Mayovky na Internetu

Po stopách Vinnetoua

Soukromá výprava 21.-26. května 2013

Jednadvacátý květen roku 2013 byl pro mě jedním z nejvýznamnějších dnů v mé mayovské kariéře: v doprovodu Honzy Kotena a Mirka Řehoře, skvělých přátel a ještě lepších průvodců, jsem poprvé navštívila místa natáčení filmových mayovek v Chorvatsku. Společnou cestu jsme sice plánovali již léta předtím, ale pracovní povinnosti, těhotenství a následná péče o dva malé drobky mi tehdy nedovolily tento výlet zrealizovat. Ale kdo si počká, ten se dočká: děti odrostly natolik, aby týden vydržely u babiček a já se konečně mohla vypravit do země Vinnetoua.

V úterý 21. května jsme v 8 hodin ráno naložili zavazadla do Mirkova auta a vydali se na osmihodinovou cestu z Brna do Rijeky. Ještě ten den jsme chtěli v oblasti Plataku navštívit tábory Assiniboinů, Ponců a Kiowů, a rovněž i Butlerovu farmu na proslulém Grobnickém polji. Cesta probíhala velice hladce za družného hovoru i sledování filmových mayovek. Během jízdy přes Slovinsko jsme se dohodli, že si uděláme krátkou přestávku a mimo původní plán navštívíme také krasové údolí Rakov Škocjan, kde se natáčely některé záběry z filmů Vinnetou - Rudý gentleman a Old Surehand. Kolem 15 hodiny jsme zaparkovali auto na místním malém parkovišti a jako jediní turisté se vydali obdivovat krásy těchto jeskyní. Příjemně chladné počasí, mírný déšť, vůně lesa a hučící voda řeky Rak působily jako balzám na duši. Nejprve jsme se zastavili na vyhlídce u zbytku stropu jeskyně Mali naravni most, který se klene nad severní propastí ve výšce 42 metrů. Poté jsme úzkou a kluzkou cestičkou scházeli přímo ke dnu propasti. Z vyhlídky nám zpočátku nebylo zcela jasné, zda se dá tmavou jeskyní, jíž protékala rozvodněná řeka, projít i na druhou stranu této jeskyně. Když jsme ale stanuli na dně propasti, spatřili jsme podél stěny jeskyně kamenitou cestičku, která nás dovedla na druhou stranu - k jižní propasti s jejím typickým kamenným můstkem. Jakmile jsme pořídili několik fotografií, vrátili jsme se k autu a pokračovali v cestě do Chorvatska.

Po 17. hodině jsme dorazili do Čavle, kde jsme si zajistili ubytování v místním penziónku a pak jsme se vydali směrem k Soboli, abychom si prohlédli místo, odkud střílel Santer na bizony a kde došlo k setkání Merrila s Old Shatterhandem a Strejcem Gunstickem. Místo se ovšem změnilo k nepoznání. Přispěla k tomu nejen příroda, ale i člověk, který sem v posledních letech navezl haldy sutin. Další zastávkou pak byla oblast za Kamenjakem, kde byl postaven noční tábor Kiowů se zajatým Vinnetouem. Černé mraky nevěstily nic dobrého, a tak jsme poklusem seběhli do údolí, kde se kluci nechali fotografovat u shluku kamenů, za nimiž se skrýval Old Shatterhand během zneškodňování nepřátel. Sotva jsme pořídili poslední záběr, spustil se prudký déšť, který nás zahnal zpátky do auta. Protože se už blížila 20. hodina a stmívalo se, nemělo smysl pokračovat na Platak, jak jsme měli původně v plánu. Při zpáteční cestě do penzionu jsme se tedy zastavili jen na Grobnickém polji a v rychlosti se porozhlédli po místech, kde stávala Butlerova farma.

Druhý den, ve středu 22. května, bylo na programu Lukovo Šugarje a Národní park Velika Paklenica. Poněvadž jsme si nechtěli nechat ujít ani oblast Plataku, na kterou nám nevyšel čas předchozí den, měli jsme obavy, že pro změnu nestihneme návštěvu Paklenice. Nechali jsme tomu ale volný průběh a vyplatilo se. Již po deváté hodině jsme se proháněli po nádherné jarní louce, kde stával tábor Assiniboinů se zajatými vojáky a vychutnávali si ten úžasný klid, který tady panoval. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a bylo příjemné teplo. Naším hlavním cílem bylo najít strom, od něhož střílela Ribanna na terč, což se nám po chvilce hledání také podařilo. O hodinu později jsme scházeli k vesnici Ponců, kde jsme potkali skupinu rakouských turistů, shodou okolností našich společných přátel. To bylo radosti na starém Bělidle! Všichni jsme ale měli svůj vlastní program, a tak se naše cesty zase brzy rozdělily. Vyfotili jsme si místa, kde se řadili bandité před útokem na vesnici Ponců, dále tzv. náčelníkův kámen, za nímž se skrýval Jozo Kovačević i typické vrcholky, které lze spatřit v závěrečné části filmu, kdy se Vinnetou s bojovníky odděluje od Tah-ša-tungy. Musím říct, že oblast Plataku ve mně zanechala opravdu zvláštní dojem - je to nádherná, klidná a čistá krajina vonící po bylinkách a kdyby to bylo možné, postavila bych si tam alespoň na týden stan. Kolem poledne jsme se ještě na okamžik vrátili na Grobničko polje, a pak jsme již uháněli směrem ke Starigradu.

Na pobřežní silnici mezi Karlobagem a Starigradem se nachází Lukovo Šugarje, kde se natáčelo několik scén z Rudého gentlemana, mimo jiné přepadení Merrila a jeho společníků bandity. Auto jsme nechali u kraje silnice a po kamenité pěšině zarostlé vysokou trávou a bodláčím jsme se vydali k charakteristické skalce, zpoza níž střílel Old Shatterhand a Gunstick Uncle na bandity. Dlouho jsme se tady ale nezdrželi, protože jsme měli na programu ještě návštěvu Paklenice. Kdo už někdy národní park navštívil, ten ví, že je to na celodenní výlet. Nám zbývaly na prohlídku nějaké tři čtyři hodinky, než se setmí. Po příjezdu do Starigradu jsme se rychle ubytovali v oblíbeném penzionu Diana, znovu jsme nasedli do auta a spěchali do parku. Kvůli zamračené obloze nebyly podmínky k focení zrovna ideální, ale přesto se nám navzdory našim pesimistickým předpovědím podařilo udělat hezké záběry a v klidu si prohlédnout ta nejvýznamnější místa. Park jsme opouštěli krátce před 19. hodinou a naše další kroky směřovaly do místní vyhlášené restaurace, které vládne Klekí-petra. Tento milý starý muž nám naservíroval ohromnou porci pečených ryb s brambory a špenátem, které sám během několika vteřin vykostil. Po celodenní náročné túře nám pořádně vyhládlo, a tak do nás jídlo padalo jako do studny.

Ve čtvrtek 23. května nás čekal výlet na místa nejkrásnější, nejproslulejší, nejmayovštější - ke kaňonu řeky Zrmanji a na Mali Alan, místo smrti Inču-čuny, Nšo-či a nakonec i Vinnetoua. Velice jsem se těšila. Vpředvečer výletu jsem z tašky vybalila kostým Vinnetouovy sestry, ve kterém jsem se chtěla vyfotit na Zrmanje i na Malém Alanu a potvrdilo se mi podezření, že krásná perličková čelenka zůstala doma na stole. Mnohem více starostí mi však působil fakt, že okna pokoje začal bičovat silný déšť a vítr. Ráno sice déšť ustal, ale vítr foukal dál. Jakmile jsem však vylezla na balkon, bylo mi jasné, že se nejedná o obyčejnou vichřici, nýbrž o pravou a nefalšovanou bóru. Před odjezdem na Zrmanju jsme se stavili u Zvonka Čubeliće, abychom si prohlédli místní muzeum Vinnetoua. Když se Zvonko dověděl o našem úmyslu jet v tomto počasí na Mali Alan, nevěřícně kroutil hlavou. Prý je to velmi nebezpečné a vůbec nám to nedoporučuje. Ten den byla prý bóra obzvláště silná. Jeho slova nás však nemohla odradit, zážitek z míst natáčení by byl bez návštěvy Malého Alanu jen poloviční.

Na Zrmanje jsme se dlouho nezdrželi. Vítr s naším autem lomcoval jako s hračkou a chvílemi nám dokonce znemožnil vystoupit z auta. Bylo sotva 13°C a po obloze se valila hustá mračna. V autě jsem na sebe navlékla kostým a ani jsem se neobtěžovala s česáním copů. Buď by mi je vítr stejně rozpletl, nebo bych vypadala jako Pipi dlouhá punčocha. Bóra byla velice nepříjemná a nedovolila nám přiblížit se k okraji kaňonu na více než pár metrů. Stačilo drobné zaváhání a srazila by nás dolů. K autu jsme se vraceli málem po kolenou. Poněkud zklamaní jsme se vydali k táboru železničářů a zastavili se rovněž u stromu Klekí-petry. V jedenáct hodin jsme již parkovali u zdi na Malém Alanu. Zmrzlí a unavení jsme přemýšleli, zda absolvovat náročnou túru na Zelenou louku, nebo zda se jen vyfotit u hrobů pod Tulove Grede a upalovat zpátky do tepla a bezpečí. Kamarádi navštívili tato místa již mnohokrát a nemohla bych jim mít za zlé, kdyby nakonec výšlap odřekli. Pak ale Mirek zavelel k pochodu. Celá natěšená jsem nahodila na záda batoh a utíkala za ním. Po půlhodinové vyčerpávající cestě jsme konečně dorazili na Zelenou louku. Mirek usoudil, že nemohu opustit Mali Alan bez toho, aniž bych stála na místě Vinnetouovy smrti, s čímž jsem pochopitelně souhlasila. Honza zůstal dole pod skalami, aby všechno řádně zdokumentoval a vyfotil. S Mirkem jsme se tedy prodírali hustým porostem vzhůru po skalních výčnělcích, až jsme konečně stanuli na onom posvátném místě. Byl to úžasný pocit stát takhle vysoko ve skalách, shlížet dolů na Zelenou louku a vychutnávat si mlčky ten pocit svobody. A k našemu velkému překvapení tu vítr nezafoukal, nepohnul se ani lísteček. Opravdu magické místo. Sotva jsme však slezli dolů, bóra opět naplno udeřila a aby toho nebylo málo, foťák mi nahlásil plnou paměťovou kartu. To byl zlý sen. Výprava byla sotva v polovině a my s sebou neměli ani notebook, kam bych si mohla fotky nahrát.

Zpáteční cesta ke zdi, u níž jsme nechali auto, byla pro mě opravdový horor :-) Zpocená a vyčerpaná jsem sotva pletla nohama a tiše obdivovala ty dva chlapíky, kterak svižně kráčejí po krkolomné skalnaté cestě. Po krátkém občerstvení jsem si v autě oblékla indiánské kalhoty a šaty. Protože teplota klesla na pouhých 11°C a bóra stále řádila jak pominutá, rozhodla jsem se ponechat pod šaty tričko, které je bohužel na některých fotografiích vidět. Jenže zachování zdraví bylo v dané situaci důležitější než nějaká paráda. Navlékla jsem na sebe mikinu a bundu, perličkový límec jsem vložila do batohu a zvolna jsme se vydali ke kráteru. Tady jsme pořídili několik záběrů postřelené Nšo-či a poté jsme seběhli dolů ke hrobům, kde jsme strávili dobrou půlhodinku vzájemným fotografováním se v kostýmech. Byl to takový milý adrenalinový zážitek a já na to rozhodně vzpomínám ráda. K večeru jsme se ubytovali v apartmánech KrkaHaus, které leží v obci Lozovac nedaleko Šibeniku. Odtud to je coby kamenem dohodil k vodopádům řeky Krky, naší příští zastávce. Majitel penzionu je velice vstřícný starý pán, který rozumí perfektně česky a hovoří také německy a italsky. K mému velkému potěšení mi zapůjčil svůj osobní notebook, abych si mohla přehrát fotografie na USB a uvolnit tak paměť ve foťáku.

V pátek 24. května jsme si udělali odpočinkový výlet k vodopádům řeky Krky. Zpoza bílých mraků vykukovalo slunce, což byla příjemná změna oproti studené bóře z minulého dne. Turistů zde bylo přiměřeně, takže se daly pořídit i vcelku slušné fotografie. Kromě notoricky známých vodopádů jsme si prohlédli také místo pronásledování majora Kingsleye z Údolí smrti, dále kámen, na němž rokovali Old Shatterhand, Vinnetoua a Tujunga, a nakonec i zbytky misie Palomy, Bílé holubice. Musím přiznat, že zpočátku jsme se s Mirkem zdráhali lézt do nepřístupných míst (byli jsme přeci jen v Národním parku a všem na očích), ale Honza nás ujistil, že nás odtud nikdo nevyžene a to, co nám chce ukázat, prostě musíme vidět. A měl pravdu. Zavedl nás ke splavu, kde rybařil Old Shatterhand s Nšo-či i k vodopádu, nad kterým zápasil Tujunga s vojákem. Stezka byla plná nádherných vyhlídek a my se po ní pohybovali zcela sami, nikým a ničím nerušeni.

Páteční odpoledne jsme strávili ve starobylém Trogiru. V poklidném tempu jsme prošli všechny uličky a náměstíčka, známé z natáčení Posledního výstřelu, řádně je nafotili (vchod do bývalé stáje dokonce i bez přítomnosti turistů) a nakonec zavítali do malé kavárny, v jejíchž místech se kdysi nacházel Gomezův dvorek - místo, kde Old Shatterhand vyslýchal proradného banditu. Vpodvečer jsme se přesunuli do Splitu, ubytovali se v hotelu Ivo, nakoupili několik dobrot v místním marketu a krátkou procházkou se vydali k bývalému lomu, který se v době natáčení mayovek proměnil v New Venango. Místo se za ta dlouhá léta změnilo téměř k nepoznání, zachována zůstala v podstatě jen část, kudy Old Shatterhand a Castlepool vjížděli do Venanga. Ostatní části lomu byly zcela vytěžené nebo naopak zasypané haldami sutin a jiného nepořádku, stály zde rodinné domy, základní škola i sportovní hřiště. K naší smůle zrovna končilo vyučování a místní děti (mimochodem pěkně rozežrané) se shlukly na nádvoří školy, čímž nám zcela znemožnily fotografování okolí. Některé byly dokonce natolik drzé, že po nás házely drobné kamínky. Vchod do Venanga jsme tedy nechali být a vydali se zarostlou pěšinou vzhůru ke sportovnímu hřišti, v jehož místech kdysi stával Forresterův saloon. Tady byl ve svém živlu především Mirek, který podle svých pečlivě připravených nákresů odhadoval skutečnou polohu jednotlivých budov v New Venangu.

Na sobotu 25. května, předposlední den naší výpravy, naplánoval Mirek výlet na prérii u Vrliky, odkud jsme se chtěli po poledni vydat k Plitvickým jezerům. Na měsíční krajinu Vrliky, kde se v Posledním výstřelu odehrává osudné setkání Rollinse s Hbitým panterem, se kamarádi obzvlášť těšili, protože v těchto místech ještě dosud nebyli. Připravili si stručný popis cesty, srovnávací fotografie i přenosný DVD přehrávač, abychom si v případě potřeby mohli důležité sekvence přehrát. Kolem 9 hodiny jsme vyrazili ze Splitu směrem k Vrlice. Instrukce hovořily jasně: za hřbitovem odbočit doleva na šotolinovou cestu a tam už to po pár stech metrech najdeme. Jenže tady nastal první zádrhel - za vrlickým hřbitovem žádná odbočka doleva nebyla, pouze doprava a navíc asfaltová. Napadlo nás tedy, že pisatel přijel do Vrliky z opačného směru a cestu mezitím silničáři zpevnili. Odbočili jsme tedy doprava směrem k obci Ježević, ale ani po několika kilometrech jsme nic podobného měsíční krajině nenašli. Vrátili jsme se tedy zpátky, zkoušeli jsme různé jiné cesty i nepřístupné pěšiny, ale žádná nás k cíli nedovedla. To bylo nepříjemné. Hledáním jsme totiž ztráceli spoustu drahocenného času a hrozilo nám, že výlet na Plitvická jezera nestihneme. Což o to, kamarádi tam už byli, ale já bych se vracela domů s tím, že jsem neviděla největší klenot chorvatské přírody.

Protože jsme s sebou neměli internet ani knihy, do nichž bychom nahlédli, oslovili jsme místní obyvatele a ukázali jim vytištěné fotografie z natáčení filmů. Ti hned věděli, o co jde a nasměrovali nás na Suho polje, vzdálené nějakých 8 kilometrů od Vrliky. V tu chvíli jsme již tušili, že se někam vloudila chybička, a že k hledání budeme muset využít především náš instinkt, nikoliv kousek papíru s nepřesnými instrukcemi z domova, kterých jsme se dosud striktně drželi. Přijeli jsme tedy k Suho polje, poněkud skepticky vystoupili z auta a dali se do hledání studánky Hbitého pantera. Krajina sice byla skalnatá a kamenitá, panorama hor se již také celkem přibližovalo tomu ze srovnávacích fotografií, ale přesto jsme tušili, že stále ještě nejsme na tom správném místě. Pravda, na Suho polje se natáčely i jiné mayovky a daly by se tu pořídit hezké srovnávací fotografie, ale nám šlo pouze o měsíční krajinu s onou studánkou. Střídavě jsme tedy nastupovali do auta, kousek popojeli a zase se pouštěli do hledání. Najednou se po naší levé straně objevil hřbitov, o kilometr dál odbočka doleva na šotolinovou cestu a my se zaradovali, že jsme vytouženou oblast konečně našli. Po několika stech metrech jsme odstavili auto a plní elánu se doslova rozeběhli ke shluku skal s typickou vysokou "věžičkou", která nemohla být ničím jiným, než hledanou studánkou. A nemýlili jsme se. Nastalo samozřejmě dlouhé fotografování ze všech možných úhlů i natáčení na kameru. Mirek doslova zářil štěstím, protože po téhle chvíli toužil už dlouhá léta. Když jsme byli s focením studánky hotoví, spustil se vydatný déšť. V autě jsme ještě jednou v klidu srovnávali popis cesty se skutečností. Hřbitov, odbočka vlevo na šotolinku... všechno by odpovídalo. Až na jeden malý detail. Nejednalo se o hřbitov ve Vrlice, jak jsme se původně mylně domnívali, nýbrž v obci Ježević, vzdálené od Vrliky celých devět kilometrů :-) Z toho je vidět, jak někdy zdánlivě neškodné a nechtěné nedorozumění dokáže způsobit nemalé komplikace. Místo, které bychom za běžných okolností našli za 15 minut, jsme hledali téměř tři hodiny.

Radost z našich tváří ale zmizela poté, co jsme si uvědomili, že se blíží 14. hodina. V tuhle dobu jsme již dávno měli obdivovat krásy Plitvických jezer. Co dál? Na prohlídku celého parku potřebujeme minimálně 4 hodiny, ideálně celý den. Jezera jsou od Vrliky vzdálena necelé tři hodiny jízdy, takže bychom tam přijeli kolem 17 hodiny. Park jistě nebude otevřen déle než do 19 hodin - má tedy smysl tam ještě jet? Shodli jsme se na tom, že za pokus to stojí. Mirek šlápl na plyn a již o půl páté jsme stáli před branami druhého vstupu. Poklusem, a to doslova, jsme po asfaltové stezce seběhli dolů k loďce, která nás přepravila na druhý břeh jezera. Kapitán nás upozornil, že poslední loď se vrací v 18:30. V rychlosti jsme si prohlédli Galovački buk, Mali Prštavac i Veliki Prštavac a potom jsme utíkali zpátky k přístavu, abychom stihli onen zmiňovaný poslední spoj. Loď ještě nebyla pořádně uvázaná, když jsme z ní vyskakovali na molo. Svižným tempem jsme kráčeli k autu a nechávali za sebou udivené Japonce. Krátce před 19 hodinou jsme zaparkovali auto u prvního vstupu a šli se zeptat obsluhy, zda nás ještě pustí do parku. Pán sice příliš nadšený nebyl, poukázal na ceduli s otvírací dobou (dle našich předpokladů skutečně do 19 hodin), ale když viděl naše zpocené tváře a odhodlání, dodal, že auto musí opustit parkoviště nejpozději ve 20 hodin, jinak už neodjedeme.

Dohodli jsme se tedy, že zajdeme alespoň k vyhlídce, odkud je krásně vidět Veliki slap i vodopády Sastavci, a která je od parkoviště vzdálena jen několik desítek metrů. Více toho nestihneme, protože bychom potřebovali alespoň dvě hodiny. Když jsme se dostatečně pokochali pohledem na jeden z nejfotografovanějších motivů Plitvic, zavelel Mirek k pochodu. Ovšem ne zpátky k autu, jak jsme se prve dohodli, nýbrž dolů k jezeru Kaluderovac. Honza byl poněkud nervózní a neustále kontroloval hodinky. Asi měl strach o naše auto. Jak jsme se ale později dověděli, jeho nervozita pramenila z úplně jiných důvodů, o kterých ale v dané chvíli nechtěl hovořit... Mezitím jsme doběhli k vodopádu Veliki slap, bleskově nafotili pár záběrů a zhluboka nasávali vlhký voňavý vzduch. Bylo 19:15 a Honza nás přesvědčoval, abychom se už vrátili k autu - vždyť jen cesta k němu nám zabere dobrou půlhodinku. Mirek se ale nedal odbýt a trval na tom, abychom ještě vlezli do jeskyně s pokladem. Vždyť už jsme tak blízko! Honza rezignoval a dodal, že pokud se stihneme vrátit ke vstupu do parku před 20. hodinou, tak si ještě pochutnáme. K čertu s jídlem, blesklo mi hlavou a klusali jsme k jeskyni. Stejně rychle jako Cornel jsme vyběhli nahoru po kluzkých schodech a vychutnávali si ten úžasný pohled na jezero. Pak už jsme Honzu dále netrápili a vydali se do prudkého kopce zpátky k autu. Přesně v 19:35, splavení a ve stádiu před infarktem, jsme stáli opět u vyhlídky nedaleko parkoviště. Sázku jsme vyhráli, jde se mlsat! Ovšem to, co pro nás měl Honza připravené, nemělo s jídlem nic společného. Kousek od vyhlídky se totiž nachází jedno nádherné místo, které mnoho filmových fanoušků dosud nespatřilo: "V soutěsce?" - "Šest mužů s puškami." - "A kdo je tam vláká?" - "Vinnetou!" To tedy bylo žrádýlko! Bylo to skutečně milé překvapení a byli jsme za něj Honzovi nesmírně vděční. Nyní jsme už chápali jeho nervozitu, když jsme sbíhali dolů k jezerům a stále více se vzdalovali od parkoviště. Měl chudák strach, že se nestihneme včas vrátit a nebude nám moci tohle vzácné místo ukázat. Napětí se konečně uvolnilo a my se tomu od srdce zasmáli.

Přestože naše výprava na Plitvická jezera může na nezúčastněného pozorovatele působit poněkud chaoticky, já jsem byla opravdu ve svém živlu. Jednak se mi splnil sen, že jsem tu krásu viděla na vlastní oči (i když jen z rychlíku), jednak to bylo adrenalinové dobrodružství, na které se prostě nezapomíná. Pozdní návštěva parku měla navíc jednu nepopiratelnou výhodu - byli jsme v něm prakticky sami. Jen výjimečně jsme potkávali zbloudilé turisty, kteří se již vraceli k východu. Nikdo nás nerušil a ani my jsme nikoho nemuseli prosit o ustoupení, abychom si nafotili vše, co jsme potřebovali. V celém parku panoval naprostý klid a mír a já si připadala jako v jiném světě. Byla to skvělá tečka za naším výletem, který se již blížil k samotnému závěru.

V neděli 26. května jsme si udělali pouze krátkou zajížďku nad jezero Kozjak, kde se natáčelo závěrečné loučení Old Shatterhanda a jeho přátel s Utahy. Pak už nás čekala jen dlouhá cesta domů. Honzovi a Mirkovi patří můj obrovský dík za to, že mě přizvali na svou společnou výpravu. Obdivuji, s jakým nasazením a zároveň i lehkostí absolvovali náročné pěší túry a snažili se, abych v minimálním čase, který nám byl vyhrazen, navštívila co nejvíce míst natáčení. Přestože občas nešlo vše podle plánů, dokázali jsme si se vším poradit a najít kompromis. S naprostou upřímností musím konstatovat, že náš společný výlet neměl jedinou chybu, a přestože jsem to občas díky své introvertní povaze nedávala najevo, užívala jsem si naplno každý okamžik. Snad jen to počasí mohlo být vůči nám shovívavější, ale co by to bylo za výpravu po stopách Vinnetoua, kdybychom na vlastní kůži nezažili rozmary počasí tak, jak je zažíval filmový štáb v čase natáčení mayovek!

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR


od 1. 9. 2005