Mayovky na Internetu

Nakladatelství Toužimský & Moravec

» Edice Malá série románů
» Edice Velké ilustrované romány Karla Maye
» Knihy vydané mimo hlavní edice
» Knihy vydané v obnoveném nakladatelství po roce 1990

Předválečná vydání mayovek nakladatelství Toužimský & Moravec se počítají vůbec k nejkrásnějším vydáním na světě. Jen do roku 1940 vyšlo s ohromným úspěchem šedesát jeho titulů v nákladu 650 000 výtisků. Srovnáme-li to s nakladatelem Šebou, jehož celková produkce dosáhla 81 000 svazků nebo s Jos. R. Vilímkem a Aloisem Hynkem, kteří celkem vydali 385 000 výtisků, je to úspěch opravdu neobyčejný, zvláště když si ještě pomyslíme, že v té době žilo v Čechách a na Moravě nějakých 7,1 milionů lidí.

Jaroslav Moravec

Jaroslav Moravec se narodil 1. října 1900 v Praze na Královských Vinohradech. Později se rodina přestěhovala do nedalekých Záběhlic. Otec Antonín pracoval jako litograf ve smíchovské tiskárně, matka se starala o domácnost, o zelinářskou zahradu, o slepice, králíky a dokonce i o kozy. Malý chlapec, jenž pravidelně vodil kozy na louku, nosil s sebou sešitová vydání dobrodružných příběhů. Již tehdy, v jedenácti letech, si zamiloval hned dva spisovatele - Henryka Sienkiewicze a Karla Maye. Zájem o knihy se u mládence neustále zvětšoval. Jednoho březnového dne roku 1916 mu listonoš doručil balík z radebeulského "Karl May-Stiftung". V zásilce byla kniha Mein Leben und Streben od Karla Maye. Mladík však neuměl německy a i přes dlouhý a houževnatý zápas s německo-českým slovníkem mu smysl mnoha odstavců zůstával naprosto nesrozumitelný. Právě v té době začala chlapcova životní cesta s německým spisovatelem, trvající málem šedesát let!

Mládí Jaroslavovi uběhlo rychle a za pouhých šest let se z něj stal nakladatelský redaktor. Po těch šest let se učil a psal, pracně a se slovníkem v ruce přeložil životopis Karla Maye a také několik jeho povídek, které pak vydal pod pseudonymem D. Jam (D bylo náhodně zvolené písmeno a Jam byla složenina prvních dvou písmen jeho křestního jména Jaroslav a prvního písmene příjmení Moravec). Pokoušel se také o filosoficko-literární studie, týkající se jednak autorů, jednak otázek, které mnohdy přesahovaly zkušenosti i rozhled dosud málo zralého člověka. Zkusil štěstí i jako soukromý nakladatel bez koncese a vydal asi šest svazečků prací svých literárních oblíbenců. Počínal si však velice lehkomyslně a svým neúspěšným podnikáním se hodně zadlužil. Bylo mu dvaadvacet let, když ho do své redakce přijal Josef Richard Vilímek, který na český knižní trh jako první uvedl romány Karla Maye. Na jaře roku 1922 se Vilímek zřekl práv na vydávání K. Maye a postoupil je nově založené firmě Vojtěcha Šeby ze Strašnic.

V době nástupu Jaroslava Moravce do nakladatelské redakce byl J. R. Vilímek nakladatelem velkého stylu a mimořádné energie. Moravce samozřejmě mrzelo, že se Vilímek Maye vzdal a nejen to, zájem o milovaného autora musel ustoupit do ústraní. Ne však docela. Vilímkův pečlivě vedený redakční archiv, bohatá sbírka novinových recenzí a kritik, a také korespondence autorská, obsahovaly desítky zmínek o Karlu Mayovi. Mnoho nových poznatků přineslo nováčkovi i to, že poznal starší zaměstnance redakce. S historií nakladatelství ho potom seznamovali i externí spolupracovníci firmy - autoři, překladatelé a ilustrátoři. Byl to však především jeho přímý styk s Vilímkem, který mu otevřel nejzajímavější pohledy do starých nakladatelských tajností. Zatímco Vilímkův tichý společník Jaroslav Bursík byl až vzácně mlčenlivý muž, Vilímek sám se dal občas svést k vyprávění o starých časech. Jaroslav Moravec naslouchal pozorně, o Mayovi se však dozvěděl nejvíc až tehdy, když nakladatelství J. R. Vilímka opouštěl, aby se stal nakladatelem knih Karla Maye sám. Došlo k tomu poměrně snadno a rychle, nikoli ovšem ze dne na den.

Jan Toužimský a založení podniku

Tento pán (nar. 1898) zprvu působil v administraci slavného pražského kabaretu "Červená sedma", avšak již v roce 1920 si otevřel knihkupectví v ulici na rozhraní Královských Vinohrad a Vršovic. Měl mnoho známých a neustále si rozšiřoval znalosti o knižním trhu, v němž se skvěle orientoval. Byl to právě Jan Toužimský, který při náhodném setkání na jaře 1929 vyprávěl Moravcovi o Vojtěchu Šebovi, který se po neúspěchu s vydáváním mayovek hodlal vzdát práv na dílo Karla Maye. Moravec byl z informace nadšen:

"Zpráva, že se Šeba hodlá vzdát vydávání Maye a že na práva hledá kupce, mě zasáhla jako blesk. Věděl jsem, že kdo práva od Šeby získá a bude s nimi umět správně naložit, mohl by v Československu obnovit Mayovu popularitu a slavit velké úspěchy. Pochopil jsem, že se mi tu otevírá možnost osamostatnit se a dokonce se stát nakladatelem. Především mě však lákala myšlenka uskutečnit sny svého mládí a dát mládeži to, co mě samotného kdysi tak okouzlilo. Na místě jsem Toužimskému navrhl, abychom Maye od Šeby vykoupili a společně si založili nakladatelství. Musel jsem působit velmi přesvědčivě, neboť hned souhlasil, ačkoliv jsem měl sotva polovinu kapitálu potřebného pro takový projekt." [1]

Zcela jiný názor na plány svého mladého redaktora měl ovšem J. R. Vilímek. Starý pán nerad viděl, když odcházeli lidé, na které si zvykl. Odstrčil písemnou výpověď na kraj stolu a pachatele si dal zavolat.

"Z toho nic nebude, přítelíčku," řekl, když jsem na zavolání přišel do jeho pracovny.
"Jestli chcete, můžeme si popovídat o tom, co se vám u mne nelíbí, ale z redakce vás nepustím. Leda kdybyste mi řekl, co hodláte podniknout."
Řekl jsem mu o svých plánech s Mayem a tehdy zvážněl.
"S Mayem? Když s ním nepochodil Šeba, jak chcete pochodit vy?" řekl a hleděl na mě svými nejtlustšími skly, jenž nasazoval jen tehdy, když chtěl věci věnovat soustředěnou pozornost.
"Pokusím se s ním dopadnout lépe," odpověděl jsem.
"Co když je May dnes už pasé? Vyřízen a odbyt? Co když už nenajde čtenáře?"
"V Německu ho vydávají a čtou víc než před válkou,"
namítl jsem.
"Tam snad, ale u nás? Proč jinak by od něj Šeba utíkal?"
"Protože to s ním neumí! Už jenom ten nápad, označit své vydání za posmrtné."
"Nelíbí se vám ten výraz?"
zašklebil se Vilímek.
"Jaký má smysl zdůrazňovat, že autor dobrých a živých knih je mrtev? Vždyť některé jeho nejnapínavější romány vlastně ještě ani nebyly seriózně vydány!"
Vilímek po mně blýskl očima. "To myslíte ty anonymní Münchmayerovy škváry?"
"Alespoň jeden z nich ano."
"Já vím. Ten co způsobil nejvíc hluku. Román s tisíci mrtvolami. Ba ne, s tím si nezačínejte. Já aspoň bych to dobré, co May napsal, tímhle nekazil."

Odpověděl jsem, že nemáme s Toužimským v úmyslu zahájit nové vydávání Maye zrovna "Lesní růžičkou". Je tu stále přece román, se kterým on, Vilímek, začal před třiceti lety. Cyklus "Po stopě zlého činu" od těch dob nikdo znovu nevydal. Byl to přímo hřích.
Tahle vzpomínka Vilímka rozjařila. "Na mou duši, to byl přece román!" řekl. "Měl děj, napětí, barvy i humor. Ano, ten by se dnes znovu četl."
"A Vinnetou?"
"Ten také. Bože, co lidí se mě naotravovalo osobními dopisy, abych jim Vinnetoua opatřil, když už byl rozebrán a ve skladě nebyl ani výtisk. Věřil byste, že lidé za něj za války nabízeli máslo a dokonce vykrmenou husu?"
Vyprávěl několik rozmarných historek, jak lidé z jeho personálu užívali za války Mayových knih jako platidla.
"May byl velký vyprávěč a svými knihami nikomu neublížil," prohlásil závěrem. "Je to naopak. Lidé ublížili jemu. Nezasloužil si, aby ho tak zatratili." [2]

Výsledkem rozmluvy bylo, že mladý redaktor uspěl a starý pán výpověď přijal. Dal svému zaměstnanci jen dvě podmínky. Aby zůstal v redakci ještě tři měsíce a opatřil za sebe náhradu. Roku 1929 Toužimský a Moravec odkoupili práva a ihned začali se sešitovým vydáním románu Vinnetou a orientálního cyklu Ve stínu pádišáha. Zároveň připravovali anketu o Karlu Mayovi, která měla shromáždit kladné posudky významných kulturních osobností o Mayově výchovném vlivu a přimět odbornou veřejnost k diskusi o dobrodužné literatuře. Krátce před zasedáním sjezdu Masarykova lidovýchovného ústavu, jehož členové nebyli dobrodružné literatuře nakloněni, se Toužimský s žurnalistou Františkem Schörpnerem tajně vloudili do sjezdového sálu a brožuru přiložili k materiálům připraveným na stolech. Brožura účastníky zaujala a vyvolala plodnou diskuzi nejen o Mayovi, ale i o celé dobrodružné literatuře určené mládeži. Výsledkem debaty bylo, že se celá čtenářská obec i převážná část kritiky ke Karlu Mayovi opět vrátila. Když se pak podařilo vyloučit z trhu zbytky neautorizovaných mayovek, které neoprávněně vydala firma Aloise Hynka, byla všechna autorská práva na Mayovo dílo v rukou nového nakladatelství a bylo možné přikročit k soubornému českému vydání.

Úspěch s Karlem Mayem pomohl nakladatelství Toužimský & Moravec rozšířit ediční program i na jiné oblasti. Program byl zaměřen zejména na vydávání četby dobrodružné a exotické, cestopisné i romantické. Kromě mayovek zaujímaly přední místa na žebříčku obliby příběhy o neohroženém kapitánovi Biggleswortovi od Williama E. Johnse, dobrodružné romány Maxe Branda či cestopisy Emila Holuba, Stanko Vráze a A.V. Friče. Romány Eduarda Štorcha nebo výjimečné dílo Dr. Augusty Divy prasvěta vděčí za svůj úspěch akademickému malíři Zdeňku Burianovi, který v nakladatelství působil jako kmenový ilustrátor.

Pád a znovuzrození slavné firmy

Velký rozmach udusila druhá světová válka. Před jejím koncem klesla produkce nakladatelství na desetinu předválečné a návrat na výsluní již nepřišel. Koncem roku 1948 se firma dostala do nemilosti. Přišlo znárodnění a vydávání knih bylo vyhrazeno kulturním institucím, či přímo státu. Bývalý nakladatel Moravec dostal práci v jáchymovských dolech. Pak našel zaměstnání v účtárně n. p. "Kniha". Naučil se práci účetního a vykonával ji až do roku 1965. V té době si stěžoval, že naší mládeži chybí dobrá dobrodružná literatura. May tehdy nevycházel a z knihkupectví zmizely i knihy dalších autorů. Dobrodružství skomíralo a on smutně přihlížel, jak celá generace kluků a děvčat je ochuzena o to, co jeho v mládí tolik těšilo. Před rokem 1960 ho napadlo, že se může pokusit napsat něco sám a navázat na přervanou tradici. Tak vznikly dvě první knihy Jaroslava Moravce Klekí Petra a Válka bez skalpů. Napsal je na přelomu padesátých a šedesátých let, třebaže vyšly až později. V obou vystupovali hrdinové, které vytvořil Karel May, ovšem v jiném pojetí. Obě knihy vyšly ve velkém nákladu a byly brzy rozebrány.

Nakladatelství se podařilo po pádu komunismu opět obnovit. U vzniku firmy stáli Mikuláš a Michal Moravec, syn a vnuk zakladatele Jaroslava Moravce, k nimž se přidal Toužimského zeť, knihkupec Miroslav Hrach. Roku 1992 došlo k rozdělení podniku. M. Hrach si ponechal knihkupectví a rodina Moravců nakladatelství. Produkce firmy navazuje na předchozí tradici ve vydávání dobrodružné četby. Ročně vychází okolo 20 titulů. Nynějším sídlem firmy je ulice Pod Lázní 12, Praha 4, 140 00.

 

Poznámky:

[1] H. Steinmetz, Jaroslav Moravec [online], S. 7.

[2] J. Moravec, Pražský případ doktora Maye, s. 141-142.

Použitá literatura:

  • HALADA, Jan. Encyklopedie českých nakladatelství 1949-2006. 1. vyd. Praha : Libri, 2007. 378 s. ISBN 80-7277-165-3.
  • JEŽEK , Jiří. Z našich nakladatelství : nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha. Čteme : zprávy o nových knihách. 14.10. 1942, roč. 22, č. 14, s. 6-8.
  • KROUPOVÁ, Michaela. Karl May : jeho život a dílo. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Barbora Koneszová. Opava, 2008. 76 s. , 15 s. příl. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví.
  • KVÍTEK, Martin. Představujeme nové nakladatelské podniky: Toužimský & Moravec. Čtenář : měsíčník pro práci s knihou. 1991, roč. 43, č. 4, s. 13-15.
  • MORAVEC, Jaroslav. Pražský případ doktora Maye : banální kapitola z nakladatelských dějin. Praha : Toužimský & Moravec, 2006. 148 s. ISBN 80-7264-080-1.
  • STEINMETZ, Hans-Dieter. Jaroslav Moravec : Übersetzer - Verleger - Schriftsteller. Mitteilungen der Karl-May-Gesellschaft [online]. 1987, Jahrg. 19, N. 74 [cit. 17.3. 2008], S. 5-15. Naskenovaný časopis dostupný z: http://karlmay.leo.org/kmg/seklit/m-kmg/074/index.htm

(Autor článku - Zatinka, vytvořeno dne 23. 7. 2008)




od 1. 9. 2005