Mayovky na Internetu

Od Stříbrného jezera do Santa Fé - květen 2009

» Fotogalerie z cesty do země Vinnetoua

Moje letošní cesta za lokalitami filmových mayovek byla oproti předchozím třem výletům výjimečná v tom, že jsem byl přizván jako člen výpravy mých rakouských přátel. A protože jeden z Rakušanů onemocněl, přizval můj dobrý přítel Georg (který byl ostatně s námi i loni) také osvědčeného Jardu Maryšku, jsa si dobře vědom jeho nevídaného talentu pro nacházení nových a nových míst. Musím dodat, že to bylo ku prospěchu výpravy; o dopadu na Jardovo studium raději ani nemyslet.

Cestou jsme se zastavili na Plitvicích a prohlédli si místo nočního tábora a přepadení Utahy z Pokladu na Stříbrném jezeře, místo rozloučení Old Shatterhanda s Utahy nad jezerem Kozjak, vyhlídku u silnice, kde Rollinsův bandita s puškou na klíně vyhlížel Vinnetoua u Medvědí řeky a zajeli jsme i k vesnici Utahů (kousek za Plitvicemi je odbočka vlevo, směrovka Bihač, místo leží po cca 5 kilometrech). Byl to velice slibný začátek.

Program byl náročný. Měli jsme naplánováno plných 7 poznávacích dní (plus dva dny na cestu), z toho tři dny jen na Malém Alanu. V této kultovní lokalitě jsme prolezli snad každý kout. První den jsme se vydali na Zelenou louku, vyšplhali na Místo smrti Vinnetoua a pokračovali dál, vzhůru ke skalním věžím - Prstu a Palci. Zde se natáčelo několik sekvencí střední pasáže pronásledování Vinnetoua. K cestě dál do Skalního sedla jsme se neodvážili - poslechli jsme naléhavého varování, které bylo vyvěšeno ve skříňce Karl-May-Fanbuch (na zdi u parkoviště), že tento úsek cesty stále ještě není odminován. Ačkoliv teplota dosahovala nějakých 35°C a ve skalách se nepohnul ani vánek, díky častým přestávkám jsme výstup absolvovali v pohodě a odměnou nám byly úžasné záběry, ale také úchvatný výhled do kraje, samozřejmě na samotnou Zelenou louku a na kaňon Zrmanje. Při sestupu jsme ještě identifikovali jedno místo, kudy se Rollinsovi bandité hnali za Vinnetouem a pak nás čekalo už jen zdržení na Místě smrti. Tam jsme si s Jardou nafotili remake-snímky ze scény Vinnetouovy smrti (víc se pro nesmírné horko nafotit nedalo, i tak jsme toho měli plné zuby) a vydali se zpátky k autu.

Druhý den jsme vyrazili opět k Malému Alanu. Musím poctivě přiznat, že nám cestu zpříjemnili chorvatští policisté, kteří nám za vysokou rychlost "vypálili" pokutu 500 kun. A zatímco Georg (řidič) vyřizoval tuhle trapnou záležitost, profrčelo kolem nás asi pět chorvatských aut rychlostí mnohem vyšší, než byla naše a policisté nehnuli ani brvou. Pověsti o zvláštnostech chorvatské policie tedy nelžou.

Cílem druhého dne byla samotná Zelená louka. Prvním zastavením bylo místo, kterým pádí pronásledovaný Vinnetou zavěšený v třmenu na boku koně. Bohužel strom, který je vidět v záběru, zničil loňský požár. Dál jsme přešli ke Skále Ilčiho. Kdo by neznal záběr, kdy zpoza skály vyběhne Vinnetouův vraník, aby se rozloučil se svým umírajícím pánem. Kluci nelitovali sil, aby se vyšplhali zatraceně vysoko a našli pozici kamery. Když se jim to podařilo, jejich radost neměla mezí. Já jsem zůstal dole, protože mě v poslední době zlobí nervové bolesti nohou a na tak náročný výstup jsem si netroufal. Nakonec - někdo musel "dělat" Ilčiho... A další zastavení už se týkala pronásledování Vinnetoua - lepší než slovní popis budou fotky. Jedno však musím s hrdostí poznamenat: některá z těch míst, hlavně Vinnetouův hod nožem a skálu, od níž střílí Rollins, nikdo před námi (kromě filmařů, samozřejmě) ještě neviděl.

Druhou část dne jsme vyplnili důkladnou prohlídkou Louky supů, tedy prvního údolí. Zde jsou především místa, vztahující se k filmům Mezi supy a Old Surehand, ale najdete zde například skálu (on je to spíš větší kámen), zpoza které pozoruje Apače Santer s Bullockem (známý snímek), skálu, ze které Santer "po zadku" slézá a jedno z míst, kudy jel Inču-čuna se svými dětmi pro zlato. Na Louce supů se velmi osvědčil Jardův nádherný kostým Vinnetoua - vznikly zde nádherné snímky.

Třetí den na Malém Alanu patřil Skalnímu sedlu - o něm jsem psal už loni - a okolí kráteru, tedy smrti Inču-čuny a Nšo-či. Já měl obzvlášť radost z poznání místa, kde se přibíhající Old Shatterhand připojuje do boje proti Santerově bandě. Byl jsem na Malém Alanu počtvrté, ale nikdy se docela nenasytím atmosféry, která tohle místo naplňuje. Snad je to tím, že právě oblast kráteru, ale i Louka supů a Zelená louka, nejsou tolik změněny vzrostlou vegetací, jako například lokace na Plitvicích nebo ve Velké Paklenici, že si právě naopak stále uchovávají svoji původní originalitu.

Čtvrtý den jsme se rozloučili se Starigradem (kde jsme bydleli ve starém známém penzionu Diana) a po krátké zastávce nad kaňonem Zrmanje jsme vyrazili směr Skradin, přes Biograd na moru, Pakoštane a Drage - malé hnízdo, v jehož centru se ukrývá nádherná lokace, místo Vinnetouova tušení smrti. Také zde jsme s Jardou neodolali pokušení a vzali si své kostýmy: taková šance se přece musí využít! Fotky, které zde vznikly, jsou nádherné a vůbec nevadí, že nebyl zádumčivý večer, nýbrž pravé poledne. Alespoň jsme měli dobré světelné podmínky. Kousek od Drage jsme si prohlédli břeh Vranského jezera, kudy jel kdysi Vinnetou naproti apačským náčelníkům (úvodní sekvence Posledního výstřelu) a pak už jsme upalovali do Skradinu. Zbytek dne jsme zaslouženě odpočívali a věnovali jsme se prohlídce nádherného, starobylého Skradinu.

Cíl dalšího dne byl jasný. Bylo to místo, na které jsme se těšili, které jsem velmi toužil navštívit, protože má v sobě kus mayovské romantiky a filmu Poslední výstřel dodává pořádný kus barvitosti a atmosféry: Trogir. Slunce opět pálilo a nebe zářilo blankytem. Prvním cílem bylo nalézt zcela typickou budovu: radnici, která představovala guvernérův palác. Gerhard byl od svých přátel vybaven podrobným popisem, podle kterého jsme radnici našli poměrně snadno. Ano, bylo to ono - roh kostela a skvostné průčelí starobylé budovy. Kdyby se odstranily slunečníky, stínící zahrádku kavárny (zabírala dobrou půlku náměstí), klidně by se tam scéna nástupu vojska mohla točit znovu. Jakoby se zde zastavil čas. Dál jsme se vydali hledat Gomezův balkón, ani to nebyl problém. Ve filmu sice není vidět, snad patřil do vystřižené scény.

Po několika krocích jsme byli v Gradské ulici, kde se natáčela scéna, v níž Lex Barker běží uličkou, zastaví se přede dveřmi stáje a podle kouřícího nedopalku pozná, že na něj ve stáji číhají bandité. Zde se čas nezastavil - ze "stáje" je banka (mám zato, že to ještě nedávno snad byla cukrárna, nebo něco podobného, ale nejsem si jist), kde jsem svým prudkým vtrhnutím způsobil úlek a strnutí přítomných klientů, dvou úřednic a jednoho člena ochranky, který se křečovitě chytil svého stolku a vypadal, že je mu jedno, co se bude dít, jen abych mu proboha nevzal ten jeho stolek. Protože jsem za dveřmi čekal nějakou chodbičku, byl jsem z náhlé přítomnosti lidí také překvapen. Raději jsem zdvořile pozdravil, hned se zase otočil a stejně rychle jako jsem tam vpadl, vypadl jsem ven. Turisté, kteří našemu natáčení přihlíželi, byli vesměs Němci a věděli, o co jde. Ukázněně se podrobili naší prosbě, aby nám prostor nechali volný a dobře se bavili, dokonce jsme si vysloužili slabý potlesk. Jen kamarádi po zbytek cesty litovali, že nemohli vidět ty polekané obličeje lidí v bance....

Další místo jsme lokalizovali podle kostela Sv. Petra (v plánku Peterskirche) - podél něho cválali Vinnetou a Old Shatterhand, ve filmu jsou dobře patrné dodnes existující vrata s ornamenty kosočtverců. Poté zahnuli doleva (v záběru kamery doprava), takže vrata kostela a kamenný kulatý reliéf měli za sebou. Z uličky naproti kostelu je pozoroval bandita. Posledním místem, které jsme vyhledali, byla Gomezova ulička. S nadšením jsme se pokochali pohledem na odfouklou fasádu, která byla odfouklá už ve filmu, prošli si to místo křížem krážem, pak si dali na zahrádce restaurace pivko a jeli zpátky. Program dne zdaleka nekončil, protože jsme projeli Skradin a zastavili ve vísce Dubravice. Přímo ze silnice jsme se ujistili, že Údolí hadů (Vinnetou a Shatterhand v Údolí smrti) je stejně půvabné jako ve filmu, jen hadi zde nebyli.

Po krátké zastávce jsme pokračovali na Roški slap, jak se nazývá část vodopádů na řece Krce. Zde jsme po krátké pěší túře kolem jezera navštívili místo, kde skupina s Mabel dojela k vodě. To místo je nádherné díky své kulise v pozadí; ta je ostatně úchvatná na obou stranách řeky, která zde svojí šíří skutečně připomíná jezero. Pak jsme potkali Anteho, který nám nabídl, že nás sveze člunem k vodopádům, za 50 kun na osobu. Vzali jsme to, protože vodopády, podél kterých pádlovali Vinnetou a Shatterhand (v Údolí smrti) jsou natolik zarostlé, že ze břehu nejsou vůbec vidět. Ze člunu jsme jejich nádheru mohli spatřit. Tím skončil další den našeho putování za místy, kde se točily mayovky.

Protože jsme s vodopády Roški ještě zdaleka nebyli hotovi, dalšího dne ráno jsme tam zamířili znovu. Trochu nám zvedlo náladu, že po nás nikdo nechtěl vstupné. Buď bylo brzy ráno (9 hod) nebo ještě nebyla ta pravá sezóna, kdo ví. Takže jsme se zcela gratis mohli pokochat pohledem na místo, kde si Hawkens a Castlepool chladili tváře po včelích žihadlech, kde vedl Old Shatterhand večerní rozhovor s Nšo-či a odkud je Santer vyslechl (ty kameny byly atrapy, marně byste je hledali), kde se Santer plížil k nočnímu táboru Apačů, zdálky ozářeném ohni, kde seděl Old Shatterhand, když kolem prošla Nšo-či k vodě a on se zvedl a šel za ní. A také kde cválal Old Shatterhand (V údolí smrti) vstříc přepadení bandity - po úzkém chodníčku zhruba v polovině výšky skalní stěny nad řekou. Jen místo, kde visel nad propastí a držel se za suchý kořen, jsme nenašli. Ze skalního masívu se v průběhu let odlouply a zřítily tu větší, tu menší kameny a detaily místa jsou tím pádem pozměněné.

Musím přiznat, že Roški slap nám připravil celou řadu skvělých momentů. Ale den ještě nebyl u konce - od vodopádů Roški jsme vyrazili ke klenotu celé oblasti, k vodopádům na Krce, zvaným Skradinski buk. Buď k nim můžete přijet po vlastní ose a z parkoviště vás autobus doveze do půlky prohlídkové trasy, nebo máte možnost přeplavit se po Krce lodí ze Skradinu a vystoupíte přímo u charakteristických mohutných vodopádů, které jsou jedním ze symbolů Chorvatska. Využili jsme obě možnosti. Protože jsme z Roški slapu jeli autem, z parkoviště jsme se vydali na kamenný poloostrov, místo, kde se jednak natáčela smrt majora Kingsleyho (V údolí smrti) a jednak porada Vinnetoua, Old Shatterhanda a Tujungy ve filmu Old Shatterhand ("Já jsem také bledá tvář..."). Poctivě přiznám, že sedět na kameni, na kterém roky přede mnou seděl Lex Barker (a to samé platilo o Zrmanje a malém Alanu na louce s hroby) ve mě vyvolávalo zvláštní pocit, kterého jsem se nemohl nasytit. Tím dnešní den skončil, na další jsme si nechali to nejkrásnější, co Skradinski buk nabízí.

Tentokrát jsme se ze Skradinu k vodopádům nedopravovali autem, ale lodí - doprava byla v ceně vstupného do Národního parku, které bychom museli tak jako tak zaplatit, tak to bylo výhodné - a navíc romantické. První, co vás po výstupu z lodi uvítá, je spodní část vodopádů, ten nejúchvatnější a snad i nejznámější pohled. Zastavíte-li se asi uprostřed mostu, uvidíte pod sebou tmavší prohlubeň ve dně řeky - to je místo, kde se koupaly apačské děti, zatímco přímo proti vám uvidíte místo, kde prováděl svoji hygienu Sam Hawkens, než šel na své rande. A pak si už prohlížíte tu nádheru - stezka vás povede kolem celých vodopádů a přijdete zpět k dolní části. Uvidíte zde například zbytky misie Bílé Holubice (ty jsou ovšem nepřístupné, ale když přelezete dřevěné zábradlí, nikdo vás nevyžene; misie sama byla kulisa a zbyl z ní pouze asi 80 cm široký chodník a schody ve výšce 5 metrů, takže spíš jakási široká zeď), splav, kde rybařili a povídali si Old Shatterhand s Nšo-či (to místo stále přitahovalo moje zraky, fotil jsem je ze všech možných pozic a vyhlídek), vodopád, nad kterým zápasil Tujunga s chlípným vojákem, peřej, ze které Vinnetou a Old Surehand zachraňovali trosečníky z voru (Petrolejový princ) a jiná půvabná, zajímavá a dechberoucí místa.

A to byl také poslední zážitek letošního putování za místy, spojenými s filmovými mayovkami. Druhý den ráno jsme se vydali na cestu domů. Z nádherného světa Vinnetoua a Old Shatterhanda do světa neveselé přítomnosti, přetechnizované hektičnosti a zcela všedních prozaických starostí.

 

(Autor článku - Jan Koten, vytvořeno dne 24.6. 2009)




od 1. 9. 2005