Mayovky na Internetu

Koně v díle Karla Maye

Ríh

Kara ben Nemsí dostal legendárního hřebce Ríha (= Vítr) jako dárek od šejka Haddedínů Mohameda Emina za pomoc proti nepřátelům. Když mu Kara ben Nemsí položil ruku mezi uši a zvolal "Ríh!", dokázal hřebec vyvinout ohromnou rychlost.

Oba Haddedihnové zmizeli, jdouce pro naše koně. Pak vsedli jsme na koně a vrátili se, kdežto Ibn Nazar zůstal na svém místě.

"Pojedu napřed; jeďte za mnou co nejrychleji."

Při tom pokynu pobídl jsem svého koně. To učinil jsem ze dvou příčin: předně bylo mé přítomnosti v ležení zapotřebí, a za druhé měl jsem dnes příležitost zkusiti, co můj vraník dovede. Letěl lehce přes rovinu, jako pták; zdálo se dokonce, že rychlý cval působí mu radost, neboť několikráte zařehtal. Pojednou položil jsem mu ruku mezi uši ---"Rih!---"

Na to zavolání položil uši na zad. Zdálo se, že se stal hubenějším a delším a jako by vzduchem chtěl proletěti. Dosavadnímu cvalu sta jiných koní nebylo by mohlo stačiti, ale proti tomu, co nyní následovalo, bylo to jako tišina proti bouři, jako chůze kachny proti letu vlaštovky. Rychlost lokomotivy nebo rychlého velblouda nebyla by stihla rychlosti tohoto koně, a přitom byl jeho běh nesmírně rovnoměrný a hladký. Věru že Mohamed Emin o něm nepřeháněl, řka, že ten kůň mne pronese tisícem nepřátel... [1].

Ríh měl syna, který se jmenoval Assil ben Ríh a na něm jezdil syn hadží Halefa Omara - Kara ben Halef. Ríh přišel o život v povídce Návraty k Haddedínům (někde Ríh! Ríh! Ríh!), která byla dodatečně připojená k románu Žut, což je poslední díl tzv. orientálního cyklu Ve stínu Padišaha (u Vilímka Po stopě zlého činu).

"Nebylo mi možno zaraziti, neboť Rih se právě vzepjal ke skoku. Viděl jsem ústí ručnice namířené na mne; rána zahoukla, právě když můj vraník vznášel se vysoko nad skalou. Poněvadž Bebbeh v předcházejícím okamžiku mířil hlouběji, než jsem následkem skoku právě byl, kule nezasáhla mne, nýbrž mého koně... Rih se překotil a zůstal ležeti na druhé straně skály... Kule mu pronikla hrudí, byl neodvratně ztracen..." [2].

Ilči a Hatátitlá

Ilči ("Vítr") je hřebec, který patřil Vinnetouovi. Byl to vraník, stejně jako jeho bratr Hatátitlá ("Blesk"), kterého Vinnetou věnoval svému pokrevnímu bratrovi Old Shatterhandovi. Oba hřebci pocházeli ze stejného chovu a vyznačovali se červeným chřípím. Ve vlastní trilogii "Vinnetou" nebyli tito hřebci zpočátku nazýváni svými jmény. Protože je však čtenáři znali z jiných románů, začali je vydavatelé ve svých přepracováních označovat jako Ilči a Hatátitlá.

Dosyta jsme se naobjímali, vždy znovu jsme si tiskli ruce a naše vítání nemělo mít konce. Zatím jeho vraník opsal v letu dokonalý kruh, zmírnil běh a doklusal k nám jako věrný pes. Zaslechl můj hlas, vesele zařičel a již otíral svou malou hlavu o mé rameno a dotýkal se tlamou mé tváře.

"Podívej, jak tě vítá a líbá," usmál se Vinnetou, "Old Shatterhand je nejen přítel člověka, ale i zvířete a zvíře i člověk ho uchovávají ve své paměti."

Přitom zavadil zrakem o mého koně a v jeho vážné tváři se zaleskl nový úsměv.

"Ubohý Šárlí!" prohodil, "kde jsi se toulal, že pro tebe nic pořádnějšího nebylo? Odedneška však budeš jezdit důstojně, jak se na tebe sluší."

"Jakže?" rychle jsem se otázal, "přivedl jsi také Hatátitlu (Bleska)?"

Hatátitlá se nazýval vraník, na kterém jsem jezdíval, zatímco Vinnetou, který sám odchoval oba koně, svého pojmenoval Ildží (Vítr).

"Pečoval jsem o něho za tebe," hovořil Apač, "Hatátitlá je dosud tak mladý a silný jako dříve a vzal jsem ho na cestu, protože jsem tě očekával."

"Ach - to je nádherné! Sedíme-li na těchto koních, máme převahu nad každým nepřítelem."... [3].

O věrnosti hřebce Hatátitly se čtenář může přesvědčit z následujícího odstavce:

Dříve než mohl (Silný Bizon) odpovědět na mé oslovení, dostalo se mě milé odpovědi z jiné strany. Za řadami jezdců se totiž ozvalo silné, radostné řičení. Některý Indián držel na dlouhém udidle hřebce, kterého mi přivedl Vinnetou. Kůň zaslechl můj hlas, ihned mne poznal, bujně se vzpouzel a všemožně se snažil, aby se ke mně dostal.

"Ať pustí koně můj rudý bratr," zvolal jsem, "Hatátitlá!"

Indián poslechl. Zvíře zařičelo, skočilo mezi přední jezdce, prodralo se mezi nimi, dorazilo ke mně mohutnými skoky, zůstalo stát a očichávalo mne. Když jsem hřebce popleskal po štíhlém krku a dlouhé lesklé hřívě, zařehtal a obskakoval mne, načež znovu stanul vedle mne.

"Uff! Uff!" vykřikovali Indiáni, dojati chováním zvířete. Ano, to byl můj "Blesk", který mne tak často vynesl z nebezpečí, a jak svou neporovnatelnou rychlostí, tak důvtipem a poslušností mi nejednou zachránil život. Jeho vzezření bylo dosud úplně svěží a jeho velké rozumné oči se leskly stále stejným ohněm. Na hřbetě měl indiánské sedlo, jehož jsem již dříve užíval. Vyšvihl jsem se na něho a ještě jsem neměl nohy ve třmenech - a již se toto zvíře vzneslo na všech čtyřech do vzduchu a hnalo se jako radostně vzrušený pes kupředu i zpět, kroužilo v obloucích i celých kruzích a stoupalo buď na zadní nebo na přední nohy. Ponechal jsem mu na nějakou chvíli úplnou volnost; jakmile jsem však přitiskl stehna, hřebec okamžitě uposlechl a stanul před Vinnetouem a Silným Bizonem, který právě sedal na svého koně... [4].

A o skvělých schopnostech vraníka vypovídají následující řádky:

Popojel jsem ještě nějaký kus cesty podle svého uvážení a opodál lesa, na travnatém místě, jsem slezl z koně. Můj kůň se začal ihned pást.

"Hatátitlá, iteškuš (Blesku, lehni)," pravil jsem.

Hřebec se položil do trávy a již ani o stéblo nezavadil. Šelest okusované trávy by mi vadil v naslouchání. Položil jsem se těsně ke koni, abych ho mohl pozorovat, protože jsem věděl, že se mohu na něho spolehnout. Vinnetou sám řekl, že kůň bude podporovat můj sluch.

Zvíře leželo hlavou k východu, odkud jsem očekával Yumy. Občas ji zvedalo a zvolna, zkoumavě nasávalo nozdrami vzduch. Asi za čtvrt hodiny začal kůň prudčeji oddechovat a funět, pak vzpřímil uši a zastříhal jimi. To byla charakteristická známka toho, že něco zavětřil. Položil jsem tedy ucho k zemi, ale neslyšel jsem nic zvláštního.

Potom Blesk zafuněl hlasitěji, nikoliv však uděšeně, jak by učinil, kdyby se odněkud plížil dravec. Blížili se tedy lidé. Přiložil jsem ruku na nozdry zvířete, lehce jsem je stiskl; nyní jsem si byl jistý, že kůň ze sebe nevydá žádný zvuk a že se nepohne ani kdyby se okolo střílelo, za což jsem mohl děkovat indiánské výchově, kterou obdržel od Apače. [5].

A jak to bylo s Ilčim, věrným hřebcem Vinnetouovým? Ilči byl po Vinnetouově smrti zastřelen a pohřben spolu s náčelníkem.

"Večer druhého dne dorazili jsme do údolí říčky Metsur. Tam pohřbili jsme Indiána s modlitbami křesťanskými a s poctou, která příslušela tak velkému náčelníkovi. On sedí se všemi zbraněmi a v úplné válečné výzdobě vzpřímen na svém, proto předem zastřeleném koni uvnitř pahrbku, který jsme naň nahromadili. Na tomto pahrbku nevlají skalpy ubitých nepřátel, jak to lze viděti na hrobích náčelníků, nýbrž stojí na něm tři kříže..." [6].

Syrr

Syrr byl hřebcem perského panovníka v románovém cyklu "V říši stříbrného lva" a v "Ardistan a Džinnistan". Za normálních okolností na něm mohl jezdit pouze šáh, nikoho jiného neposlouchal a nepropůjčil se k jízdě, jen stál a stál. Pak ho ovšem šáh poslal ke Karovi, aby zjistil, zda ho bude zvíře poslouchat. Kara ben Nemsí se vyptával Džafara na Syrrovy vlastnosti. Zjistil, že Syrr miluje jablka a nerad spí ve stáji. Ostatní koně netrpí, ale ani jim neubližuje, prostě od nich odejde. Je šťasten a vesele frká, když dostane studenou lázeň.

"Když jsme procházeli zahradou, utrhl jsem dvě jablka, jedno obyčejné a druhé sib-y-kišmiš, jablko vonící po hrozinkách. V každé dlani po jednom jablku, nabídl jsem je koni obě zároveň. Nechňapl po nich dychtivě, nýbrž je pozorně očichal a sáhl po vonícím. Šakara podotkla:

"Effendi, to není obyčejný kůň. Ovládá svou chuť a vybírá si; nepoddává se hltavosti, nýbrž zkoumavému smyslu. A hleď, jak zvolna žvýká, téměř jako člověk, pochutnávající si na nějaké lahůdce. Jiný kůň by se byl už dávno zmocnil i druhého jablka. -- Nyní si je bere, téměř tiše, váhavě, jako by tobě k vůli chtěl sníst i méně chutné jablko. Syrr je ušlechtilý kůň. Už ho mám ráda!"

Popleskala ho dlaní po pleci, jak bývá koním lichoceno. Kůň zvedl přední nohu a trhl zdviženým ohonem. Popleskání mu bylo nemilé. Pro mne důležitý pokyn! Došli jsme k prameni, nechali ho, aby se napil. Nejprve zkusil, jak voda chutná, a pak se napil, občas ustával. Potom jsem ho zavedl do pozadí na pastvinu a začal mu rozpínat postroj. Spatřil jsem, že Syrr je vraník, ale jaký! Vraník s dvojitou hřívou! Bez nejmenšího jasného místečka! Hustý ohon dosahoval téměř až k zemi. Srst měl hedvábně měkkou a bobrově jemnou, takřka ještě černější než černou, koneček každého jednotlivého chlupu zářil, jako by se byl ztopil ve světlé, brillantové tinktuře, takže se jemně, ale přece zcela zřetelně blýskal. Něco takového jsem dosud nikdy nespatřil. Šakara údivem spráskla ruce a zvolala:

"Miški en nur! (zářivý vraník). Pohádka má tedy pravdu! Jsou vraníci nad uhel tmavší a přece zářící jako démant! Když starci seděli u táborového ohně a vypravovali o onom báječném koni, jenž v noci tryskem běží od hvězdy k hvězdě a hledá ducha, jenž by na něm mohl jezdit, tu to byl vždy takový miški en nur. Jeho srst si osvojila třpyt hvězd; sebe hodného jezdce však dodnes nenašel." [7].


Použitá literatura

[1] MAY, Karel. Pouští: Román z cyklu Ve stínu Padišaha. Praha: Jan Toužimský, 1930. Cit. s. 365 - 366.
[2] MAY, Karel. Šut : Návraty k Haddedihnům : Román z cyklu Ve stínu Padišaha. Praha: Jan Toužimský, 1931. Cit. s. 374.
[3] MAY, Karel. Satan a Jidáš : 1. díl. Brno: Návrat, 1995. Cit. s. 183 - 184.
[4] MAY, Karel. Satan a Jidáš : 1. díl. Brno: Návrat, 1995. Cit. s. 186.
[5] MAY, Karel. Satan a Jidáš : 1. díl. Brno: Návrat, 1995. Cit. s. 197.
[6] MAY, Karel. Vinnetou, rudý gentleman : 3. díl. Praha: Jos. R. Vilímek, 1901. Cit. s. 365.
[7] MAY, Karel. Ahriman Mirza : Román z cyklu V říši stříbrného lva. Český Těšín: Laser, 1992. Cit. s. 185.




od 1. 9. 2005