3. kapitola

Winnetou stál jako předtím u předního kormidla. Zatočil s vorem k pravému břehu, protože jsme se přiblížili k místu, kde jsme ukryli Fletchera a naše koně. Osm osvobozených si myslelo, že zde mají vystoupit, ale Winnetou poznamenal:

„Zůstaňte sedět. Pojedeme dál.“

„Proč tu tedy přistáváte, když nesmíme na pevninu?“ zeptal se jeden z nich zvědavě.

„Protože zde máme koně.“

„A my nemáme žádné! Krucinál! Cožpak jste neměli čas nebo snad chuť získat i naše koně? Taky nám scházejí zbraně. Jak můžeme vyrazit na Divoký západ, když nemáme pušky a nože! To vás snad do čerta mohlo napadnout!“

Nastala krátká pauza, a pak se Apač zeptal:

„Jmenuje se snad mladý, bílý muž, který právě promluvil, Fletcher?“

Tón, kterým dotaz pronesl, jsem znal velmi dobře. Zazněl vždy, když se musel bavit s lidmi hodnými opovržení a namáhal se, aby potlačil vztek.

„Ano,“ odpověděl dotázaný.

„Takže je synem staré bledé tváře, kterou lidé nazývají Old Cursing-Dry?“

„U všech čertů! Kdo vám dovolil vyslovit tohle jméno?“

„Winnetou sám si to dovolil a chtěl by vidět člověka, který by se odvážil mu nařizovat, co smí říkat!“

„Já se odvážím! To jméno je nadávka, kterou nestrpím! Kde je vlastně můj otec? Když jsme byli přepadeni, byl pryč a nemohl tedy být zajat. Nepředpokládám, že byste nás odvedli a mého otce nechali v bryndě. To aby vám… zlámal kosti a přísahám na…“

„Dost!“ přerušil ho Winnetou. „Žádné přísahy a nadávky. To nestrpíme! Starý Fletcher je v bezpečí a ráno se s ním potkáte. To bychom nesměli mít v hlavách ani kousek rozumu, kdybychom teď pomýšleli na okamžitou záchranu vašich koní a zbraní. Winnetou vám řekne, co se stane. Pajutové nás budou pronásledovat a my je nalákáme do pasti, ze které nedokáže ani jeden prchnout. Pak budou muset vydat vše, co vám sebrali. Bojovníci Navahů na ně již čekají, aby je zajali. Kdo nemá koně, zůstane na voru, dokud nebudeme na místě. Řeka zde tvoří velký oblouk, jenž vede k místu, které rudí muži nazývají Sitsu-to⁶. Pamatuje si můj bratr Shatterhand ještě to místo?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Pokud odsud hned vyrazíme, do svítání jsme tam.“

„Správně. My na voru tam dorazíme o něco později. Můj bratr má čtyři koně. S Dickem Hammerdullem, Pittem Holbersem a jedním z jejich společníků nasedne a pojede k Sitsu-to, aby tam na nás počkal. Pak uvidíme, co uděláme dál.“

Osvobodili jsme osm lidí. Čtyři společníky Hammerdulla a Holberse a čtyři kumpány starého Fletchera. Winnetou mi úmyslně zvolil průvodce z první čtveřice, protože byl Fletcher přeci náš zajatec. Hammerdull vybral jednoho ze svých přátel, a pak jsme vystoupili na břeh, od kterého vor opět odrazil. Od Winnetoua to byla přeci jen odvaha, cestovat se čtyřmi takovými lidmi, jako byl mladý Fletcher. Podle způsobu vyjadřování a drzých požadavků bylo vidět, že jablko nepadlo daleko od stromu.

Opustili jsme břeh a navzdory tmě jsme našli soutěsku, ve které jsme uvázali koně. Žádná nepříjemnost se zde nepřihodila. Jak jsme si všimli, Old Cursing-Dry se sice snažil vší silou vyprostit, ale neměl nejmenší naději na úspěch. Opět jsme ho vysadili na koně a pevně ho přivázali.

Hammerdullův druh se nemálo divil, jaké péče se od nás dostalo Fletcherovi. Několika slovy jsme mu řekli důvod. Pak jsme nasedli a odjeli. Opustili jsme řeku a vydali se přes volnou pláň, abychom po přímce překonali oblouk Ria San Juan. Nad námi nebyla žádná střecha z listí, takže jsme viděli hvězdy, jejichž svit bránil tomu, abychom nabrali špatný směr.

Maje v ruce uzdu Fletcherova koně, celou dobu jsem jel v čele a nevšímal jsem si hovoru, který si nedokázala odpustit trojice za mnou. Události posledního večera jim k němu poskytly dostatek látky.

Jak se rozednilo, zdaleka jsme spatřili zelený pás, který ohraničoval řeku, a brzo poté jsme dorazili k vodě, u které jsme sesedli, abychom počkali na Winnetoua. Fletchera jsme samozřejmě nechali svázaného. Po celou jízdu měl v ústech roubík. Ze soucitu jsem ho roubíku zbavil. Sotva se mu však uvolnil jazyk, vypustil takovou záplavu nadávek a klení, že se mi ho podařilo umlčet jen výhrůžkou, že mu opět zacpu ústa a pak ho ještě nechám zmrskat.

Včera jsme z opatrnosti upekli jen polovinu ryb. Proto jsme teď založili oheň, abychom snídaní nahradili zapomenutou večeři. Trochu dostal i Fletcher. Během jídla se chtěl Hammerdull vyptávat na věci, které mu dosud ležely na srdci. Naznačil jsem mu, ať mlčí, protože Fletcher nesměl nic slyšet. Když dojedl, obdržel zas roubík a odvedli a uvázali jsme ho i s koněm dostatečně daleko od nás. Pak už se tlouštík více neudržel, protože byla jeho zvědavost příliš velká, a vyptával se:

„Proč s námi ten staroch nesměl zůstat, Mr. Shatterhande? Proč jste ho šoupl do toho křoviska?“

„Protože ho jeho syn nesmí spatřit, pokud tady snad vystoupí, neboť by nám dělal potíže. Naopak zůstane v klidu tak dlouho, dokud nebude vědět, jaké máme s jeho otcem úmysly.“

„Well, to je moudré, to chápu. Ale pak mám ještě stovku otázek, které…“

„Které si radši necháš pro sebe,“ přerušil jsem ho. „Chopte se udic a zjistěte, zda tu jsou ryby. Až dorazí Winnetou, bude mít i s doprovodem hlad. Řeknu vám zatím pouze následující: Pajutové nás budou přirozeně pronásledovat – po zemi i po vodě. Jelikož ve tmě nemohli vidět naše stopy, museli čekat na rozednění, a noc tedy využili k tomu, aby také postavili vor. Během toho pohřbili i oba mrtvé, aby při prvním ranním světle nic nestálo v cestě odjezdu. Můžete si tedy snadno spočítat, jaký máme před nimi náskok.“

„Takový, že nás nedoženou!“

„Nedoženou. Ale abychom je navnadili, necháme je, aby se přiblížili, jak to jen půjde, aby se dopustili té neopatrnosti, že se vydají za námi do kaňonu.“

„Jsou už Navahové na místě?“

„Ještě ne. Ale ani my tam nedorazíme dříve než dnes k večeru, a to už tam určitě Nitsas-kar se svými válečníky dorazí. To je vše, co zatím potřebujeme vědět.“

„Ale ještě jste se o tom nebavil s Winnetouem. Třeba má úplně jiné plány než vy?“

„Ne. Znám ho a on zná mě. A teď hleďte, ať máme maso!“

Hammerdull a Holbers měli dnes opět štěstí. Zakrátko měli dobrý úlovek a byli hotovi, když jsme zrovna zdálky spatřili přijíždět vor. Ryby skončily hned nad ohněm, aby hladoví cestující nečekali dlouho na jídlo. Winnetou stál vzpřímen na přídi voru a hleděl s napětím směrem k nám. Když nikde neviděl starého Fletchera, spokojeně na mě kývl a zahnul s plavidlem ke břehu, kde jsme je uvázali. Vůně pečených ryb byla tak lákavá, že osm mužů o několik okamžiků později sedělo u ohně a jedlo.

Teď za dne jsem si mohl prohlédnout jejich tváře. Obličeje čtyř chlapů, kteří patřili k Fletcherovi, nebudily důvěru a jejich mluva a chování jim taky nebyly dobrou vizitkou. Winnetou mě odvedl stranou, abychom probrali to nejnutnější. Byli jsme struční a skončili jsme, zrovna když na nás mladý Fletcher zavolal:

„Co to máte za tajnosti? Máte snad špatné svědomí, že nesmíme slyšet, o čem se bavíte?“

Odpověděl mu Dick Hammerdull:

„Zdá se, že nevíte, s kým mluvíte, Mr. Fletchere. Old Shatterhand a Winnetou nejsou zvyklí, aby je někdo takovým tónem obtěžoval!“

„No a? Měl bych jim snad překrásnými komplimenty poděkovat za to, že mi nedovolí otevřít hubu?“

„Jestli hubu nebo ne, to je úplně jedno, ale dost riskujete, že přes ni dostanete!“

„Chtěl bych vidět, kdo by měl dost odvahy to udělat! Že jste nás osvobodili, to je vedlejší. Byla to vaše… povinnost a nejsme vám dlužni žádné díky. A teď chci bez keců vědět, kde je můj…!“

Bylo úplně šokující, co použil za výraz místo slova „otec“. Dick odpověděl:

„Pokud tímto nádherným výrazem míníte vlastního otce, tak vám řeknu, že už je před námi na cestě k Navahům. Nebo ne, Pitte Holbersi, ty starej coone?“

„Ano, milý Dicku,“ přikývl Pitt, „když je před námi, nemůže být za námi.“

„Well, když to tak je, tak jsem zatím spokojen,“ vysvětloval Fletcher. „Doufám, že nám ti… Jutové vlezou do pasti. Potom jim ale…“

Následovala opět neopakovatelná záplava nadávek a pak Fletcher plynule navázal vyprávěním několika zážitků, z nichž bylo dostatečně zřejmé, že byli oba Fletcherové zvyklí považovat každého indiána za bytost, která má být „zhašena“. Kolik rudých mužů mohli mít na svědomí?

Jelikož jsme chtěli co nejvíce zmenšit náskok, který jsme měli před pronásledovateli, zůstali jsme spolu celé čtyři hodiny u Sitsu-to, a pak zas Winnetou se svými sedmi muži odjel. Postarali jsme se o to, aby Pajutové už z dálky při příjezdu viděli, že zde vor přirazil a že zde odpočívali i jezdci. Pak jsme vyvedli starého Fletchera z úkrytu a také jsme místo opustili. Během cesty jsme mu opět vzali roubík, a ačkoliv se nám neodvážil nadávat, přesto jsme od něj slyšeli bez ustání výrazy, které jsem ještě od nikoho nezaslechl. Zejména zas a znova přísahal, že není vrahem Pajutů.

Naše cesta vedla někdy blíže u řeky, někdy ve větší dálce, ale k pozdnímu odpoledni už jsme se drželi pouze u břehu. Za námi ležela rozsáhlá, skalnatá rovina, vlevo jsme měli řeku a před námi se pomalu zvedalo návrší, mezi jehož kolmými stěnami mizelo Rio San Juan. To byl kaňon, ve kterém jsme chtěli zajmout Pajuty. Byla ovšem otázka, zda do něj vstoupí.

Abychom je k tomu přiměli, domluvil jsem se s Apačem, že zde zastavíme, dokud nás nespatří. Chtěl udělat totéž. Sesedli jsme a čekali. Neuběhla ani čtvrthodina, když jsme spatřili proti proudu jet jezdce. Byl to Navaho, který nám ohlásil, že jeho válečníci dorazili a rozmístili se tak, jak Winnetou přikázal. Pak se opět vzdálil, aby Nitsas-karovi řekl, že se s námi setkal.

Krátce na to jsme spatřili připlouvat náš vor. Dal jsem Winnetouovi domluvené znamení, načež zarejdoval ke břehu, aby s námi čekal. Řeka proti proudu tvořila rovnou linii, a Winnetou tedy mohl své pronásledovatele spatřit ze stejné dálky, jako my příjezd našich. Dick Hammerdull se zeptal, zda nás vůbec Pajutové pronásledují, ale v tom ukázal Pitt Holbers do dáli a řekl:

„Ohlédni se, starouši. Pak zjistíš, že měl Mr. Shatterhand jako vždy pravdu.“

Ano, přicházeli! Velká skupina jezdců o síle nejméně dvou set mužů! Zůstali jsme stále na místě. Když nás zpozorovali, zarazili koně. Pak jsme obrátili zraky k řece, kde se v dáli objevilo čtyři nebo pět vorů. Winnetou je viděl také a odrazil od břehu, aby se jim ukázal. Zahlédli ho a hned zvýšili rychlost, zatímco se jezdci ve stejnou chvíli vyřítili za námi. Vypadalo to, že se náš plán podaří.

Pokračovali jsme v jízdě, a sice tak, abychom byli stále paralelně s Winnetouem. Občas jsme pohlédli zpět a po nějaké době jsme zpozorovali, že jezdci dorazili na místo, kde jsme se zdržovali, a odtamtud viděli vory své i Winnetouův. Sice jsme je nemohli slyšet, ale z vysoko zvednutých paží jsme poznali, že vyrazili vítězný pokřik. Pak se tryskem rozjeli a my učinili totéž. Řeka zde proudila mezi úzkými břehy, takže vzrostla její rychlost a Winnetou se nás tedy mohl stále držet.

Skály se tyčily stále výš a brzo se k sobě přiblížily natolik, že byla mezi nimi a vodou sotva pět metrů široká cesta, která se stále zužovala. Zde začínal kaňon. Pátravý pohled vzhůru mi ukázal, že tu zaujal pozici oddíl Navahů. Cválali jsme dál podél vody mezi skalními stěnami, které se zdály tyčit až do nebes, přes pukliny a úlomky skal a v polotmě, až se náhle před námi rozjasnilo, když začaly přírodní stěny opět klesat.

V cestě se nám objevila změť skal. Za balvany jsme zde našli členy druhého oddílu Navahů. Zastavili jsme, abychom mohli sestoupit a provést koně úzkým prostorem mezi kamením. Uvítal nás sám náčelník, kterému jsem předal starého Fletchera a řekl mu, ať ho dá bedlivě střežit. Hned poté Winnetou přistál u břehu a přišel s doprovodem mezi nás. Všechno ovšem proběhlo rychleji, než dovedu vyprávět, a to už jsme také spatřili nahoře v kanálu, který tu kaňon vytvářel, vory a jezdce Pajutů. Byli v pasti.

Zvedl jsem dalekonosnou medvědobijku a zastřelil jsem dva koně. Výstřely zahřměly mezi skalními stěnami jako rány z děla. Navahové vyskočili ze svých úkrytů. Byli k vidění všude po skalách a kamenech a zbraně měli připravené k výstřelu. Když je jezdci Pajutů spatřili, zarazili koně a naznačili lidem na vorech, aby rychle přistáli u břehu, což se ihned stalo, ačkoliv to nebyl snadný úkol. Nyní padly na obou stranách výstřely, které nám však neuškodily. Nepřátelé pochopili, že kolem nás neprojedou a otočili se zpět. Když zmizeli, propluly kolem nás prázdné vory. Čekali jsme, ale ne dlouho. Pajutové se vrátili, ale drželi se mimo náš dostřel. Náš horní oddíl je odrazil. Došlo jim, že jsou v naší moci, neboť my jsme měli dost prostoru rozložit se tak, aby mohl každý střílet, zatímco oni byli sevřeni na úzké cestě, takže pokud se nechtěli navzájem zranit, mohli střílet jen přední bojovníci. A zůstat dlouho sevřeni v nebezpečné soutěsce, dokonce snad přes noc? To by napadlo jen hlupáky. Byli jsme tudíž přesvědčeni, že nebudeme čekat dlouho na výsledek.

Náš odhad se potvrdil, protože netrvalo dlouho a jeden z nich k nám přišel, mávaje látkou na znamení míru. Nechali jsme ho, aby se přiblížil. Řekl nám, že chce jejich náčelník mluvit s naším vůdcem. Sdělili jsme mu, ať k nám Pats-avat přijde, že mu nic nehrozí.

Co jsme očekávali, to se i stalo: náčelník Pajutů věřil našemu slibu a dostavil se k nám. Jednání probíhalo s pravou indiánskou zdlouhavostí, takže se protáhlo až do večera a museli jsme zapálit oheň. Náčelník Navahů požadoval mír a padesát pušek. Vůdce Pajutů souhlasil s mírem, ale nechtěl vydat pušky, neboť přišel o syna a dalšího válečníka. Vložil se do toho Winnetou a navrhl, že Pats-avat vydá pušky a výměnou dostane vraha svého syna. Když jsme dohodu uzavřeli, obě strany ji potvrdily vykouřením kalumetu a Pajut se vrátil ke svým lidem, aby jim sdělil výsledek. Pouze lidskosti Winnetoua vděčil za to, že jakožto útočník vyvázl tak dobře.

Na to jsme k hornímu oddílu vypravili posla a pak všichni Navahové a Pajutové vystoupili z kaňonu na vyšší břeh. Tam jsme rozbili tábor a nejvíce mě zaujalo, že od okamžiku, kdy jsme uzavřeli dohodu, zmizela veškerá nedůvěra mezi oběma stranami.

Obě skupiny se utábořily blízko vedle sebe. Pro Pats-avata bylo krajně obtížné určit, kdo z jeho válečníků odevzdá pušku, a trvalo skoro do půlnoci, než je přinesli a než jsme vydali vraha. Rozumělo se samo sebou, že i osm bělochů dostalo zpět svůj zabavený majetek. Pats-avat jim předal všechny věci včetně koní a pušek, ani kousek nechyběl. S ním přišel i Pajut, který byl přítomen vraždě a viděl prchajícího viníka.

Old Cursing-Dry musel být pochopitelně nejprve usvědčen z vraždy, než jsme ho mohli vydat. Proto zasedla porota, jejímiž členy byli oba náčelníci, Winnetou, Dick Hammerdull a já.

Fletchera jsme drželi stranou, takže ho dosud jeho syn nespatřil. Když jsme ho teď přitáhli spoutaného k našemu ohni, mladý spatřil starého a rozzuřeně se k nám přihnal, vztekle klel a domáhal se osvobození svého otce. Byla to scéna, kterou nechci popisovat a která nemohla dopadnout jinak, než že Fletcher Jr. skončil taky v poutech a se strážcem.

Nyní se kolem nás utvořil široký kruh posluchačů. Než Winnetou začal s výslechem, sejmuli jsme obžalovanému podle zvyku savany pouta. Na útěk nebylo přeci ani pomyšlení. Svědek v něm ihned poznal toho, koho viděl prchat, a když jsme mu předvedli Fletcherova koně, se vší určitostí tvrdil, že jde o zvíře, na kterém vrah seděl. To jako důkaz stačilo. Když teď Fletcher dostal prostor k obraně, nevzmohl se na nic než klení a zlořečení, které zakončil tím, co řekl už dříve, to jest že chce oslepnout a být rozdrcen, pokud je vrahem. Museli jsme ho nechat mluvit, protože měl právo se před porotou hájit, ale dalo se to sotva vydržet. A jak se při tom tvářil! Připomínal spíše vzteklé zvíře než lidskou bytost!

Otec zavražděného Pats-avat seděl proti mně. Pušku měl položenou vedle sebe. Nůž, tomahavk a starou, dvouhlavňovou pistoli měl za opaskem, na kterém visel i kožený váček na prach. Snad aby skryl svůj hněv a vzrušení a něco dělal, vytáhl pistoli a začal ji nabíjet. Nevšímal jsem si toho, protože mou pozornost přitahoval Old Cursing-Dry, který právě vypustil poslední urážku. Na to Winnetou zopakoval body obžaloby. Obhajoba nebyla žádná, takže došlo na vynesení rozsudku. Jelikož jsme se všichni shodli na vině, Apač vstal a řekl:

„Tento spravedlivý soud savany tedy dospěl k závěru, že Old Cursing-Dry zavraždil oba bojovníky Pajutů, a jelikož jsme slíbili vraha vydat, předáváme jej do moci náčelníka Pajutů, který s ním může naložit, jak uzná za vhodné. Howgh!“

Pats-avat se také zvedl. Maje pistoli v levé ruce, natáhl pravou k vrahovi a zvolal:

„Tato bílá bestie mi odteď patří. Přivážeme ho hned ke kůlu a budeme ho mučit tak, že bude tři dny a tři noci řvát bolestí, aniž by zemřel, neboť nespáchal jen dvojnásobnou vraždu, ale je to trýznitel a vrah mnoha dalších rudých mužů. Howgh!“

Fletcher stál chvíli bez hnutí, a pak na náčelníka zasyčel:

„Zemřít? U mučednického kůlu? Ačkoliv chci oslepnout, pokud jsem vrah? Rudý… pse! Pokud nemám naději na záchranu, tak potáhneš k čertu taky! Dávej pozor!“

Vytrhl náčelníkovi pistoli, namířil a spustil. V příštím okamžiku si ji přiložil ke spánku a opět zmáčkl spoušť. Oba výstřely následovaly tak rychle za sebou, že zněly jako jeden. Sotva jsme stihli zahlédnout, jak náčelník při prvním výstřelu skočil stranou a při druhém natáhl ruku k pistoli. Vyletěli jsme ze sedu v přesvědčení, že oba padnou mrtví k zemi. Náčelník však zůstal nezraněn a posměšně řekl:

„Netrefil mě, neboť jsem mu odrazil ruku stranou, a navíc v hlavních byl jen prach, žádné kulky. Ale pohleďte na toho bílého psa! Co se mu stalo?“

Ano, co se Fletcherovi stalo? Upustil pistoli a strnule stál, maje obě ruce přitisklé na oči. Pak ruce spustil a zvedl hlavu, jako by se chtěl podívat na hvězdnou oblohu, vyrazil výkřik, který pronikal až do morku kostí, a padl na zem, ve které ryl pěstmi, a naříkal.

„Uff, uff, uff!“ zvolal Winnetou. „Chtěl oslepnout, pokud je vinen, a právě si střelil prach do očí. Prérijní soud ho odsoudil, ale velký Manitou ho potrestal ještě spravedlivěji. Tomuto rouhači se stalo přesně to, co od velkého Ducha požadoval. Winnetou, náčelník Apačů, viděl a zažil více než jiní, ale z tohoto rozsudku ho jímá hrůza. Howgh!“

Zatřásl se, jako by ho zamrazilo, a otočil se k odchodu. Bylo to tak, jak řekl: Fletcher si chtěl prostřelit kulkou spánek, ale jelikož Pats-avat ve stejnou chvíli hmátl po pistoli, střelný prach Fletcherovi vletěl do očí. Bylo mi stejně jako Winnetouovi. Hrůza mě přiměla vzdálit se tak daleko od tábora, že jsem už neslyšel nářek Bohem ztrestaného muže. Vrátil jsem se až po delší době. Pajutové ho mezitím odvlekli mezi sebe a náčelník už nepomýšlel na to, aby ho ještě dnes přivázal k mučednickému kůlu.

Všem nám byl potřebný spánek, ale nedokázal jsem dlouho usnout a marně jsem se převaloval z boku na bok, protože mi stále zněla v uších Apačova slova: „Velký Manitou ho potrestal ještě spravedlivěji.“ Když jsem konečně upadl do dřímoty, ve snu mi bylo, jako bych znovu a znovu slyšel oba výstřely.

Ale byl to opravdu sen? Nebo jsem se probudil? Opravdu padly výstřely a zaslechl jsem někoho běžet a volat. Vyskočil jsem a spatřil jsem, že je celý tábor v pohybu. Položil jsem pár otázek a dozvěděl se, že Old Cursing-Dry uprchl.

Jak to bylo možné? Slepý a svázaný a přesto uprchl? Sotva jsem tomu dokázal uvěřit! Nebo snad nebyl slepý nebo oslepl jen částečně? Běžel ke mně Dick Hammerdull s Pittem Holbersem a už z dálky na mě volal:

„Sir, už to víte, že je starý Fletcher pryč?“

„Slyšel jsem to, ale nemohu tomu uvěřit.“

„Jestli tomu věříte, nebo ne, to je úplně jedno, ale je to tak, Mr. Shatterhande.“

„Nebyl snad svázán?“

„To byl.“

„Tak ho snad Pajutové málo hlídali?“

„Možná! Ale svázaný a slepý, to by člověk čekal, že je přece dostatečně zajištěn!“

„Ale jak tedy mohl utéct? Někdo mu musel pomoct!“

„Samozřejmě, že mu někdo pomohl, jeho syn, protože ten taky zmizel. Jedna z hlídek spatřila dva muže, kteří seděli na jednom koni.“

„Takže Fletcherové neměli čas tajně ukrást druhého koně. To syn také nebyl spoután?“

„Jestli spoután nebo ne, to je docela úplně fuk, ale sundali jsme mu řemeny, protože o to prosil a slíbil, že bude v klidu. Nikoho nenapadlo mu nevěřit, protože jsme otce odevzdali Pajutům a nacházel se tedy bezpečně v jejich rukách.“

„Jaká to neopatrnost! Jakým směrem zmizeli?“

„Chtěli se proplížit kolem jižní hlídky. Strážce na ně zavolal, a když neodpověděli, dvakrát po nich vystřelil. Měl dvouhlavňovku, byl to jeden z mých společníků.“

„Tak pojďte! Chci tam, kde hlídal. Snad navzdory temnotě najdeme stopy.“

Vyrazili jsme a s námi stejným směrem mnoho dalších. Brzo jsme však daleko vpředu zaslechli Winnetoua, který zakázal další postup, protože by mohlo dojít k poškození stop uprchlíků. Všichni poslechli, akorát já jsem pokračoval dál. Když jsem k němu dospěl, řekl:

„Můj bratr slyšel, co se přihodilo. Musíme…“

Zarazil se naslouchal do noci. Zaslechli jsme dusot kopyt koně, který se k nám pomalu blížil. S nataženými revolvery jsme se mu vydali vstříc. Opatrnost ale byla zbytečná, protože na něm nikdo neseděl. Byl to kůň mladšího Fletchera. Když jsme ho přivedli k táborovému ohni, který opět hořel, všimli jsme si, že je vzadu pokryt krví, ale není zraněn. Jednoho z jezdců musela trefit strážcova střela. Kůň oba shodil a pak se vydal zpět. Nyní bylo jisté, že uprchlíky najdeme. Mohli jsme tedy počkat do rána.

Když začalo svítat, vyrazili jsme po stopě. Nemuseli jsme jít nijak daleko. Z místa, kde byli Fletcherové spatřeni, nás stopa vedla ne dále než tisíc kroků. Tam ležel syn, mrtvý a již studený. Střela mu zezadu pronikla do hrudi, a tedy se dokázal na koni udržet jen několik dalších sekund. Kůň utíkal s otcem dál. Jeho slepota mohla za to, že chybně zatočil ke skalní stěně, která spadala snad třicet metrů dolů k řece. Zde kůň nechtěl dále a shodil ho. Když jsme pohlédli přes okraj, spatřili jsme ho dole ležet. Ještě žil, protože jsme viděli, že se hýbe, a slyšeli jsme slabé sténání.

Nikdy jsem netrpěl závratěmi, ale teď se mi přesto zatočila hlava, a to pouze z důvodu, že se splnila druhá část jeho rouhání. „Ať oslepnu a jsem rozdrcen,“ řekl, a teď ležel dole!

Přivedli jsme nejnutnější pomoc a o kus dál, kde to nebylo tak nebezpečné, jsme sestoupili. Když jsme k němu dorazili, ležel tam, stále sténal a oteklé oči měl zpola zavřené. Klekl jsem si a zeptal se:

„Slyšíte mě, Mr. Fletchere? Rozumíte mi?“

Pomalu otevřel víčka. Upřel na mě prachem poškozené zřítelnice, ale odpovědi jsem se nedočkal.

Zopakoval jsem otázku, ale se stejným výsledkem. Nyní jsme ho prohlédli. Hlava vypadala nepoškozeně, ale obě ruce a nohy byly zlomené.

„Rozdrcen, přesně, jak si přál!“ pošeptal mi Winnetou.

Každopádně utrpěl vážná vnitřní zranění. Když jsme se ho pokusili zvednout, vyrazil výkřik, který zněl jako řev tygra a nevypadal, že skončí. Strašlivé bolesti, kterými trpěl, ho zřejmě přivedly k vědomí, neboť když jsem se ho teď znovu zeptal, jestli mě slyší a rozumí mi, přestal křičet a odpověděl:

„Kdo je to? Kdo je tady?“

„Old Shatterhand a Winnetou.“

„Kde je můj syn?“

„Je mrtev.“

„Zastřelen?“

„Ano.“

„Za – – za – – zastřelen“, koktal. „Za to můžu já!“

„Ano, můžete za vše, za svou hroznou smrt a také za smutný konec svého syna.“

Vydal hluboký sten a zavřel své poškozené oči. Tak delší dobu nehybně a tiše ležel. Zeptal jsem se ho:

„Jste ještě vzhůru? Ještě mě slyšíte?“

„Ano,“ vydechl.

„Zbývá vám už jen pár minut života, pomyslete na smrt. Vzpomeňte si na své hříchy a na věčný soud. Ale myslete i na boží milosrdenství, které je nekonečné“

„Bo – – boží milosrdenství!“ zaznělo z jeho nateklých rtů.

„Řekněte konečně pravdu! Zastřelil jste ty dva Pajuty?“

„Ano,“ přiznal se.

„Je vám líto tohoto a všech dalších hříchů, které jste spáchal dříve?“

„Líto – – líto. Pomodlete se. Otčenáš – – za mě!“

„Nejprve slyšte, co vám ještě řeknu. Pokud je vám líto vašich zločinů, smíte skonat s vírou, že vám bude Nejmilosrdnější shovívavým soudcem. Jděte s touto nadějí vstříc věčnému životu! Pomodleme se!“

Udělal pohyb, jako by chtěl sepnout své zlomené ruce, ale nadarmo. Složil jsem mu je a nahlas jsem se pomodlil svatý Otčenáš, a pak ještě, co jsem cítil a mínil. Na jeho tváři se objevil slabý, skoro veselý úsměv – pomalý, unavený pohyb hlavou, jako by chtěl usnout, a pak bylo po všem. Old Cursing-Dry byl mrtev. Kéž ho na věčnost nenásledovaly jeho kletby!

Winnetou mě zvedl z kleku a řekl:

„Zas se jednou splnilo přání mého bratra Charleyho: Duše tohoto muže nalezla velkého, dobrého Manitoua. Jeho tělo nechť však i s jeho synem spočine v zemi, než nastane věčný, jasný den a jeho duše se k němu navrátí. Howgh!“