělesňoval výhradně bandity nebo vrahy, ale v zákulisí byl nenapravitelným strůjcem kanadských žertíků. Na otázku, jak se člověk stane kaskadérem, kdysi odpověděl: "Buď musíte být blázen, nebo pocházet z Trnje!" Po skončení natáčení mayovek se stáhl do ústraní. Zprvu se živil jako barman, později jako bodyguard. V roce 1977 byl dokonce osobním strážcem Jamese Hunta, tehdejšího mistra světa ve Formuli 1. V osmdesátých letech stál opět před kamerou a natočil několik televizních filmů, např. Tucet špinavců. Mimo to působil jako dublér Tellyho Savalase, známého především ze seriálu Kojak. Aktivně se účastnil bojů v jugoslávské válce a jako důstojník v záloze velel jedné malé jednotce. Až do své smrti žil se svou ženou Nadou na ranči mimo hlavní město Záhřeb. Zemřel 6. června 2008.

Účinkoval v následujících filmech:

Marijan Habazin / Dado

Narodil se 23. července 1936 v Záhřebu. Když mu bylo šest let, našel jeho dědeček na pastvině ruční granát, který přinesl domů. V kuchyni ho začal rozdělávat a vnoučata, která byla u něj tou dobou na návštěvě, se seběhla podívat, co to děda přinesl. Během manipulace však granát vybuchl, dědu to zabilo, Marijan přišel o oko a další dvě vnoučata byla zraněna. Jeho prvním filmem byl Devátý kruh (1960), v roce 1961 působil již jako kaskadér ve snímku Tataři. K týmu mayovských kaskadérů patřil od počátku natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře. Mluvil plynně anglicky a německy a ještě během filmování studoval práva na záhřebské univerzitě. Studium však brzy pověsil na hřebík a rozhodl se plně věnovat lukrativnějšímu povolání kaskadéra. Kromě Petara Buntiće byl jediným chorvatským kaskadérem, který natáčel filmy Poklad Aztéků a Pyramida boha Slunce. Srbská koprodukční společnost Avala Film upřednostňovala totiž vlastní kaskadéry. Mnoho let se živil jako učitel lyžování a vystupoval příležitostně v televizi. Jeho posledním filmem byl Vlak smrti (1992). V devadesátých letech byl tajemníkem chorvatského lyžařského svazu. Od roku 1968 je ženatý, má dceru a dvě vnoučata. Dnes už na tom není zdravotně dobře a nerad se stýká s ostatními lidmi.

Účinkoval v následujících filmech:

Petar Buntić / Šizo

Narodil se pravděpodobně v roce 1940. Od počátku šedesátých let trpěl záhadnou nemocí, doprovázenou závratěmi a poruchami rovnováhy. Lékaři ji diagnostikovali jako obyčejný tinnitus, projevující se zejména pískáním v uchu. Postižený mívá problémy se soustředěním a usínáním, nemůže relaxovat. Strádá psychicky a v důsledku absence odpočinku i fyzicky. Buntić byl kvůli své nemoci a hyperaktivitě přezdíván Šizo, což se dá přeložit jako roztržitý, schizofrenní. Nebyl sice tak nadaný jako Ivan Krištof, zato byl nesmírně ctižádostivý. Perfektní znalost italštiny mu později dopomohla k postu šéfa kaskadérů v několika italských produkcích. Až do poloviny devadesátých let byl k vidění v mnoha filmech jako herec i kaskadér, ale pak se jeho zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Dva měsíce před smrtí mu lékaři diagnostikovali rychle se rozšiřující mozkový nádor, který už nebylo možné operovat. Šokovaný Buntić se stáhnul do ústraní, rozloučil se s kamarády a kromě své ženy k sobě nikoho nepustil. Zemřel zcela osamělý v roce 1997. Pokud jde o jeho působení v mayovkách, tak ve vedlejších úlohách byl k vidění jen zřídka, proto se nám zatím nepodařilo vytvořit podrobný seznam rolí a filmů. Jisté je pouze to, že byl spolu s Habazinem jediným chorvatským kaskadérem, který působil v "srbských" mayovkách Poklad Aztéků a Pyramida boha Slunce, v nichž dostal větší herecký prostor.

Stjepan Špoljarić / Štef

O životě Stjepana Špoljariće mnoho nevíme. K týmu mayovských kaskadérů patřil od roku 1963, kdy se natáčel první díl trilogie Vinnetou. Účinkoval v sedmi mayovkách, ale vždy jen v nepatrných rolích. Poznat ho můžete podle jeho silné postavy a světlých vlnitých vlasů. Zemřel před mnoha lety na rakovinu plic.

Účinkoval v následujících filmech:

Kasim Kučković / Šargač

Posledním ze skupiny chorvatských kaskadérů je muž s naprosto nezaměnitelným obličejem. Profesionálem se stal v roce 1963, ale jako specialista účinkoval již v Pokladu na Stříbrném jezeře, kde měl na rozdíl od ostatních kolegů vcelku výraznou roli bandity. Kromě toho zastupoval v jezdeckých scénách Simu Janičijeviće, představitele Paterssona. Po skončení natáčení mayovek emigroval do Austrálie, kde se v sedmdesátých letech zabil při autonehodě.

Účinkoval v následujících filmech:

Giancarlo Bastianoni

Giancarlo Bastianoni sice nebyl chorvatským kaskadérem, nýbrž italským, ale protože účinkoval v mayovkách z produkce Jadran filmu i Avala filmu, rozhodli jsme se věnovat malý prostor i jemu. Narodil se pravděpodobně v roce 1940. Od počátku šedesátých do konce osmdesátých let účinkoval ve zhruba čtyřiceti filmech, často po boku Buda Spencera a Terence Hilla (např. Sudá a lichá; Jestli se rozzlobíme, budeme zlí). V mayovkách působil především jako dublér Lexe Barkera, a to ve filmech Poklad Aztéků, Pyramida boha Slunce, Divokým Kurdistánem, V říši stříbrného lva, Vinnetou - Poslední výstřel a Vinnetou a míšenka Apanači. V posledně jmenovaném snímku dostal vcelku velký herecký prostor, když ztvárnil banditu s hustými narezlými blond vlasy a knírem.

Účinkoval v následujících filmech:

Valent Borović

Závěrem našeho povídání bychom se měli zmínit ještě o Valentu Borovićovi, který působil jako učitel kaskadérů. Narodil se 10. února 1938 v chorvatském Ludbregu. Během vojenské služby v letech 1958-1960 natočil první dva filmy. V roce 1960 se přistěhoval do Záhřebu a začal pracovat u produkční společnosti Dubrava film. V roce 1963 přešel k Jadran filmu, kde působil do roku 1970. Současně pracoval pro jugoslávskou televizi, kde byl jeho dvorním režisérem jeho nejlepší kamarád Joakim Marušić. Kromě Pokladu na Stříbrném jezeře účinkoval ve všech mayovkách, na jejichž výrobě se podílel Jadran film. Během natáčení Posledního výstřelu se v Solinu u Splitu seznámil se svou ženou Jankou, které neřekne jinak než Solinka. Její rodiče ubytovávali členy filmového štábu. V roce 2011 oslavili pětačtyřicáté výročí sňatku. Jejich jediný syn Željko žije s rodinou již dvacet let v australském Sydney. Dnes je Borović po těžké nemoci částečně ochrnutý, je upoután na invalidní vozík a plně odkázán na péči své manželky.

Účinkoval v následujících filmech:

 

Použitá literatura:

  • HEES, Christian. Schläge, Stürze, Gladiolen : die Kaskadeure der Karl-May-Filme (Teil 2). Karl May & Co. 2005, N. 100, S. 22-27.
  • HEES, Christian. Sprünge, Stürze, Schafdiebe : die Kaskadeure der Karl-May-Filme (Teil 3). Karl May & Co. 2006, N. 103, S. 6-13.
  • HEES, Christian. Sprünge, Stürze, schöne Scherze : die Kaskadeure der Karl-May-Filme (Teil 4). Karl May & Co. 2006, N. 105, S. 78-81. --- Články Christiana Heese Obsahují mnoho nepřesností a omylů.

Tato prezentace vznikla na základě korespondence a osobních rozhovorů s bývalými kaskadéry Miroslavem Buhinem, Šimunem Jagarincem, Domagojem Vukušićem, Lukou Kneževićem, Zlatkem Hrastinskim, Marijanem Habazinem a Valentem Borovićem. Díky těmto pánům jsme opravili mnohé nepřesnosti a omyly, kterých se dopustil autor výše citovaných článků, a které jsou dále publikovány v německé literatuře, aniž by si autoři ověřili správnost údajů.

Autoři článku - © Michaela Kroupová a Jaroslav Maryška, publikováno 28.11. 2012, poslední aktualizace 27.10. 2013.




od 1. 9. 2005