Mayovky na Internetu

Medvědobijka, henryovka a stříbrná puška

...to jsou tři nejslavnější zbraně Divokého západu

Medvědobijka a henryovka, zbraně Old Shatterhanda a Kary ben Nemsího, a Vinnetouova stříbrná puška odedávna patří ve světě představ čtenářů Karla Maye k nedostižným zázračným zbraním. O jejich kouzelnosti, rychlopalnosti, přesnosti a vůbec úžasnosti se mohli mnohokrát přesvědčit všichni velelumpové a podšívkové. Mnohokrát byly nápomocny, mnohokrát je stačilo připravit ke střelbě, aby slabší povahy prchaly. Šlo s nimi pacifikovat medvěda nebo prostřílet kopí zásahy na palec od sebe. Dychtiví čtenáři však nemuseli a nemusejí o těchto zbraních jen snít nad stránkami románů. Spisovatel se totiž v roce 1896 nechal zachytit ve zhruba stovce pozic, vyfešákován v kostýmech jen zhruba odpovídajících knižnímu popisu, nejčastěji právě se všemi třemi úžasnými zbraněmi, které si nechal vyrobit. Henryovku a stříbrnou pušku unesl snadno, o těžkou medvědobijku se alespoň hrdě opřel. Dnes se těmito zbraněmi můžeme kochat ve vitrínách muzea v Radebeulu.

Old Shatterhandova medvědobijka a henryovka

Old Shatterhand měl na svých dobrodružných cestách vždy u sebe svoje spolehlivé zbraně: těžkou medvědobijku, z níž stačila jedna dobře mířená kulka, aby usmrtila lva, a slavnou henryovku. V jednom z dřívějších vypravování představuje Karel May tuto těžkou dvouhlavňovku střídavě jako buvolobijku nebo buvolí hlaveň či medvědobijku. V dopise nadšené příznivkyni se 2. 11. 1894 vypnul k přesnému vylíčení detailů svých snů a představ. Prozradil tehdy tajnosti o Vinnetouovi, zhodnotil oba nejdůležitější koně svého dobrodružného života, popsal osud Hadži Halefa i jiných hrdinů svých knih a popsal také proslulé kouzelné pušky:

"Medvědobijka je dvouhlavňová předovka na dvě olověné kule. Její dostřel je 1 800 metrů, váží 20 starých liber, vyžaduje tedy velmi silného střelce. Pochází od slavné firmy M. Flirr, San Francisco. Je jedinou zbraní tohoto typu. Henryovka nemá zakalenou hlaveň, jak by se asi čekalo při velké kadenci výstřelů, dostřel je 1 500 metrů. Patrony jsou umístěny v excentrickém otáčivém zásobníku. Je to nejlepší puška na světě, celkem bylo zhotoveno pouze 12 kusů, 11 z nich se někde ztratilo. Mohl jsem vystřelit třeba 100 ran za sebou a hlaveň nebyla přehřátá, v opasku jsem u sebe nosíval 1728 patron - a to už vystačilo na pár měsíců v divočině."[1]

Mayova henryovka ve svém účinku starou medvědobijku mnohokrát předčí. Mezi bandity Divokého Západu se brzy vypráví, že "tenhle Old Shatterhand má pušku, s níž může celý týden střílet, aniž by potřeboval nabíjet; udělal mu ji ďábel a on mu za to upsal svoji duši."[2] Ale i obyvatelé Východu se učí ke své hrůze znát překvapivé účinky této kouzelné pušky: "Zalícil jsem henryovku. Zarachotil jeden, dva, tři, pět, osm, jedenáct výstřelů. Při každé nové ráně spustili Kurdové výkřik nejvyššího údivu." May samolibě shrnuje: Tato ručnice imponovala Apačům i Komančům, Číňanům i Malajcům, Kafrům i Hotentotům, Turkům, Kurdům i Peršanům.[3] Žádný zázrak, že se mezi národními kmeny brzy rozšířilo přesvědčení, že opakovačka je "kouzelná puška, z níž se může tisíckrát za sebou vystřelit bez nabíjení." May poznamenává: "Znělo to tak směšně, že mi to bylo milé, protože mi v případě nebezpečí tato smyšlenka poskytovala více ochrany, než zbraně samotné."[4]

Své čtenáře Karel May překvapoval mimořádnou výkonností střelby této kouzelné pušky. Z pozoruhodné vzdálenosti s ní s matematickou precizností rovnoměrně prostřílel stanovou tyč - k úžasu okolostojících Indiánů. Při líčení takové výkonnosti střelby ovšem May ignoroval všechny zákony horizontálního, vertikálního, osobitého i užitkového rozptylu; elementárních zákonitostí balistiky si nevšímal. V praxi není možno ani u naprosto jisté pušky dosáhnout takového přísně lineárního obrazu zásahů nebo vystřelit úplně všechny kulky s vysokou precizností skrze otvor po kulce první, jak to Old Shatterhand několikrát demonstroval.[5]

U Karla Maye se kupily dotazy, jak se to má se slavnou henryovkou. I redakce časopisu Deutscher Hausschatz, kde Mayova vyprávění vycházela, dostávala dopisy a dotazy na světoběžníkovu kouzelnou pušku. "Henryovka je opakovačka, která skutečně existuje," říká se v odpovědi z roku 1881 jednomu zjevně skeptickému čtenáři. A o deset roků později považuje Hausschatz za nutné nechat otisknout další vysvětlení:

"O henryovce p. Dr. Karla Maye následující: Slavný mechanik Henry v St. Louis zkonstruoval opakovačku, jejíž uzávěr se skládá z excentricky se pohybující koule, v jejíž otvorech se nacházelo 25 nábojů. May ji dostal k vyzkoušení, prohlásil ji za unikum, ale upozornil na to, že bude-li vyráběna a prodávána v mnoha exemplářích, bude nevyhnutelným následkem rapidní vyhlazení Indiánů a zvěře. Na to se Henry, starý, ale řádný podivín, rozhodl zhotovit pouze dvanáct kusů, které prodal (ovšem za nanejvýš vysoké ceny) dvanácti proslulým westmanům. Jedenáct z nich bylo v průběhu let »vymazáno«; zmizeli na Divokém Západě a jejich pušky s nimi. May je jediný, který ještě žije a jeho ručnice je jediná, která ještě existuje..."[6]

Jak Karel May ke svým zázračným zbraním přišel?

V románu Vinnetou se Shatterhand seznámil s puškařem Henrym, když se vystěhoval do St. Louis: "Neutěšené poměry ve vlasti a řekl bych vrozená touha po činech mne hnaly přes oceán do Spojených států."[7] Potomstvo musí být za toto rozhodnutí Mayovi vděčné, neboť ony zázračné zbraně - medvědobijka a henryovka - pocházely právě z dílny tohoto puškaře Henryho ze St. Louis. Redakce časopisu Deutscher Hausschatz však tuto verzi, které důvěřují všichni Mayovi čtenáři a kterou ona sama dříve šířila, v pozdějších letech asi neznala. Na příslušný dotaz jednoho čtenáře totiž v roce 1900 odpověděla: "Bohužel, žádnou továrnu na zbraně v St. Louis neznáme. Henryovku Vám opatří každý větší obchod se zbraněmi."

Ale tak jednoduché to nebylo! Již v roce 1891 nechal May veřejně oznámit: "Ostatně tato henryovka nemá nic společného s jinými puškami, které nesou podobné jméno."[6] A o několik let později v dopise jednomu čtenáři zdůraznil, aby se měl na pozoru a nezaměňoval jeho henryovku se známou Henryho-Winchesterovou puškou: "Odpusťte, že jsem nemohl odpovědět dříve; byl jsem pozván na lov zubra na Kavkaz, kde chtějí vidět střílet Old Shatterhanda (tedy mne). A zde doma teď leží cca 4 000 dopisů od čtenářů, kteří chtějí odpověď... Můj Henry nemá se zmíněným Winchesterem nic společného... Má henryovka je jediná puška na světě, která má 25 ran."[8]

Protože Karel May umístil svého puškaře Henryho do St. Louis, zatímco vynálezce Henryovy opakovačky, Benjamin Tyler Henry (1821-1898) působil v Claremontu (New Hampshire), Springfieldu (Massa-chussets), Windsoru (Vermont) a New Havenu (Connecticut), nelze tuto románovou postavu zaměňovat s historickým současníkem stejného jména a profese.

Vlastně, jak se zdá, není vůbec jisté, odkud hrdina románů Karla Maye své zbraně skutečně vzal. V dřívějších publikacích přicházejí ke slovu další varianty. Podle jedné z nich hrdina svoji buvolobijku a henryovku koupil i s revolverem a bowieovým nožem ve Front Street v St. Louis, kde, jak každý lovec ví, jsou k mání ty nejlepší a nejspolehlivější zbraně na světě. V jiném vyprávění je jako výrobce henryovky označen jistý Jake Hawkins ze St. Louis, nejlepší puškař ve Státech. A v již citovaném dopise z roku 1894 o medvědobijce May uvedl: vyrobena proslulou firmou M. Flirr, San Francisco. Snad tisková chyba a za původním označením "M. Flire" se neskrývá nic jiného než "rifle"?

V čem spočívalo tajemství henryovky?

Tajemství henryovky spočívalo v konstrukci a toto tajemství Karel May úzkostlivě chránil. "Měl jsem henryovku s 25 kulkami v pažbě," zní nejstarší známá verze. Později May ve svých knihách stále hovoří o pušce s krátkou hlavní a s kulovitým uzávěrem nebo o pušce s krátkou hlavní, jejíž uzávěr se zdál být zvláštní konstrukce. Na jiném místě se říká: "Jistota zásahu 1500 m. Náboje jsou uloženy v excentricky se otáčející kouli." Onu osudnou excentrickou kouli, která měla tvořit uzávěr henryovky Mayovy intence, mohl člověk obdivovat u puškaře Henryho v St. Louis jako neopracovaný "mnohostranný kus železa, jehož rohy začal (Henry) opilovávat. Toto železo bude koulí, která se bude excentricky pohybovat; 25 otvorů v ní bude obsahovat právě tolik nábojů. Při každém výstřelu se koule pootočí, nejbližší patronou k hlavni."[7]

Jak ale tento kulovitý uzávěr fungoval? O tom poskytl May rozdílné údaje. Jednou pohyboval koulí palec, pak spoušť, pak se dokonce otáčela automaticky: "Zalícil jsem a střílel, po každé ráně se excentricky pohybující se koule s náboji palcem pootočila."[9] "Vystřelil jsem ..., tím, že jsem spouští pohyboval koulí, která obsahovala náboje, deset ran."[10] "Tato koule zde za hlavní obsahuje náboje, při každém výstřelu se pohybuje sama od sebe tak, že se příští otvor s nábojem přiloží k hlavni."[11] V roce 1897 ale May před velkou společností prohlásil: "Mou henryovku nepochopíte. Celé tajemství je mezi hlavní a pláštěm hlavně."[12] Tedy žádná excentrická koule?

Tyto od sebe odlišné Mayovy údaje o jeho karabině dávají najevo, že on sám neměl žádnou skutečnou představu, jak Henryho opakovačka vypadala a fungovala. Ve zbraně-technické oblasti ukázal May povážlivé slabosti. Méně kritičtí byli Mayovi nesčetní čtenáři, kteří mu rádi věřili i následující ujišťování: "Kdyby někdo nabízel majiteli deset tisíc, dvacet tisíc dolarů nebo ještě víc ..., Old Shatterhand by se smíchem odešel, před jeho smrtí tu pušku nesmí nikdo dostat, ani k prozkoumání ne."[13] "Za henryovku Mayovi nabízeli velmi vysoké částky, on ji ale neprodá a žádnému jinému člověku neposkytne ani pohled do její konstrukce. Vaše přání tedy bohužel nemůže být splněno."[6] Tuto zprávu musel s politováním Deutscher Hausschatz sdělit jednomu čtenáři.

Vinnetouova stříbrná puška

Neméně slavná jako henryovka a medvědobijka je zbraň Old Shatterhandova nejlepšího přítele, náčelníka Apačů Vinnetoua. Ten měl "dvouhlavňovou pušku, jejíž dřevěné části byly hustě pobity stříbrnými hřeby. To byla ta slavná stříbrná puška, jejíž kule nikdy neminula cíl."[14] Dříve, než May tuto pušku přiřadil svému Vinnetouovi, vybavil touto zbraní také jiné indiánské náčelníky a prérijní lovce: Němec Karel Zimmermann měl "pušku, jejíž pažba byla pobita stříbrnými hřebíky"[8] a apačský náčelník Medvědí srdce "dlouhou dvojku, jejíž pažba byla ozdobená stříbrnými hřeby."[15] Toto zdobení May zjevně převzal z Ferryho Zálesáka, neboť v tomto příběhu má El Mestizo "dlouhou těžkou pušku, jejíž kolba byla bohatě zdobená měděnými hřeby."[16] Jak známo, změnil May v přepracovaném textu Zálesáka tuto rekvizitu ve stříbrnou pušku.

Student práv Alois Schießer (1866-1945) z Lince, který holdoval tehdy ještě málo rozšířenému umění fotografování a byl s Karlem Mayem spřátelen, prožil v dubnu 1896 své velikonoční prázdniny v Mayově vile v Radebeulu. Při této příležitosti zhotovil četné fotografické snímky oblíbeného spisovatele. Desky s negativy získal fotograf Adolf Nunwarz z Lince-Urfahr. Dne 24. června došlo mezi Karlem Mayem a Nunwarzem k dohodě, do níž byl zahrnut jeho obchodní partner Fidelis Steurer z Lince. Obchod se snímky úspěšného spisovatele se zdál být dobře rozběhnut: "Vynikající novinka. Prosíme k povšimnutí. Fotografie Dr. Carla Maye, proslulého a snad nejoblíbenějšího spisovatele cestopisů současnosti..." - tak vychvaluje F. Steurer tyto snímky ještě počátkem května 1897. Ani May na ně nezapomínal poukázat ve svých dílech: "Nakonec si dovoluji poznámku k četným čtenářům, že fotografie Old Shatterhanda a Kary ben Nemsího jsou k mání u pana fotografa Adolfa Nunwarze v Linci-Urfahru, Horní Rakousko."[17]. Avšak brzy mělo dojít mezi Mayem a reklamně zdatným fotografem k rozmíšce. V jednom dopise z 28. září 1897 napsal May Schießerovi, že vypověděl Nunwarzovi smlouvu a kapitál. Mezi oběma existoval už jen pouhý obchodní vztah a v roce 1902 prý May a Nunwarz šli k Dunaji a tam všech 101 negativních desek utopili. Nunwarz se vzdal svého obchodu a stal se soukromým úředníkem.

Nemálo čtenářů Karla Maye mohlo být překvapeno, že na některých snímcích byla k vidění Vinnetouova slavná puška. Rovněž tak na snímcích "Pan Dr. Karel May ve své pracovně u psacího stolu" lze v pozadí vidět stříbrnou pušku. Jak mohla nádherná zbraň viset vedle Mayova psacího stolu, když měla být pochována spolu s Vinnetouem? Odpověď na tuto otázku Karel May svým čtenářům samozřejmě dlužil, nicméně později vysvětluje: jak se dalo čekat, loupeživí Ogallallové chtěli vyplenit Vinnetouův hrob, aby ukořistili stříbrnou pušku. "Nemohl jsem přirozeně trvale zůstat v údolí řeky Metsur jako hlídač jeho hrobu a protože se dalo čekat, že se znesvěcení hrobu bude opakovat, stříbrnou pušku jsem vyzvedl."[18]

Žertovnou řečí vyprávěl Karel May o četných návštěvách svých ctitelů, kteří v zástupech proudili do jeho radebeulské vily. To je zvlášť zábavné číst ve skice Radosti a strasti úspěšného spisovatele, která vyšla v říjnu 1896 v prvních dvou číslech Deutscher Hausschatzu. Z toho mála autentických zpráv přinášíme výběr, který je významný především v souvislosti s historií o nabytí pušek.
Pár dní před Velikonocemi 1896 mohl někdejší městský úředník Dr. Paul Scheven (1852-1929), se svým synem Wilhelmem a jeho dvěma spolužáky navštívit Old Shatterhanda. Reminiscence Wilhelma Schevena a jednoho ze spolužáků, Johannese Schützeho, sepsané nezávisle na sobě v roce 1927, dnes představují pozoruhodný dobový dokument. Zde jsou jeho vzpomínky na Karla Maye roku 1896:

"On - May - nás velmi přátelsky přijal ve své pracovně, přebohatě vyzdobené rozličnými vzpomínkami z cest. Vzpomínám si, že blízko jeho psacího stolu stál skvostný exemplář vycpaného lva. Vyprávěl nám, že ho sám složil. Nechal ho prý přijít blíž a v okamžiku, kdy se oči lva zdály být jen jako čárky, ho zastřelil. - Za psacím stolem visí deka z jelení kůže, pomalovaná tmavě červenými pruhy. Vyprávěl nám, že mu ji zhotovila a darovala Nšo-či, Vinnetouova sestra. Vinnetouova stříbrná puška visela zrovna tak za psacím stolem... Henryovka prý byla pečlivě zabalená v bedně a nepřístupná a medvědobijka prý v Drážďanech u puškaře na údržbě."[Scheven, 19]
"Vlevo v rohu vycpaný preparát šelmy, nad psacím stolem po pravici hlava losa se dvěma mocnými lopatkovitými parohy, vedle toho visí Vinnetouova proslulá stříbrná ručnice, čelní strana psacího stolu byla zakryta zvláštně pomalovaným pergamenovým papírem... Rádi bychom chtěli vidět jeho slavné pušky, medvědobijku a henryovku, ale jedna byla zrovna předána k opravě, protože prasklo péro, a druhá z nich schovaná, protože May chtěl podle svého vzoru zkonstruovat 25-rannou pěchotní pušku pro německou armádu. - Kdosi hovořil o medvědí síle jeho rukou. Ano, nedávno s ní jednomu všetečkovi málem rozdrtil ruku. - Vysvětloval nám rozmanité kuriozity. Kresba na pergamenovém papíru na psacím stole byla provedená lidskou krví, snad krví černošskou. Každopádně někdo při tom učinil poněkud nepříznivou poznámku o černoších. »Ale černoši jsou přece taky lidé,« vybuchl. - Sňal ze zdi pozoruhodný vidlicovitý nůž: tím, že ruka sevřela rukojeť, čepele se od sebe roztáhly a ukázal se třetí nůž. »Tento nůž se bere proti skákající šelmě, když selže střela.« Věřili jsme mu všechno."[Schütze, 20].

Richard Kirsch z Vídně, který navštívil Karla Maye v Radebeulu jako 15-letý, viděl již z ulice v jednom okně 1. patra vycpaného lva, který cenil zuby na kolemjdoucí a dál říká: "Nad psacím stolem visí pestrá indiánská přikrývka. Viděl jsem revolver, dýmky, váček na tabák a řetěz na krk, zhotovený ze zubů medvěda grizzlyho. Na zdi viselo mnoho zbraní. Viděl jsem Liddy Sama Hawkense, ... těžkou medvědobijku, ... stříbrnou pušku. ... Pak jsem chtěl vidět také 25-rannou henryovku. Ta prý byla, jak vysvětlil May, u puškaře, protože její konstrukce je velmi choulostivá a osaháváním četných návštěvníků byla zničená."[21]

Z těchto zkrácených reminiscencí vyplývá, že krátce před Velikonocemi 1896 byla v Mayově držení pouze stříbrná ručnice. Na Velikonoce nebo krátce po nich mohl May ukazovat medvědobijku, která předtím ještě byla u puškaře v Drážďanech. Henryovka byla "ukrytá" ještě v roce 1907; ještě neexistovala. Musíme vědět, že puška, kterou Karel May v roce 1896 tak vychvaloval, nebyla henryovkou. K tomu ještě dojdeme. Teprve o rok později mohl May prezentovat pravou henryovku, jak také vyplývá ze zprávy Fritze Stegeho, který navštívil Villu Shatterhand asi kolem roku 1904. Návštěvníkovi přišel na oči i již známý "trojbřitý nůž, zabíječ tygrů z Indie." Avšak všechno už nebylo takové, jako před léty: lev byl bez milosti shozen a zmizel, reprezentativní přehoz psacího stolu "z vyčiněné lidské kůže" se nachází spolu s jinými exotickými předměty ve zmateném nepořádku v jedné ubohé kůlně v ovocném sadu. Karel May se změnil... Ani jeho kouzelné pušky už nezářily ve starém lesku. To cítil i Egon Erwin Kisch (1885-1945), který dne 9. května 1910 pobýval ve wigwamu Old Shatterhanda a mohl si tak mnohé prohlédnout, "mimo jiné i starou zrezivělou hromovou hůl - neomylnou henryovku, předmět touhy dobrodružných gymnazistů, která ovšem vůbec nebyla krátkou ručnicí, nýbrž obyčejnou winchesterovkou, jakou mají celé armády, i evropské... Když jsem se začal zajímat o to, kde je nábojová komora a zásobník pro 25 nábojů, May pušku odložil a ukazoval mi další věci."[22]

Mnichov, červenec 1897: "Houfně se sem tlačili jeho nesčetní přátelé a ctitelé a zejména mládež prokazovala neúnavnou vytrvalost, aby zachytila stisk ruky nebo alespoň pohled Vinnetouova přítele. V jídelně hotelu Trefler měl Dr. May několikrát před stovkami posluchačů a posluchaček hodinové přednášky o svých cestách a odpovídal na otázky, které na něj z auditoria směřovaly."[23]

O tomto přijetí May 27. července 1897 napsal: "První den přes 900 návštěvníků, druhý den přes 600, třetí zase 800. Večer jsem utekl postranními dveřmi. Pak stáli před hotelem gymnazisté, aby ulovili autogram, v takovém množství, že kolem nemohla projet tramvaj a oni museli být rozehnáni hadicí. Skutečnost!"[24] V mase lidí, jimž proslulý světoběžník udělil audienci, byl také jeden Mnichovan, Ernst Weber (nar. 1873), který dal své vzpomínky na večerní "banket" v hotelu Trefler o několik let později na papír:

»Dovolte otázku, pane doktore,« poznamenal jeden pán. »Vy tu vyprávíte, že jste pětadvacetkrát vystřelil, aniž byste nabíjel. To je možné jen u pušky se zásobníkem. Vaše henryovka taková není, jak ukazují fotografie. Vaše tvrzení se mi proto zdá nemožné.« Old Shatterhand se ironicky zasmál: »To nepochopíte, milý pane!« »Prosím, jsem důstojník, úředník dělostřeleckých dílen a zabývání se všemi střelnými zbraněmi je mým životním povoláním.« »Může být! Můžete být ve svém povolání dokonce znamenitý; mou henryovku však přesto nepochopíte! Celé tajemství spočívá mezi hlavní a pláštěm hlavně. Snad se o tom dozvíte někdy později. Musím splnit už jen dva životní cíle: misi u Apačů, jejichž jsem náčelníkem, a cestu k mému Halefovi, nejvyššímu šejkovi haddedínských Arabů. Pak ale předstoupím před německého císaře: ›Veličenstvo, zastřílejme si spolu.‹ Předvedu mu svoji henryovku. Ta bude zavedena do celé německé armády a žádný národ světa pak nebude moci Němcům odporovat.«[12]

Weber přináší tento dialog doslova, aby zalátal Old Shatterhandovi šaty a navěsil na něj nacionalistický pláštík; tím pak mohl o to hlasitěji volat "fuj!". Člověk se ptá, proč tak Weber učinil a zda tyhle šovinistické tóny neodpovídají lépe jemu - Weberovi. Může stačit pohled na celkové pozdější dílo tohoto muže, vykazující také tak hrdá díla jako Německo, probuď se, Národ a rasa (1933), Národně-socialistická budovatelská práce, Jak Adolf Hitler nově staví německý dům (1934) a Náš nový wehrmacht (1937). Mayovi odpůrci ochotně Weberovu zprávu otiskovali; samotný May onen domnělý dialog s důstojníkem rozhodně odmítal.

Ať autentické nebo jen částečně pravdivé, podobné rozhovory poskytoval "Dr. Karel May zvaný Old Shatterhand" nejen davům lidí ve městech, ale i na královském dvoře, před knížaty, hrabaty a barony. Ve Vídni strávil May takovými přijetími v únoru-březnu 1898 pět týdnů. Když se na zpáteční cestě odtud v Mnichově znovu ubytoval 24. března 1898 na několik dní v Hotelu Trefler, platila jeho návštěva také členům tamního May-klubu ("řádným členem může být každý bezúhonný, k lepším kruhům náležející muž, který se hlásí k názorům Dr. Karla Maye, spočívajících na základech křesťanské kultury," říkaly stanovy). Jeden člen klubu zanechal o návštěvě uctívaného autora záznam, z něhož vybíráme následující sdělení o Mayových slavných puškách:

"Svoji takzvanou henryovku nejen vynalezl, nýbrž i sám zhotovil May, nikoliv Mr. Henry... Proslulá Old Shatterhandova medvědobijka vážila 34 liber. Až nyní ji odlehčil o cca 7-8 liber tím, že z pažby odstranil různé kovové části... Na delší cesty sebou Old Shatterhand nosil přes 1 700 nábojů."[25]

Znovu v Radebeulu psal May dne 18. května 1898, že "ve Vídni, Mnichově, Stuttgartu atd. jsem byl žádán nejvyšším a vysokým panstvem i tisíci čtenářů. Máme za sebou těžké cestování. Podnikl jsem tuto cestu, abych si odpočinul, po návratu jsem ale oslabenější než při odjezdu. Ve Vídni jsme chtěli zůstat jen 3 dny, byli jsme tam ale 5 týdnů. Musel jsem na císařský dvůr a nejvyšší aristokrati, knížata, arcivévodkyně, hrabata, generálové atd. se o mne tak rvali, že jsem onemocněl a na 14 dní ulehl do postele... Pak jsem se i v Mnichově objevil na královském dvoře, byla to obdivuhodně krásná audience. Krátce jsem pobyl v Gartowě v zemi Lüneburg, u hraběte von Bernstorff, abych učinil studie. Předevčírem u nás byla tři hrabata Radeckých, potomci polního maršála Radeckého."[26]

Otázku, kde získal ony slavné pušky, dostával May často nejen na těchto audiencích. Mučili ho i jeho četní návštěvníci. Také E. A. Schmid (1884-1951) se na to během návštěvy u Karla Maye v roce 1910 poměrně bez respektu zeptal: "Nuže, pane Mayi, řekněte mi zcela upřímně, odkud pochází stříbrná puška!" Nato se ten podivil: "Ano, vy jste nečetl mého Vinnetoua?"

Odkud získal Karel May své zbraně? Podle O. Forst-Battaglii medvědobijku a henryovku koupil na již nezjistitelném místě. Jedna zvláštní poznámka: odkud mohl Forst-Battaglia vědět, že May ty zbraně koupil, když pramen už nedokázal určit? L. Gurlitt přiznal odpovědi na otázku, zda May vybojoval svoji henryovku a medvědobijku v Americe či je koupil v Drážďanech u vetešníka na Altmarktu jen rétorický význam. Kdo tedy ty pušky vyrobil? Puškař Henry v St. Louisu, M. Flirr v San Francisku, Jake Hawkins v St. Louis? Získal je May v obchodě se zbraněmi na Front Street v St. Louis nebo zhotovil proslulé ručnice zcela sám?

Autor této zprávy hovořil v roce 1959 s vdovou po mistru puškařovi, paní Emmou Fuchsovou (1873-1964), která se s Karlem Mayem poznala v roce 1895 a i později se s ním opakovaně setkávala. Její vyprávění a na něm postavené vlastní pátrání působivě dokládají tezi, kterou autorovi sdělil již L. Patsch z Vídně: výrobcem stříbrné pušky a medvědobijky, legendárních zbraní Divokého Západu, a dodavatelem henryovky byl drážďanský puškař Max Fuchs!

Slavné zbraně vystavené v Muzeu Karla Maye. | Foto: Ondřej Majerčík

Oskar Max Fuchs (1873-1954) pocházel z Míšně, v letech 1887-91 byl v učení u tamního puškaře a vandroval jako tovaryš do Tyrol a po Švýcarsku (Schaffenhausen). Tam se naučil výrobě terčových pušek, které se už tehdy dělaly s moderním Henryho-Martini uzávěrem. V roce 1895 byl znovu v Drážďanech jako pomocník puškaře, pracoval v jedné továrně jako mechanik a vedle toho pomáhal v obchodě jedné vdovy po puškaři, kde čistil pušky a vyřizoval drobné opravy. Na konci roku 1895 ho vyhledal v jeho bydlišti v Drážďanech-Neustadtu, Schanzenstraße 7, Karel May, aby ho pověřil delikátním úkolem: mladý puškař, starý přesně 23 let a žijící v nejskromnějších poměrech, měl vyrobit nejslavnější pušky světa, stříbrnou pušku a medvědobijku, ale nikdo se o tom nesměl dozvědět! May k tomu nezvolil žádného renomovaného drážďanského puškaře, ani následníka E. Brocka na Galeriestraße nebo Eidnera z Königplatzu, ani slavného mistra Carla Grundiga z Gewandhausstraße, dvorního puškaře Jeho Veličenstva krále Alberta Saského či princova dvorního puškaře Ulbrichta z Kasernenstraße. Zakázka u těchto známých puškařů – pokud by vůbec byla akceptována - by brzy vešla ve známost a to May nechtěl.

Paní Fuchsová si na návštěvu Karla Maye ještě velmi dobře vzpomínala: ten spisovatel, Dr. May, předjel v kočáře první jakosti. "Znáte mého Vinnetoua?" - byla prý jeho první otázka na puškaře. Fuchs ho neznal, May mu tedy o něm vyprávěl, o jeho stříbrné pušce, o Old Shatterhandovi, henryovce a medvědobijce. Max Fuchs se pustil - podle paní Fuchsové - horlivě do výroby této indiánské ručnice, k čemuž přispěla vyhlídka na mimořádný bakšiš. May poskytl jen nejnutnější údaje, jinak ale odkázal na svazky Vinnetoua, rudého gentlemana, které přinesl sebou. Do výroby ručnic se Max Fuchs pustil po svatvečeru. Nářadí a materiál si obstaral ze zmíněného obchodu se zbraněmi vdovy po puškaři. Podle informací paní Fuchsové prý její muž měl tehdy z většího nářadí jen jeden svěrák. Počátkem roku 1896, pravděpodobně několik týdnů před Velikonocemi, tedy přibližně v březnu, mohl Karel May dostat svoji stříbrnou pušku, naprosto obvyklou předovku se dvěma hlavněmi a perkusními zámky, jejíž kolba a předpažbí byly hustě pobité jednoduchými hvězdicovými resp. růžicovými mosaznými, ani ne stříbrnými hřebíky. Takové okrasné hřebíky lze ještě dnes najít na starých pohovkách. Jak sdělil také svým návštěvníkům, byla medvědobijka na Velikonoce 1896 jak známo na opravě u jednoho drážďanského puškaře. O několik týdnů později zářila i tato zbraň v arzenálu Villy Shatterhand.

S bohatou úhradou, kterou May zaplatil, se mohl mladý puškař osamostatnit (15. května 1897). V přízemí Wittenberger Straße 75 našel vhodné prostory pro živnost: "Max Fuchs, puškař, mechanik a obchod jízdními koly." V roce 1901 otevřel Fuchs jako puškař a obchodník se zbraněmi svůj obchod v Drážďanech-Blasewitzi. Karel May s ním udržoval spojení a na konci roku 1902 mohl od Fuchse získat též svoji henryovku, kterou obchodník se zbraněmi importoval přes Švýcarsko. Všechny tři kouzelné pušky byly pohromadě.

V roce 1916 získal Max Fuchs domek v Kötzschenbrodě u Radebeulu, Serkowitzer Straße 4c (později Kötzschenbrodaer Str. 151). Koncese k vykonávání svého povolání puškaře, mechanika a obchodníka se zbraněmi mu byla udělena v 1. čtvrtletí 1917. V Kötzschenbrodě se Fuchs brzy těšil té nejlepší pověsti. Také Klára Mayová (1864-1944), vdova po Karlu Mayovi, si kolem roku 1920 posloužila mistrovou zručností ve velmi - jak věřila - důvěrné záležitosti: nevzhledné mosazné hřebíky stříbrné pušky měl nahradil pravými stříbrnými a zároveň zhotovit duplikát originálu. Fuchs dostal od paní Mayové krabici se stříbrnými mincemi, aby z nich hřeby zhotovil. Tyto mince patrně pocházely z Mayovy orientální cesty (1899/1900) resp. americké cesty (1908). Max Fuchs odstranil hvězdicové hřeby a na jejich místo nabil kruhové stříbrné. Na originálu stříbrné pušky lze ještě dnes rozeznat otisky, pocházející od původních pěticípých hvězdicových hřebíků.

V roce 1937 bylo možné číst v novinách: "Puškařský mistr Max Fuchs z Kötzschenbrodaer Straße oslavil dne 15. května své 40-leté jubileum samostatného puškařského mistra a zároveň 50-leté jubileum ve svém povolání. Svůj obchod založil v roce 1897 v Drážďanech a v roce 1917 jej přeložil do Kötzschenbrody." K tomuto jubileu puškař svůj obchod slavnostně vyzdobil: do výlohy umístil vzorky svého řemeslnického umění, lovecké zbraně, avšak také své řády a čestné ceny, které získal jako mistrovský střelec. Ale všechny tyto exponáty musely zblednout vedle senzačního překvapení, které "zbrojíř Max", jak ho všude nazývali, přichystal: stejně tak vystavil i fotografie, které ukazovaly puškaře se slavnou stříbrnou puškou Karla Maye a které byly opatřeny odkazem, že on - Max Fuchs - tuto slavnou zbraň i medvědobijku svého času pro pana Karla Maye zhotovil. Toto nenadálé odhalení tehdy na mnohé působilo rozčarujícím dojmem.

Tu a tam se Karel May musel podvolit skepsi svých čtenářů, když vyprávěl o svých zázračných zbraních, hlavně o henryovce, přílišné divy. Ještě v pozdějších letech (1909) se pokoušel omlouvat: "vysmívali se mi, když jsem hovořil o 25 výstřelech. Byli dokonce moudří, velice moudří lidé, kteří mne kvůli této pušce prohlašovali za lháře a podvodníka, ačkoliv o ručních palných zbraních a o střelbě věděli tak málo, že mi jich bylo přímo líto... V Itálii sestrojil Cei-Rigotti 25-rannou armádní pušku a jeden skotský vynálezce předložil anglickému ministrovi války dokonce 28-rannou pušku s dostřelem 3 100 metrů."[27]

Případy, které May uvedl, jsou autentické: v letech 1901-06 zkonstruoval italský důstojník Amerigo Cei Rigotti několik samonabíjecích mechanismů a kulometů, které dlouho zkoušel, ale do výroby nebyly uvedeny. Ale existovaly zázračné zbraně? Tuto otázku lze zodpovědět jen na základě pečlivých technicko-zbrojířských studií ([28] a [29]), které mohou zároveň také odhalit historické předobrazy zbraní, které popisoval či vlastnil Karel May.

1. Old Shatterhandova henryovka:

May popsal svoji henryovku v různých variantách, aniž znal originál. Později, když této znalosti nabyl, tvrdil, že jeho "Henry" nemá být zaměňován s puškou stejného jména. Podle nejranější známé verze měla Mayova henryovka 25 kulek - ne nábojů! - v pažbě. Už v dřívější době tedy existovala víceranná puška, která střílela kulkami. Například "opakovačka" od Domenica Berselliho, ručnice s bateriovým zámkem pravděpodobně ještě z 18. století, měla v pažbě 30 kulek, které mohly být pozvolna stříleny s dávkovaným množstvím prachu. Tento druh ručních palných zbraní se zásobníkem v pažbě se ale teprve prosazoval, když po vynalezení perkusní pušky a pušky se zápalnou jehlou mohly být použity patrony. - Takovými opakovačkami se zásobníkem na patrony v pažbě pušky byly např. známé systémy Spencera 1860 (10 ran), T. Cullena 1869 (10 ran), Warrena Evanse 1871 (26 ran), Mannlichera 1880/1882 (25 ran).

Zvláštní pozornost si zaslouží opakovačka systému Evans s 26 ranami, která měla otáčivý zásobník se 4 kanály po 6 patronách v pažbě a tím už jakousi podobnost s Mayovou románovou puškou, také pokud jde o počet patron v zásobníku. Po roce 1878 byla puška zavedena v ruském námořnictvu. May byl s tímto systémem konfrontován, když jeden čtenář v roce 1894 postavil Evansovu pušku nad henryovku Old Shatterhanda, ovšem v mylné domněnce, že Evansův model má 34 ran. To podnítilo svého času Maye k poznámce, že Evansova 34-ranná puška je smyšlenkou.

Opakovačka s otočným bubnem, umístěným za hlavní (revolverový systém) by se mohla stát předobrazem pušky s excentricky se otáčející koulí Mayovy obrazotvornosti. Takové pušky byly už v dobách kolových a bateriových uzávěrů. Známými zástupci z novější doby byly revolverové pušky od Colta z let 1855/57 (6 ran) a Lefaucheuxe, které ale brzy zapadly. K opakovačkám s trubicovým zásobníkem v přední části patří systém Henry z roku 1860 a všechny na tom stavící typy jako Winchester, Vetterli, Krag-Peterson, Kropatschek, Mauser. Systém Henry byl vedle Spencerovy pušky nejrozšířenější armádní opakovačkou v americké občanské válce 1861-65. Konfederalisté je označovali jako "zatracené yankeeské pušky, které se nabijí v neděli a střílí celej tejden." May to ve svých dílech formuloval docela podobně.

Originální henryovka nese nápis "Henry`s Patent Oct. 16. 1860. Manufacted by the New Haven Arms Co., New Haven, Ct." V provedení lovecké a vojenské zbraně byla tato ručnice 18-ranná (17 patron v zásobníku), jako karabina pak 12-ranná. Její vynálezce se jmenoval Benjamin Tyler Henry (1821-1898). Jeho systém vylepšil Nelson King (boční nabíjecí otvor, patent z 29. března / 22. května 1866) a byl dál známý jako winchesterovka 1866 firmy Winchester Repeating Arms Company. Sto těchto pušek a k nim 500 000 patron získal Benito Juarez a v roce 1867 porazil císaře Maxe Mexického. Také slavní indiánští náčelníci Sitting Bull a Crazy Horse měli takové pušky a s jejich pomocí způsobili generálu Custerovi v roce 1876 zničující porážku.

Henryovka Karla Maye, kterou získal v roce 1902 od Maxe Fuchse, je winchesterovka, Henry-King-Repeating Rifle s 18 ranami. Nápis na hlavni: "Henry`s Patent Oct. 16. 1860 / King`s Patent March 29. 1866." Váha 4,3 kg, délka hlavně 59,4 cm, celková délka 107,5 cm, kalibr 10 mm (vlastně 9,652 mm). Winchesterovka, s níž se Max Fuchs fotografoval v roce 1920, je jiný model s delší hlavní.

Systém Henry-Winchester, dále rozvinutý Friedrichem Vetterlim, byl jako první opakovačka se samonatahovacím zámkem nejdříve zaveden roku 1868 ve Švýcarsku jako armádní zbraň. Byla 14-ranná. "Winchesterovka á 25 ran je podvod", napsal Karel May jednomu čtenáři v roce 1895, "a dokonce i vylepšená Henry-Winchester (švýcarská Vetterliho puška) měla jen 7 patron. Moje henryovka je jedinou puškou na světě, která má 25 ran." Zde se May mýlil: puška systému Vetterli 1868 měla 14 ran (13 patron v trubicovém zásobníku), pozdější varianty ovšem i méně (např. Gras-Vetterli 1882 s 9 ranami). Naproti tomu Winchesterovka s 25 ranami skutečně neexistovala, jiné zbraně (Evans 71, Mannlicher 82), které byly Henryho opakovačce počtem ran podobné, ale snad ano. Podle toho nebyla Old Shatterhandova "henryovka" jedinou zbraní s 25 ranami na světě.

Na Nunwarzově fotografii čís. 10 měla být podle Mayova popisu henryovka k vidění. K Mayově skice Radosti a strasti úspěšného spisovatele, Deutscher Hausschatz říjen 1896, jsou přidány snímky, ukazující ho jako "Karla Maye - Karu ben Nemsího s henryovkou." Protože May dostal svoji henryovku od Fuchse teprve v roce 1902, nemohla být takto označená puška logicky Henryho opakovačkou. Ve skutečnosti je tato puška, z níž je dobře k poznání uzávěr, obvyklou opakovačkou s otočným cylindrickým závěrem a s Mannlicherovým zásobníkem na 5 ran, jaká byla od roku 1888 zavedena v mnoha evropských zemích jako armádní puška (např. Mannlicherova karabina, Rumunsko 1893; francouzská karabina Lebel 1892). Systém Mannlicher patřil k opakovacím puškám se zásobníkem uprostřed. Od tohoto modelu existovalo více provedení, také pro lov. Tak existovala lovecká opakovačka podle německé armádní pušky model 1888, 8 mm, s 5-ranným Mannlicherovým zásobníkem, kterou nabízel v Německu pro lov C. G. Haenel ze Suhlu a N. v. Dreyse ze Sömmerdy.

Mayův "Henry" M 1896 má s tímto modelem velkou podobnost. Na základě vyobrazení v "Hausschatzu" může být se značnou jistotou řečeno, že Mayova henryovka model 1896 byla německou puškou 1891 systému Mannlicher v provedení pro pěší dělostřelectvo, ostatně opravdu krátká ručnice, kalibr. 7,92 mm o délce hlavně jen 43,5 cm. Pozdější Mannlicherovy modely, zvláště pak lovecká ručnice systému Mannlicher-Schönauer, vyráběná od r. 1903 rakouskou společností zbrojovek Steyr, už starý schránkový zásobník neměly. Patrony byly naopak umístěny v zevním nenápadném bubínkovém zásobníku.

Po těchto zjištěních musí o to více udivit, že důstojník, jehož citoval E. Weber a jemuž bylo "zabývání se všemi možnými střelnými zbraněmi ... životním povoláním", nebyl s to identifikovat z fotografie henryovku modelu May 96! Jako odborník měl lehce poznat, že tahle puška byla obvyklou vojenskou puškou systému Mannlicher a jako taková ovšem "zásobníkovou zbraní". Stejně tak by měl tento důstojník vědět, že tahle puška mohla mít v zásobníku pouze 5 místo 25 nábojů...

Jeho henryovka, říká May, nesmí být zaměňována s puškami stejného jména. To souhlasí. Old Shatterhandova kouzelná puška je Mayův nejvlastnější vynález; taková ručnice neexistovala. Rovněž model Henry-Martini, který byl v roce 1871 uveden v Anglii jako vylepšená americká peabodyovka, se vrací zpět k jinému Henrymu: ke skotskému puškaři stejného jména, specialistovi na tažené hlavně pro terčové pušky. Zatímco tento model našel použití v Itálii a Turecku jako vojenská zbraň, převzali výrobci německých terčových pušek z tohoto systému jen Martiniho padací blokový závěr.

2. Medvědobijka:

Medvědobijka je předovka, stejně jako stříbrná puška. Dvouhlavňovka s perkusními zámky. Pušky s perkusním zážehem byly uvedeny po roce 1840, když se všude začala prosazovat zápalka, vynalezená roku 1818 v Anglii. Perkusní pušky vystřídaly staré flinty s kolovým a bateriovým závěrem. Mayova medvědobijka je 123 cm dlouhá, délka hlavní činí 79 cm. Je opatřená dřevěným nabijákem. Obě okrouhlé, tažené hlavně, které se na konci rozšiřují, nesou nápis výrobce hlavní pušky: "Burton 1855 Kent." Kalibr 23 mm je mimořádně velký, pro perkusní pušky přímo neobvyklý. Jako vojenské zbraně nepřicházely takové pušky vůbec v úvahu. Pro svůj kalibr měla medvědobijka enormní váhu 10,4 kg. Pro srovnání: první perkusní vojenské zbraně kalibru od 14 do 18 mm vážily od 4 do 6 kg. Podle Mayova výkladu v Mayově klubu v Mnichově roku 1898 prý vážila medvědobijka dříve dokonce 17 kg a teprve po demontáži "rozličných železných částí" dosáhla své nynější váhy. Podobně těžké kalibry byly užívané v 18. století a dříve u mušket. Ojediněle byly později takové hromové pušky ještě nasazovány proti tlustokožcům, používaly se ale pouze "opřené".

Kolba a předpažbí medvědobijky mají zjevně svůj vzor v saských pěchotních puškách model 1835 a 1844 a v pruské pušce model 1834, které byly ještě relativně velkokalibrové (17,5 resp. 18,3 mm). Od roku 1840 do roku 1885 kalibr armádních zbraní postupně klesal z 18 mm na 8 mm. Uzávěr a kohoutky medvědobijky jakož i jejich poloha k hlavním se silně podobají prvním perkusním vojenským puškám model 1841, které se vyskytovaly v Prusku, Sasku a Bavorsku s novým kalibrem 14,6 mm. Perkusní pušky byly pozvolna vystřídány zbraněmi se zápalnou jehlou, vynalezenou Nikolausem v. Dreysem (1836). Nové tažené zadovky byly zavedeny v Prusku a po roce 1850 v jiných německých zemích. Toto časové ohraničení je zajímavé také vzhledem k době (fiktivní) výroby Mayovy pušky.[30]

Lovecké pušky se stále podobaly těm armádním. Ještě dnes se v mnoha saských loveckých zámcích a muzeích z doby 1840-60 nacházejí perkusní pušky pro lov, ovšem nejčastěji jednohlavňové, které mají zarážející podobnost s Mayovou medvědobijkou. Například zámek Weesenstein u Drážďan poskytuje přístřeší jednohlavňové takzvané medvědici s perkusním zámkem, 126 cm dlouhé, o délce hlavní 88 cm, kalibru 12 mm, která by ovšem mohla platit, také vzhledem k její váze, za vzor pro medvědobijku. Jak prozrazuje nápis, vyrobil tuto loveckou pušku dvorní puškař Ulbricht v Drážďanech. Podle toho mohl Max Fuchs získat svoje podněty ke zhotovení "indiánských ručnic" ze Saska. Skutečným zlatým dolem byla galerie zbraní Královského historického muzea v Drážďanech.

3. Stříbrná puška:

Stříbrná puška z roku 1896 představuje zrovna tak perkusní dvouhlavňovou ručnici, ovšem se vzadu ležícími zámky. Plech zámků ukazuje stylizovaný list jako rytinu. Zadní zámky tohoto druhu byly prý vynalezeny roku 1834 ve Francii. Vybavena novými hlavněmi, které mají různý kalibr, je ručnice 114 cm dlouhá, délka hlavní je 71 cm a váží 6,25 kg. Na Nunwarzových fotografiích čís. 2 a 3, zobrazujících Karla Maye v kostýmu Old Shatterhanda se stříbrnou puškou i na podobném snímku v knižním vydání Old Surehanda je ale vidět, že originální hlavně dosahovaly jen po předpažbí a jejich konec byl u zápalného zařízení poněkud zešikmen, takže čep perkusního zámku dosedal zešikma. Duplikát, který Fuchs zhotovil v roce 1920 má hlavně podobného druhu, ale proti originální ručnici (zadní zámky) má přední pružný zámek s perkusním kohoutkem.

Zvláštním znamením stříbrné pušky je její pobití 146 velkými a 108 malými okrouhlými stříbrnými hřeby, které tvoří na levé straně pažby jakési "W" a na pravé "NS". Jak známo, byla originální ručnice stejným způsobem vybavena hvězdicovými hřeby. Muzeum města Suhl, jedno z tradičních míst německého puškařského umění, posuzovalo medvědobijku a stříbrnou pušku podle fotografie a aniž by vědělo, že se jedná o Mayovy zbraně, takto: "Pušky jsou dvě perkusní dvouhlavňové ručnice. Přesné určení lze provést jen kdybychom mohli studovat vnitřek hlavní. Tento druh pušek byl užíván přibližně v letech 1835-1865. Výzdoba jedné pušky stříbrnými hřeby byla individuální věcí, která se používala už v 16. století. Písmena jsou monogramem majitele a také velmi primitivní v pojetí. Všeobecně lze říci, že zde máme dvě pušky předovky, které jsou konstrukčně i umělecky nepatrného významu...". Když byla paní Fuchsová dotazovaná na původ a význam iniciálů, mohla si vzpomenout pouze na to, že byly provedeny podle Mayova zadání. Chtěl snad Karel May zvěčnit počáteční písmena dětí náčelníka Apačů Inču-čuny, který pušku původně vlastnil: Winnetou a Nscho-tschi?

"May až do konce tvrdil, že vícekrát pobýval v Americe, a to poprvé v době okolo r. 1862-63, pak někdy kolem roku 1869... Pro obě tyto cesty do Ameriky hovoří rozličná hlediska, především rané vlastnictví pozoruhodných předmětů z Divokého Západu. V jeho pozůstalosti se nachází stříbrná puška a medvědobijka, které vlastnil přinejmenším už v osmdesátých (devadesátých) letech, obě podle výpovědi znalců pušky amerického původu..." (E. A. Schmid). Legenda, že Karel May učinil v raných časech cesty po světě, také do Ameriky, byla mezitím průkazně vyvrácena. Autoři, vystupující pro americký původ obou ručnic, byli především E. A. Schmid, ředitel nakladatelství Karl-May-Verlag v Radebeulu, který se opíral o různé znalce, a B. Wandolleck, profesor vědy o rybách Vysoké školy veterinární v Drážďanech a privátní sběratel zbraní. Jejich názory byly zveřejněny v Ročence Karla Maye 1923. Podle těchto výkladů oba uznali henryovku za pravou, k čemuž ovšem není nutná žádná odborná znalost. "Hlaveň má ještě své tmavě lesklé brunování. Za zmínku stojí leštěná pažba, vykazující škrábance...; také na celém systému pušky, zhotoveném z bronzu, lze rozeznat ještě původní polituru. O ručnici muselo být pečováno s porozuměním."

Po nezdařených střeleckých zkouškách s kulkami špatného kalibru musel být demontován zámek pušky (1922). Také při této demontáži nebylo zúčastněným expertům nápadné nic, z čeho by se dalo usuzovat na původ zbraně, neboť bylo řečeno: "Není nic známo o tom, kterého dne se dostala henryovka do vlastnictví Karla Maye... Lze předpokládat, že puška byla přivezena z Ameriky, neboť v Německu tehdy tyto zbraně do obchodu nepřišly." Jiné mínění: "Henryovku vám obstará každý větší obchod se zbraněmi."

Český inženýr Josef Fanta, znalec Vojenského muzea v Praze, posuzoval Mayovy zbraně v roce 1932 [31] a došel k zajímavému zjištění, že henryovka má hledí evropského původu, jaké podobné mají německé terčové zbraně; "v jiných zemích nejsou oblíbené... Některý evropský majitel této pušky byl pravděpodobně náruživým milovníkem střelby do terče." Také přidělaný řemen prý ukazuje na Evropu.

Stříbrnou pušku označil Schmid za "nejneobyčejnější pušku, kterou básníkova pozůstalost ... má. Jakým způsobem Karel May zbraň získal, nelze sdělit." Ale jedno je prý jisté, říká E. A. Schmid: "Stříbrná puška, a to i stříbrné pobití, pochází, jak prokázaly výzkumy, nepochybně z Mexika." Ale primitivní stříbrné pobití nevykazuje žádná etnografická specifika, která by mohla ukazovat na Mexiko. Odkud tedy tyto vědomosti? Schmid se zjevně opírá o hypotetický výklad iniciálů "W" a "NS". Ty se měly číst jako "VV" (Virgo virginum) a "NS" (Nuestra seňora), latinské resp. španělské označení pro Naši Paní (Marii).

K tomu Wandolleck: "Co nám tato písmena říkají? Ten, kdo tuto pušku vyzdobil, uměl psát, mluvil španělsky a byl křesťan! ... Je pravděpodobné, že tuto zbraň zhotovil křesťanský Mexičan nebo míšenec pro Indiána podle vkusu tohoto dítěte přírody a přece se zřejmými příznaky zbožného katolíka..." Wandolleck rozlišil na stříbrné ručnici tři druhy hřebů: mezi nimi "velké růžicové a velké hvězdicové hřebíky." Jak úzkostlivě přesné! Na vyobrazení, připojeném k jeho publikaci, člověk takovou ozdobu hledá marně; zobrazená stříbrná puška má jen prosté, okrouhlé stříbrné hřeby. Wandolleckovo dobrozdání zcela zjevně pocházelo ještě z doby před "restaurací" zbraně... Přesto ale Wandolleck konstatoval, že "zámek hlavně a železný plech" jsou prý "přirozeně evropského původu." Jinak se však vznášel ve středoamerických regionech: "Snad to byl Mexičan, kdo pažbu vyřezal a pobil ji podle indiánského (?) vkusu stříbrnými hřebíky."[32]

Medvědobijka je podle Wandollecka, který se cítil být inspirován ražbou na hlavních ("Burton 1855 Kent") "dvouhlavňová ručnice na slony anglického původu, jaké byly v Anglii stavěny pro lov oněch nebezpečných tlustokožců ve velkém množství." Ale i zde vyjádřil Wandolleck svoje myšlenky: "Pažba má, což je u anglických zbraní vzácné, lícnici... Puška nakonec nebyla v anglických rukách, protože k ní byl připojen nosný řemen."

Soud Ing. Fanty o zbraních je nestejně precizní, jako ten jeho předchůdců. Už skutečnost, že se u "amerických" pušek, medvědobijky a stříbrné pušky, jedná o dvouhlavňovky, je pro něj mnohomluvná: "Kulovnice dvojky jsou nejen v Severní Americe, ale i u Arabů zcela neznámé. V Severní Americe existují pouze dvojky brokovnice. Tamní kulovnice jsou buď obyčejné zadovky nebo opakovačky." Na obou, "anglické" medvědobijce i na "mexické" stříbrné pušce, je prý nápadný harfovitý oblouček, který chrání spouště. Tyto obloučky byly zcela jistě přidělány až v Německu, neboť zde jsou velmi oblíbeny u terčových pušek, zatímco v jiných zemích se nevyskytují. Máme zde tedy znovu co dělat s milovníkem terčové střelby.

Dokonce i pro neodborníka je snadno pochopitelné, že shoda tak charakteristických a nápadných detailů pušek - tvar pažby, lícnice a jejich forma, oblouček chránící spouště - dává usuzovat na to, že obě ručnice byly zhotoveny jedním a tímtéž puškařem. Dávný tovaryš starého puškaře Fuchse po předložení detailních snímků prohlásil, že již na první pohled poznává formu předpažbí a pažby jako Fuchsův výrobek. Historické muzeum v Drážďanech ještě dnes opatruje terčové pušky s Martiniho uzávěrem kalibru 8 mm, celkové délky 128 cm a o délce hlavní 78 cm, sestavené "Maxem Fuchsem, Drážďany", které tyto formy pažby a lícnic i charakteristické obloučky u spouští, tak typické pro tohoto puškaře, vykazují. Je to zřetelně poznat, i když bota pažby je formována způsobem těžkých terčových ručnic. I to je důkaz, že pušky Old Shatterhanda musel sestrojit Max Fuchs.

Technika zbraní rozlišuje u loveckých a terčových pušek různé formy pažeb: německé pažboví se silnou lícnicí, kterému dával přednost Max Fuchs, anglické pažboví bez lícnice a se štíhlou pažbou a pistolové pažboví, které právě tak nemělo lícnici. Ve Švýcarsku a v jižním Německu - Fuchs tam pracoval jako tovaryš - se v minulém století používaly terčové pušky, které kromě typické pažbové boty měly také přehnaně formovanou lícnici (tyrolská pažba) a onen harfovitý oblouček u spouští. Švýcarská terčová puška s perkusním zámkem z let 1840/45, vyobrazená u Pugse (28), má až na speciálně vypracovanou pažbovou botu zcela podobnou formu pažby jako stříbrná puška a medvědobijka a také perkusní zámek a kohoutky jakož i oblouček nad spouštěmi vykazují vysokou shodu s odpovídajícími díly Mayových pušek.

Kdyby tyto důkazy nestačily, pak budiž nakonec prozrazeno, že autor této práce na základě upozornění paní Fuchsové skutečně také po vlastním pátrání nalezl na skrytých místech originálních pušek Karla Maye vyražené značky drážďanského puškaře. Po uvolnění levého krytu zámku henryovky lze nalézt na jeho vnitřní straně vyražený nápis "Max Fuchs Dresden"; člověk by předpokládal, že by se svého času musel při demontáži objevit. A po sejmutí železné desky pažbové boty u medvědobijky a stříbrné pušky lze spatřit na dřevě pažby stejný vyražený nápis, u stříbrné pušky ještě s doplňující poznámkou křídovým nápisem: "zhotoveno 1896".

Poznámky:

[1] Dopis Karla Maye, 2. 11. 1894, v: Frankfurter Zeitung, říšské vydání, z 1. 4. 1937.
[2] Karel May, Deadly dust, v: Dt. Hausschatz, Regensburg, VI (1879/80).
[3] Karel May, Oranže a datle, Freiburg 1894.
[4] Karel May, Růže z Kairvánu, Osnabrück 1894.
[5] Karel May, "Vánoce!", Freiburg 1897.
[6] V: Deutscher Hausschatz, Regensburg, XVIII (1891/92).
[7] Karel May, Vinnetou, rudý gentleman, sv. I, Freiburg 1893.
[8] Dopis Karla Maye J. Martinimu, Mühlhausen, 22. 6. 1895; sděleno od L. Patsche z Vídně.
[9] Karel May, Satan a Jidáš, sv. II, Freiburg 1897.
[10] Karel May, V Kordillerách, Freiburg 1894.
[11] Karel May, V balkánských roklinách, Freiburg 1892.
[12] E. Weber, Karel May - kritické povídání, v: K otázkám spisů pro mládež, Lipsko 1903.
[13] Karel May, Černý mustang, In: Der Gute Kamerad, Stuttgat, Berlín, Lipsko, XI (1896/97).
[14] Karel May, Syn lovce medvědů, Stuttgart, Berlín, Lipsko 1890.
[15] Ramon Díaz de la Escosura (Karel May), Lesní Růžička, Drážďany (1882).
[16] G. Ferry, Zálesák, Stuttgart, Berlín, Lipsko, bez vročení.
[17] Karel May, V zemi máhdího, sv. III, Freiburg 1897.
[18] Karel May, Old Surehand, sv. III, Freiburg 1897.
[19] Sdělení Dr. Wilhelma Schevena, Drážďany, 21.12.1927; archív K. Hoffmanna
[20] Sdělení Dr. Johannese Schützeho, Chemnitz, 31.12.1927; archív K. Hoffmanna.
[21] Neues Wiener Abendblatt, 24. 2. 1937.
[22] E. E. Kisch, Ve vile "Shatterhand". Interview s Karlem Mayem, v: Bohemia, Praha, čís. 133, 15. 5. 1910.
[23] Bohemia, Praha, 14. 10. 1898.
[24] Dopis Karla Maye F. E. Fehsenfeldovi, Freiburg i. Br., 27. 7. 1897, v: K. Gu- enther, Karel May a jeho nakladatel, Radebeul 1933.
[25] Materiály May-clubu Mnichov (1898); sděleno od L. Patsche, Vídeň.
[26] Dopis Karla Maye Carlovi Felberovi, Hamburk, 18. 5. 1897.
[27] Karel May, Vinnetou, sv. IV, Freiburg 1910.
[28] J. Pugs, Ruční palné zbraně, Berlín 1970
[29] M. Thierbach, Historický vývoj ručních palných zbraní, Drážďany 1886/87.
[30] J. Schön, Historie ručních palných zbraní, Drážďany 1858.
[31] J. Fanta, Zbraně v románech Karla Maye, v: KMJB 1932.
[32] B. Wandolleck, Střelné zbraně v románu Vinnetou, v: KMJB 1923.

Použitá literatura:

  • HOFFMANN, Klaus. Silberbüchse - Bärentöter - Henrystutzen, "das sind die drei berühmtesten Gewehre der Welt", Herkunft, Wirkung und Legende. In Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 1974. Hamburg: Hansa-Verlag, 1973. Přeložil Dr. Jan Koten.
  • JORDÁN, Karel. Muž zvaný Old Shatterhand. Praha: Toužimský & Moravec, 1997. ISBN 80-85773-79-1.