2. kapitola

Pokud divoká zvěř uhání savanou, nebo se plazí houštinou, i ta nejmenší, nejlehčí noha zanechá stopu, kterou dokáže lovec sledovat, to všichni víte, gentlemen. A pokud se dny, měsíce a roky valí jako bouře kolem nás, nebo pomalu a záludně procházejí našimi životy, zanechají stopy ve tváři a v srdci, které stačí sledovat, pokud chceme vypátrat události, které z lidského dítěte udělaly to, čím je dnes.

Chtěl jsem se stát a zůstat pilným farmářem, ale můj život nabral jiný směr. Mary mrtvá, otec mrtvý. Matka si vše vzala natolik k srdci, že brzy onemocněla a poté naposledy ulehla. Na místě, kde jsem byl dříve tak šťastný, jsem už nedokázal déle vydržet, prodal jsem farmu levně Fredu Hammerovi, který ji připojil ke své, hodil jsem si pušku přes rameno a vydal se na západ, a to přesně týden před tím, než si Betty Hammerová vzala mulata, jenž byl velmi pěkný chlapík, slušnější, než barevní obvykle bývají.

Tehdy vládl v dark and bloody grounds rušný a čilý život, lepší, mnohem lepší, než dnes, to vám povídám, a tomu můžete věřit. Rudé kůže se vydávaly do krajiny mnohem dále než dnes a člověk musel mít otevřené oči, pokud nechtěl jednoho krásného večera ulehnout a pak se bez skalpu probudit ve věčných lovištích. Nebylo to však tak hrozné, protože jste dokázali docela dobře udržet od těla tři, čtyři nebo více indsmanů, ale kromě nich se tu potulovala také všelijaká bílá chátra, které se na Východě říká runners a loafers, nebo trampové, kteří v poslední době tolik trápí spořádané muže, a tito chlapi byli natolik zlomyslní a vykutálení, že působili více starostí než všichni indiáni mezi Mississippi a velkým mořem dohromady.

Řeč šla hlavně o jednom, který byl tak odvážným satanem, že se jeho pověst dostala až do starých zemí evropského kontinentu. Určitě uhodnete, koho myslím, totiž Kanadského Billa. Víte však také, že není původem nic jiného, než anglický cikán? Nejprve odcestoval do Kanady a vedl docela slušný obchod s koňmi, než zjistil, že může o něco více vydělat kartami. Oddal se hře three-card monte, a nejprve znepokojoval britské kolonie, než se v ní stal takovým mistrem, že se mohl odvážit přes hranici mezi mazanější Yankee. Nyní provozoval své dílo nejprve na severu a východu, nejprohnanější gentlemany obral do posledního penny a pak se vydal na západ, kde kromě hraní páchal všelijaké neplechy, za které by desetkrát dostal provaz, kdyby nebyl tak mazaný a neodstranil vždy ten správný důkaz. Copak to v mém případě neudělal podobně? Věděl jsem, kdo zavraždil May a mého otce. Mohl bych složit tisíc přísah, ale viděl jsem ho při výstřelu? Ne, a proto nebylo možné ho postavit před právoplatnou jury. Ale darovat jsem mu nic nechtěl, to se můžete spolehnout. Dobrá puška je ta nejlepší jury, a pouze jsem vyčkával, až se naše cesty opět střetnou.

Už dávno jsem nebyl žádný zelenáč, měl jsem dobré pěsti, otevřené oči, zdravé tělo a za sebou několik let námahy a zkušeností. Naposledy jsem se na horním toku starého Kansasu vydal na bobry, po krásném lovu jsem prodal kůže skupině mužů, které jsem potkal, a pak jsem zapátral po příležitosti dostat se k Mississippi, abych se vydal do Texasu, o kterém jsem tehdy slyšel vyprávět tolik, až mi zvonilo v uších.

S tím byly spojeny mnohé potíže, protože krajina, kterou jsem putoval, byla zatraceně nebezpečná. Kríkové, Seminolové, Čoktóové a Komančové si vjeli do vlasů, bojovali spolu na ostří nože a každého bělocha považovali za společného nepřítele. Musel jsem mít tedy otevřené oči a uši. Má cesta vedla středem válečného území a byl jsem úplně sám odkázán pouze na vlastní opatrnost a vytrvalost. Dokonce jsem neměl ani koně. Zmíněná skupina ho odkoupila, takže jsem byl nucen jet na svých starých mokasínech. Směřoval jsem někam ke Smoky Hillu a domníval jsem se, že nejsem daleko od Arkansasu. Nacházel jsem stále více vodních toků, které se k němu stáčely, a narážel jsem na všelijakou zvířenu, která se vyskytovala jen na březích velkých řek.

Kráčel jsem tedy lesem a neočekávaně jsem narazil na lidské šlépěje. Pocházely od bělocha, neboť špičky chodidel směřovaly ven, nikoliv dovnitř, jak je obvyklé u indiánů. Sledoval jsem stopu s nejvyšší opatrností a po chvíli jsem se s údivem zastavil. Zaslechl jsem zvučný, lidský hlas a ze slov jsem pochytil, že se zde nacházelo početné publikum.

„Tak se dříve vyjádřil prokurátor, gentlemen and ladies, kteří jste se shromáždili zde před soudním dvorem, abyste viděli a slyšeli, jak se chová muž na lavici obžalovaných, jenž je obviněn z vraždy. Nyní konečně přicházím na řadu také já, obhájce tohoto muže, a dokážu vám, že je zcela nevinný. Jsem totiž nucen vám sdělit, že se jmenuji Abraham Lincoln, a ctihodný sir, kterému náleží toto jméno, zastupuje klienta jen tehdy, když nabude přesvědčení, že nebude obhajovat nějakého darebáka…“

„Lincoln, Abraham Lincoln?“ pomyslel jsem si. „To nemusím otálet. Vpřed mezi gents and ladies, se kterými hovoří!“

Rychle jsem vykročil. Opravdu, mezi stromy se mi vstříc zaleskla hladina řeky a na vodě jsem zpozoroval první část rozestavěného voru. Na ní stál Lincoln, nikoliv s gentlemen and ladies, ale sám, zcela sám, v levé ruce držel otevřenou knihu a pravou rukou pohyboval ve vzduchu doprovázeje svou řeč, jako by chtěl polapit tiplice a vážky, které se proháněly nad vlnami.

Zpozoroval mě, když jsem stanul na břehu, ale nenechal se ani v nejmenším rušit.

„Good day, Mr. Lincolne! Smím tak trochu k vám?“

„Kdo je to? By God, to je Mr. Kroner, který si nechal zastřelit nevěstu! Počkejte ještě dvě minuty na pevnině, abych mohl dokončit svou řeč! Velmi záleží na tom, abych ji uzavřel, neboť musím zachránit nevinného, který údajně někoho zavraždil!“

„Tak pokračujte! Zatím se zde posadím.“

Mohu vám, meššúrs, říct, že řeč, kterou držel, byla úžasná, a pokud by šlo o skutečnou záležitost, byl by dotyčný skoro jistě osvobozen. Celý výjev mi v žádném případě nepřišel směšný, protože bylo zřejmé, že se zde v divočině Lincoln připravoval na úřad lawyera. Když byl hotov, skočil jsem k němu na vor. Podal mi ruku.

„Welcome, Mr. Kronere! Kde se berete zde u starého Kansasu?“

„Byl jsem nějaký čas nahoře v Coloradu a Spanish Peaks, měl jsem dobrou úrodu bobrů a nyní chci dolů k Mississippi, abych se tak trochu vydal do Texasu.“

„Ano, proč vlastně jdete na západ a nezůstanete doma na své farmě, kde se mi tehdy těch několik dní navzdory oběma zesnulým tolik líbilo?“

Vyprávěl jsem mu to nejnutnější. Poté mi ještě jednou potřásl rukou.

„Tak to má být! Zlomené srdce je špatný společník, a člověk se s ním nesmí nechat připoutat k jednomu místu, nýbrž ho má vzít do světa, kde ho opustí a vrátí se jako svobodný muž. Stále jsem tím, čím jsem byl onehdá: kácím dřevo, kde mě nic nestojí, a dodávám ho tam, kde za něj dostanu slušné dolary. Tohle ale bude poslední vor, který postavím. Pak se vydám na východ a podívám se, jestli bych se tam nemohl živit něčím lepším. Kdybych byl již hotov, mohl byste se plavit se mnou, bohužel zde budu ještě dalších skoro čtrnáct dní. “

„To nevadí, sir! Pokud nic nenamítáte, zůstal bych s vámi. Westmanovi na nějakém týdnu nezáleží, a pokud mi dovolíte vám pomoci, budeme hotovi v polovičním čase, což není na škodu, jak jistě uznáte.“

„Nebudu namítat nic, pokud zůstanete a drobet mi pomůžete, neboť se mi to bude hodit i z jiného důvodu. Před nedávnem se tu totiž jako komáři začali rojit indsmani, a dva muži jsou více než jeden, jak dobře víte. Nebo snad stále míváte pušku v rukou pět minut před správnou chvílí?“

„Buďte bez obav, sir! Tim Kroner se polepšil a neudělá vám žádnou ostudu.“

„Well, to doufám! Chybí však jedna sekera, pokud chcete přiložit ruku k dílu. Musel byste pro ni zajít dolů do Smoky Hillu. Při té příležitosti byste mohl koupit i trochu střeliva, které mi dochází.“

„Jak je to daleko?“

„Dva celodenní pochody. Věc se ale dá vyřešit i lépe a rychleji. Připojíme k voru ještě jedno pole, aby byl odolnější a dal se lépe ovládat, a pak stačí necelý den plavby po proudu. Kmeny tam lze nechat ukotvené a později je můžeme připojit ke zbytku.“

„Tak vyrazím a donesu, co potřebujeme.“

„Vy? Umíte řídit vor?“

„Pokud nějaký mám, tak ano, jinak ne. Bude přece docela malý, takže bude stačit jeden muž.“

„Ale cesta zpět je nebezpečná, pokud se indsmani nevydají jiným směrem. Divím se, že mě dosud nenavštívili.“

„Půjde to, sir. Na to se můžete spolehnout.“

„Dobře. Tak si po putování odpočiňte. Ihned se pustím do práce, neboť musí být vor zítra hotov!“

„Nejsem unaven a pomohu vám.“

„Bounce! Vidím, že se z vás stal užitečný muž. Come on, do práce!“

Příští ráno jsem se už plavil po vodě. Řeka byla volná, měla dobrý spád, a tak jsem před sebou s příchodem večera spatřil opevnění. Zatočil jsem k břehu, upevnil své kmeny a kráčel k ohradě, která lemovala bytelné sruby, které tvořily takzvanou pevnost.

U vchodu stál strážce. Nechal mě projít, když jsem mu sdělil účel své návštěvy. V prvním domě jsem se informoval více.

„To si musíte promluvit s colonelem Butlerem, který zde velí. Najdete ho naproti v domě důstojníků.“

„Kdo mě ohlásí?“

„Ohlásí? Chlape, tady nejste před washingtonským Bílým domem, ale na nejposlednějším místě před indiánskou hranicí. Tady si na takové zbytečné alotrie nepotrpíme. Koho pustili přes palisády, ten může klidně strkat svůj nos tam, kde už vězí nosy jiné.“

Vykročil jsem k udané budově a prošel jsem dveřmi do salónku, ve kterém nikdo nebyl. Ze sousední místnosti však znělo několik hlasů a cinkání kousků zlata a stříbra.

Dveře byly jen přivřené. Nejprve jsem chtěl zjistit, s kým mám co do činění, a podíval jsem se spárou. Uprostřed místnosti stál nahrubo otesaný stůl, u nějž sedělo asi deset důstojníků různých hodností, kteří za svitu několika svíček z jeleního loje hráli karty. Přímo proti colonelovi neseděl nikdo jiný než Kanadský Bill, před ním ležela mohutná hromada peněz, zlatého prachu a valounů, a mezi prsty se mu dovedně míhaly tři listy.

Hráli three-card monte.

Nikdo z nich mě nemohl vidět. Váhal jsem se vstupem a dosud jsem přemýšlel, jak bych měl Billa pozdravit, když jsem spatřil stejný bleskurychlý pohyb, jakým již tehdy do rukávu schoval čtvrtou kartu. V okamžiku jsem stál za ním a chytil ho za paži.

„S dovolením, gentlemen, tento muž hraje falešně!“

Chtěl vyskočit, ale nemohl, neboť jsem ho levačkou držel za paži a pravačkou pevně kolem krku, až mu docházel dech a nedokázal se ani pohnout.

„Hraje falešně?“ zvolal plukovník. „Dokažte to! Kdo jste a co tu chcete? Kde se berete v této místnosti?“

„Jsem trapper, sir, a přišel jsem nakoupit pár věcí ve vašem storu. Tohoto muže velmi dobře znám. Jmenuje se William Jones, ačkoliv je vám asi známější jméno Kanadský Bill.“

„Kanadský Bill? Opravdu? Říká si Fred Fletcher. Pusťte ho!“

„Ne dříve, než vás přesvědčím, že vám říkám pravdu. Nehraje se třemi, nýbrž čtyřmi kartami.“

„Kde je ta čtvrtá?“

„Vytáhněte mu ji z rukávu!“

Jeden z poručíků se natáhl a kartu vylovil.

„Zounds, máte pravdu, pane. Jsme vám dlužni veškeré díky, neboť ten chlap nás obral skoro až do dna. Jen ho pusťte, teď má co do činění s námi.“

„A také trochu se mnou, gentlemen. Zastřelil dvě osoby, které mi byly v celém životě nejmilejší, a teď musí počkat, než s ním zúčtuji.“

„Takhle to tedy je? Pokud své tvrzení můžete dokázat, je s ním konec.“

Pustil jsem ho. Skoro jsem ho uškrtil. Nabíral vzduch rychlými, krátkými tahy, než si znovu plně uvědomil své postavení. Pak vyskočil.

„Co chcete…“

V půlce otázky se zarazil. Teprve nyní na mě pohlédl a ihned mě poznal.

„Uslyšíte, co od vás tento muž chce,“ mínil colonel. „Jste William Jones, Kanadský Bill?“

„Damn! Jděte někam s Kanadským Billem! Neznám ho a jmenuji se Fred Fletcher, jak jsem vám už dávno řekl.“

„Také dobře. Jméno je nám zcela lhostejné, neboť nebudeme posuzovat jméno, ale činy. Hrál jste falešně?“

„To by mě ani nenapadlo, sir! Nebo snad sebe nebo tyto gentlemany považujete za lidi, u kterých člověk může riskovat takový kousek?“

„Jsme zvyklí na poctivou hru, a předpokládajíce, že nejste žádný podvodník, jsme vám na prsty nekoukali. Kdybychom věděli, koho máme před sebou, byl by se vám ten kousek nepodařil.“

„O žádném kousku zde nemůže být řeč! Hrál jsem poctivě.“

„A ta karta ve vašem rukávu?“

„Ta je mi ukradená. Nestrčil jsem ji tam. Nebo jste snad něco takového viděl, coloneli?“

„Takže tam vletěla sama od sebe?“

„Nebo ji tam někdo strčil. Ten, kdo mi držel ruku, nejspíš bude vědět, jak se tam dostala.“

Nemohl jsem jinak. Zvedl jsem ruku a udeřil ho pěstí do hlavy, až se svalil na židli.

„Máte dobrý úder, master“ smál se plukovník, „ale radši ho nechte, není nutné, abyste se do věci míchal. Vezmeme si ho do parády a dostane, co zaslouží.“

„Žádám vás, abyste mě ochránil před takovými útoky, sir,“ řekl Jones, zatímco se zkusil opět pomalu narovnat. „Obviňuji tohoto muže, že mi kartu v rukávu vykouzlil on!“

„Ano, přesně tutéž kartu, kterou jste nám před několika sekundami ukázal. Nenechte se vysmát! Co říkáte, kamarádi? Považujete tohoto Mr. Jonese nebo Fletchera za vinného?“

„Hrál falešně, není o tom pochyb!“ zaznělo kolem.

„Nechť tedy slyší rozsudek, a to hned na místě!“

Odešli stranou, aby se poradili. Kanadský Bill se prozradil. Hodil jedním pohledem na hromadu peněz, která stále ležela před ním, a druhým k otevřenému oknu. Hbitým hmatem sebral tolik mincí, kolik v té rychlosti stihl, a skočil k oknu. To už jsem však zvedl pušku.

„Stát, Mr. Jonesi! Ještě krok a je po vás!“

Ohlédl se, spatřil, že to myslím vážně, a zůstal stát.

„Počítám do tří. Pokud do té doby nebudou peníze na svém místě, vypálím. Raz…“

Váhavě se vydal zpět ke stolu.

„Dva…!“

Položil peníze k ostatním.

„Tak, teď si sedněte a v klidu čekejte na další!“

Sklonil jsem hlaveň pušky. Důstojníci skončili svou poradu. Pochopitelně viděli, co se stalo, a přistoupili k nám. Plukovník mi s úsměvem podával ruku.

„Jste pořádný chlap, Mr… Jak se vlastně jmenujete?“

„Tim Kroner je jméno mé, sir!“

„Takže, Mr. Kronere, jste pořádný chlap. Škoda, že nemáte místo nebo něco takového v mém pluku!“ řekl, a obrátiv se k Jonesovi, pokračoval: „Za svůj šprým dostanete padesát dobrých ran na holou kůži, gem’mane, a doufám, že vám prospějí!“

„Padesát ran? Jsem nevinný a odmítám je!“

„Well, milorde, tak je přijměte jako nevinný, a až je dostanete, budete je asi muset uznat. Pokud snad proti nim budete chtít apelovat u prezidenta Spojených států, napíšu vám k tomu účelu dopis s kreditem na dalších padesát nebo sto. Poručíku Welhurste, vezměte toho chlapa na dvůr, a dohlédněte, že obdrží vše, co si zaslouží!“

„Můžete se na mě plně spolehnout, corneli!“ pravil mladý důstojník a vydal se k Jonesovi. „Go on, man. Venku čeká padesátka!“

„Nehnu se z místa. Chci spravedlnost!“

Plukovník se otočil na podpatcích.

„Není spokojen se svou porcí, poručíku. Dejte mu o deset více, tedy šedesát! Mohu si to dovolit říct, beru na sebe odpovědnost. A pokud ani teď nepůjde, dejte mu za každou minutu zdržení dalších deset!“

„Nuže?“ zeptal se poručík výhružně se dívaje.

„Musím jít, ale tohle three-card monte nikdy nezapomenete, neboť se obrátím na soudce, na kterého nikdo z vás nemá ani pomyšlení!“

Vyšel první a poručík ho následoval s nataženým revolverem. Nyní se plukovník obrátil opět ke mně.

„Jak to bylo s tou vraždou, sir? Pokud máte dobré důkazy, na místě svoláme jury a dáme mu provaz. Víte, ve kterém teritoriu se nacházíme, a že mám právo udělat krátký proces.“

Vyprávěl jsem mu to nejnutnější.

„Jak slyším, máte to celé vachrlaté. Buďto se musí přiznat, nebo musíte mít dobrého svědka, na kterého by se dalo spolehnout. To vám říkám: pokud ho vyslechnu, bude tvrdit, že je Fred Fletcher a vůbec vás nezná. Navíc jste přece neviděl, že by střílel zrovna Kanadský Bill. Ano, nemůžete ani dokázat, že byl s těmi bushheadery. Zkusím, co se dá, to vám slibuji, ale dobře vím, že ho budeme muset nechat běžet. Zbytek pak bude na vás. Jakmile on a vy necháte pevnost za zády, můžete si s ním promluvit bez vyrušování a zcela podle svého.“

Po nějaké době byl Kanadský Bill přiveden zpět. Vypadal hrozně. Krví podlitýma očima zíral kolem, jako by si chtěl do paměti vtisknout rysy každého z nás. Plukovník začal s výslechem, který ovšem vedl k očekávanému výsledku.

„Vraťte tomu muži vše, co měl u sebe, a pak ho pošlete s bezpečným doprovodem pět mil po proudu. Ať se jmenuje Fred Fletcher, nebo William Jones, nesmí v našem okolí zůstat ani o okamžik déle!“

Tak znělo plukovníkovo rozhodnutí. Pak se obrátil ke mně:

„Jste naším hostem, dokud se vám bude chtít, Mr. Kronere, a pak si v našem skladu bezplatně vezměte vše, co potřebujete. Nebo se chcete hned vydat za tím chlapem?“

„Ano, pokud byste ho poslali opačným směrem. Můj společník však na mě čeká dva dny cesty proti proudu. Musím za ním, a jak se věci mají, vyrazím, jakmile získám dobrou sekeru a trochu střeliva. Počítám, že mi Kanadský Bill opět zkříží cestu.“

„Well, sir, tak ho nechte běžet! Taková havěť vám určitě zase přijde na mušku. Sekeru a střelivo dostanete, a jelikož jste nám zachránil peníze, dám vám k dispozici kánoi se šesti veslaři, kteří vám do rána pomohou zdolat alespoň polovinu vaší trasy. Vám se budou hodit a oni trochu pocvičí svaly, což jim při zdejším líném způsobu života jen prospěje. Dejte si však pozor na indsmany! Vzdálenější hlídky mi hlásily, že naši dobří, rudí bratři vykopali válečnou sekeru.“

Byl tedy již varován a nemusel jsem mu sdělit více. Za necelou čtvrthodinu jsem už vybaven vším potřebným seděl v piroze a nechal jsem se šesti muži nejvyšším tempem vézt proti vlnám Arkansasu. Kanadský Bill mi zmizel tak rychle, jak jsem ho našel, ale dobrý Lincoln byl pro mě důležitější než on, a jak jsem již řekl colonelovi, doufal jsem, že ho zas někdy potkám.

Potřeboval jsem si odpočinout a prospal jsem celou noc až do pozdního rána, a když jsem se probudil, všiml jsem si, že jsme měli za sebou dobrou polovinu cesty. Navzdory mým připomínkám mě ale veslaři nevysadili na břeh dřív, než jsem jim sdělil, že do tábořiště dorazím ještě dnes. Pak se obrátili a já pokračoval se svým nákladem v cestě.

Pozdě večer jsem dorazil k Lincolnovi. Můj rychlý návrat ho překvapil a mou zprávu o události vyslechl s neobyčejným zájmem.

„Dobře, Time Kronere, že jste nechal Jonese běžet. Narazíte na něj při lepší příležitosti. Divím se ovšem, že snesl výprask, aniž by se pokusil o pomstu. Je tu příliš dusno. Pustíme se plně do práce, ať můžeme co nejdříve zmizet!“

Dřeli jsme nyní jako koně. Padal kmen za kmenem, a jak uplynul týden, zbývalo nám přidat k voru poslední pole.

Zašel jsem poměrně daleko od břehu, abych nařezal dobré, pevné pruty. Sesbíral jsem jich dostatečnou zásobu a usadil se ke krátkému odpočinku. Kolem byl takový klid, že jsem slyšel dopadnout každý list.

V tom jsem opodál zaslechl velice slabé zašustění. Nepřišlo z větví, nýbrž ze země. Byl to had, jiný plaz, nebo snad člověk? Dotýkaje se půdy jen konečky prstů, plížil jsem se bez hluku tím směrem, a co myslíte, že jsem spatřil, gentlemen? Indiána v plné polní. Byl to Čoktó, dosud mladý, neboť víte, že některé kmeny posílají na zvědy jen mladé lidi, aby vyzkoušeli jejich odvahu a lstivost. Nepochybně dostal za úkol propátrat břeh řeky. Dosud nenarazil na naše stopy a obratně se proplétal křovisky. Již nejednou jsem poškrábal rudou kůži a věděl jsem, že ho nesmím nechat odejít, pokud nechci dát naše životy v sázku. Nesměl jsem otálet. Tasil jsem nůž, udělal dva skoky – obrátil se ke mně, nastavil tak hruď a v témže okamžiku mu ostří vjelo do srdce.

Toho nebohého chlapce mi vlastně mohlo být líto. Bez boje padl na své první válečné stezce. Prérie je však krutá, neúprosná vládkyně, která bere ohled jen na sebe. Zasáhl jsem ho tak dobře, že nevydal ani nejmenší zvuk. Nechal jsem ho ležet, vzal svůj svazek a spěchal k Lincolnovi.

„Máte chvíli času, sir?“

„K čemu?“

„Hodit do řeky jednoho indsmana. Narazil jsem na něj kus odsud, jak se plíží kolem, a dal jsem mu ochutnat nůž.“

Beze slova se chopil pušky a následoval mě. Když jsme dospěli k mrtvole, sklonil se k ní.

„Famózní rána, Time Kronere. Kdybyste toho zvěda neobjevil, byli bychom ztraceni. Vidím, že jste se opravdu stal celým mužem. Přijměte mou ruku a tykejme si!“

„Platí! Za tuto poctu nechám klidně Kanadského Billa běžet. Ale co teď?“

„Co teď? Řekni svůj názor, Time. Rád bych věděl, jestli uhádneš správné řešení!“

„Dokončíme vor tak, jak je. To nám nezabere ani půl hodiny. Pak se podíváme po indsmanech, ať víme, na čem jsme. Je možné, že chtějí přepadnout pevnost. V tom případě musíme colonela varovat.“

„Správně! Chytni ho!“

Indiánovy zbraně jsme ukryli pod mech a listí a jeho samotného jsme uchytili pod hladinou řeky, aby jeho mrtvola nemohla vyplavat a předčasně nás prozradit. Pak jsme se vrátili k voru. Kmeny pro poslední pole jsme měli přichystané. Zatím jsme je svázali pruty s tím, že je později svážeme lépe. Připevnili jsme již dříve zhotovená vesla. Pak jsme na vor přenesli veškerou zásobu zvěřiny, dřevo a třísky na podpal, a tak jsme byli připraveni k rychlému odjezdu, pokud k němu budeme donuceni.

Nyní jsme se vrátili na místo, kde jsem narazil na Čoktóa, a pokračovali jsme po jeho stopě. Byla dobře patrná, což by se určitě staršímu válečníkovi nestalo, a rychle jsme kráčeli podél ní s pohledy upřenými k zemi.

Tak jsme šli lesem více jak hodinu a již jsme se začali obávat, že indiány nenajdeme, protože se začalo stmívat a stopu jsme těžko rozeznávali, když jsme si náhle všimli, že už nejsme v hlubokém lese, ale uvnitř úzkého výběžku lesa, který zasahoval daleko do volné travnaté plochy, která buď musela být obrovskou mýtinou, nebo zde savana tvořila veliký záhyb.

Venku v trávě seděli hledaní indiáni, nebo se pohybovali kolem svých zdatných mustangů. Napočítali jsme přes tři sta válečníků, a jelikož to byli jen Čoktóové, mohli jsme se domnívat, že s nimi spříznění Komančové budou nedaleko. Stáli jsme ve vysokém kapradí a mohli jsme přehlédnout celý tábor, ve kterém již indiáni zapálili večerní ohně. Nepřikládali do nich neopatrným způsobem bělochů, kteří vrší poleno přes poleno, takže sice získají spoustu tepla, ale jejich oheň zrádně šlehá do výše a vypouští hustý kouř. Místo toho kladli do plamenů jen konce dřeva, pomalu je přisouvali a řídili tak objem plamene a kouře.

Přes vršky stromů přiletěl sup a v tušení kořisti začal kroužit nad mýtinou. Jeden z indsmanů se postavil, zvedl pušku, spustil a zasáhl tak dobře, že se dravý pták ve spirále zřítil k zemi.

„Uff!“ zaznělo stranou od našeho stanoviště. „Syn Černého pantera je velký válečník. Jeho střela smete vlaštovku z oblaků!“

Slova se skládala ze zvláštní směsi anglických a indiánských výrazů, kterou používají rudoši, když mluví s bělochy.

„Ale také neopatrný muž,“ zazněla odpověď v témže nářečí. „Zvěd se dosud nevrátil, takže nevíme, jestli snad v okolí nejsou nepřátelé, které by výstřel upozornil na přítomnost rudých mužů.“

„Běloch!“ zašeptal Lincoln. „Ten bídák je stejně neopatrný jako syn Černého pantera. Káže tak nahlas, že je slyšet až naproti v San Francisku. By God, bez toho dobrého ‚uff‘ bychom jim krásně vběhli do rukou!“

„Bojí se můj bílý bratr?“ zeptal se indián hrdě. „Přišel k nám, aby nám otevřel dům náčelníka válečníků, a Manitou nám poslal dobrou medicínu, která zostří naše tomahavky a nože. Pevný dům bělochů shoří, sebereme jim skalpy a zmocníme se jejich prachu!“

„A každý důstojník musí nejprve dostat stovku ran, jak mi můj rudý bratr slíbil!“

„Černý panter to řekl a své slovo nikdy neruší. Tvoji bílí nepřátelé dostanou výprask, howgh! Rudý muž však bojuje pouze zbraněmi, nebije pruty své nepřátele. Budeš je muset vyplatit sám!“

„Tím lépe. Komanští bratři dorazí ještě dnes v noci. Pak budeme dostatečně silní, a až slunce ještě jednou zapadne, pevnost bude zničena!“

„Zounds, Kanadský Bill!“ zašeptal jsem.

Lincoln přikývl a vzal mě za ruku.

„Zpět a rychle odsud! Mohli bychom je oba probodnout, ale nic bychom tím nezískali, nýbrž mnohé ztratili. Musíme ihned odjet a varovat colonela. Nyní víme čas útoku a to je hlavní. Smrt těchto dvou holomků by způsobila změnu, která by se nám nelíbila.“

Opatrně a tiše jsme se stáhli zpět, a když jsme se dostali mimo doslech, spěchali jsme k našemu kotvišti. Věděli jsme, že indiáni vyslali jen jednoho zvěda. Ten padl, takže jsme se nemuseli obávat žádného nepřátelského střetnutí.

Za necelou hodinu jsme se již plavili po řece. Vor byl větší než ten, se kterým jsem dorazil do pevnosti, a jeho řízení v noci vyžadovalo naši veškerou sílu a pozornost. Cesta naštěstí proběhla docela šťastně a ještě zbývalo do poledne mnoho času, když jsme přistáli u Smoky Hillu.

Četa pěchoty konala poblíž řeky střelecké cvičení, na které dohlížel sám colonel. Poznal mě dřív, než jsem stihl vystoupit na břeh.

„Ach, Mr. Kroner! Potřebujete opět sekeru a prach?“

„Dnes nikoliv, sir. Přicházíme, protože si myslím, že nás potřebujete.“

„Já vás? Proč?“

Skočili jsme na břeh.

„Čoktóové a Komančové chtějí dnes v noci přepadnout pevnost.“

„U všech čertů! Je to pravda? Věděl jsem, že se tu kolem potulují, ale myslel jsem si, že mají dost práce s Kríky a Seminoly, se kterými zažili před třemi dny krásné setkání, jak mi hlásili moji lidé.“

„Poštval je proti vám Kanadský Bill.“

„Jste si tím jistý, chlape? To se tedy vydal opět proti proudu, když ho doprovod opustil. Kéž bych ho byl nechal zastřelit! Vyprávějte!“

„Nejprve se seznamte s mým společníkem. Jmenuje se Abraham Lincoln a je to muž, který to ještě někam může dotáhnout!“

„Well, Mr. Lincolne, budiž vám přáno! Ale nyní mi řekněte to hlavní!“

Vyprávěli jsme mu včerejší dobrodružství.

„Dobře, pěkně!“ zasmál se pln sebevědomí, když jsme skončili. „Děkuji, meššúrs, za varování, které náležitě zužitkuji. Chcete se zúčastnit, nebo se poplavíte dál?“

„Zůstaneme zde, pokud dovolíte, sir. Takovou nevšední zábavu si nelze odepřít.“

„Tak pojďte dál a udělejte si pohodlí.“

„Později,“ pravil Lincoln. „Ukotvíme náš vor o půl míle dál, aby ho rudoši nespatřili. Nepochybně nejprve propátrají okolí pevnosti a není nutné, aby věděli, že po řece někdo připlul. Mohli by pojmout podezření, protože ztratili zvěda.“

Učinili jsme opatrnosti zadost a pak jsme se vrátili do pevnosti, kde mezitím začaly přípravy na přijetí divochů. Vzdálené hlídky se stáhly, aby se indiáni mohli co nejsnáze přiblížit. Vojáci nabili kartáče do čtyř kanónů a každý muž obdržel kromě dvojhlavňové pušky nebo karabiny pistoli a ostrý bowiák. Důstojníci byli bez výjimky vyzbrojeni více jak jedním revolverem. Cílem bylo přivítat nepřátele při prvním útoku co největším počtem výstřelů.

Večer jsme seděli u důstojnického stolu a bylo úžasné, jaké neobyčejné znalosti Lincoln během zábavy projevil. Navzdory své skromnosti překonal jednoho gentlemana za druhým, a když došla řeč na přepadení, pravil:

„Dobré by bylo je nejen přivítat, ale vrazit v prvotním zmatku mezi ně. Počítám, že by byli úplně ztraceni, pokud by se nám podařilo zjistit, kde mají koně. K dispozici máte oddíl dragounů, corneli. Nechte tyto lidi po první salvě nasednout a zmocnit se jejich koní, nebo – bounce, něco mě napadlo! Máte po ruce rakety, ohňostroj nebo nějaké petardy?“

„Můžete je mít, sir. Co s nimi chcete?“

„Rozehnat jejich koně. Time, jdeš se mnou?“

„Ovšem!“

„V tom případě nikoho dalšího nepotřebuji, corneli. Opatřete nám tyto věci a pak nás vypusťte!“

„Odvažujete se nemožného!“

„Pshaw! Člověk se musí odvážit i jiných věcí. Musíme mít jeden nebo dva doutnáky, abychom se při zapalování ohně neprozradili.“

Z ohledů na nás nechtěli na tento návrh přistoupit. Lincoln však překonal všechny pochyby a zanedlouho jsme se plížili lesem vybaveni doutnáky a rachejtlemi.

Úloha, kterou jsme si vymysleli, byla těžká a nebezpečná, ale s dostatečnou opatrností se dala provést. Předpokládali jsme, že své koně nespoutají v lese, nýbrž je nechají ve volném prostoru pod dohledem několika lidí. Proto jsme se co nejdříve obrátili vpravo, kde se jako zátoky do lesa zařezávaly četné průseky.

Když jsme dospěli k okraji prvního, Lincoln, který kráčel vpředu, mě náhle chytil za paži a zatáhl mě do křoví. Mohl spatřit to, co mi zakrývala jeho postava: ve stínu stromů se tudy kradl indián a vedle něj běloch.

„Kanadský Bill s Černým panterem!“ zašeptal Lincoln.

Ve stínu byla taková tma, že nešlo tvář Williama Jonese jasně rozeznat, ale rozumělo se samo sebou, že to nebyl nikdo jiný. Dvojice šla napřed jako pozorovatelé. O něco dále za nimi se pohybovala nedozírná řada indsmanů, kteří šli jeden za druhým, a my museli velmi dlouho čekat, než nás minul poslední.

„Krásný dav, Time! Nejprve Čoktóové a pak Komančové, dohromady alespoň šest set rudých kůží. Cornel bude mít těžkou práci a my o nic lehčí. Doufám, že náš ohňostroj bude stačit!“

Pokračovali jsme v cestě, a sotva jsme dorazili k druhému průseku, spatřili jsme v polotmě hvězdné noci, co jsme hledali. Uprostřed prostranství vězela temná masa. Byli zde koně.

„Pouze jednoho kmene! Druhý nechal své o něco dále. Pojď!“

Opět jsme se pohybovali dál až k temnému koutu, za kterým se skrývala další mýtina.

„Well, tam jsou další a s nimi hlídači. Zde tři muži a tam čtyři. Myslíš, že se k nim dokážeme dostat?“

„Proč ne? Tráva je vysoká, a pokud se k nim dostaneme proti větru, aby nás zvířata neprozradila, tak to půjde.“

„Indsmani nejraději přepadávají nepřátele před rozedněním, ale tito se cítí tak jistí a silní, že zaútočí už teď. Počítám, že akorát dorazili do blízkosti pevnosti, takže můžeme začít. Ale, Time, jen nůž a tomahavk, žádné hlučné zbraně!“

Položil se na zem a neslyšen a neviděn se jako had plazil trávou. Byl jsem těsně za ním. Ke trojici sedících indiánů jsme se přiblížili natolik, že jsme téměř slyšeli jejich dech. Mezi dvěma koňmi se strhl malý souboj, jenž způsobil hluk, který nám umožnil dostat se na dosah nic netušících mužů. Spatřil jsem záblesk Lincolnova nože, chopil jsem se svého, který jsem držel mezi zuby, a udeřil. Dva byli vyřízení.

„Uff!“ zvolal třetí a vyskočil, ale vzápětí se opět svalil zasažen Lincolnovým tomahavkem.

„Mrtví, všichni tři! Obchod nezačal špatně, Time. Teď k těm čtyřem. Nebo je to moc?“

„Ne pro tebe a mě. Vpřed!“

Tentokrát jsme to měli těžší. Abychom byli proti větru, museli jsme učinit okliku, a jeden ze čtveřice mužů stál vzpřímen, takže nás mohl snadno spatřit. S využitím všech dovedností jsme se k nim stále blížili a – ano, v tom zazněl z větší dálky satanský řev, po kterém následovala hrozivá salva výstřelů. Indiáni zahájili útok na pevnost.

„Teď už je to jedno, Time,“ zašeptal Lincoln. „Chop se revolveru, ani jeden však nesmí uniknout. Go on!“

V příštím okamžiku skočil mezi ně a já za ním. Čtyři slabá třesknutí, pro jistotu několik úderů a bodnutí, a i toto místo jsme opanovali.

„To šlo! Nyní již nepotřebujeme ani doutnák, ani ohňostroj, Time, abychom provedli mistrovský kousek, o kterém se bude ještě dlouho vyprávět. Jsou to indiánští koně, rozuměj, takže jsou zvyklí kráčet jeden za druhým. Rychle řemeny k ohonům!“

To byla ovšem myšlenka, na kterou mohl přijít jen Lincoln, ale nepovedlo se nám ji realizovat, neboť jsme teď zaslechli hluboký hlas děl a hned poté stonásobný výkřik, který nám ihned ukázal stav věcí.

„Nemáme čas. Prchají a za chvíli zde budou. Sem s petardami. Běž k druhému stádu. Nemusíš zvířata uvolňovat, utrhnou se sama. Setkáme se támhle u hikor!“

Spěchal jsem zpět k první skupině koní, vytáhl zapalovač a doutnák, zažehl roznětky a pak vše hodil mezi zvířata. Když jsem dorazil k ořechovcům, Lincoln už na mě čekal.

„Dávej pozor, Time, za chvíli to začne!“

Obě stáda varovně funěla, zvířata podle zápachu poznala hrozící nebezpečí. Pak se ozvalo praskání, bouchání, třeskání a sršení, nejprve dále, pak zde. V dešti jisker jsme viděli žhnoucí oči, rozšířené nozdry a zježené hřívy vyděšených zvířat, která trhala za lasa. Pak se celou silou vzepjala, nejprve běhala zmateně sem a tam, až vyrazila v semknutém šiku přímo k pevnosti.

„Skvělé, úžasné, Time! Srazí a zadupou své pány do země. Ani jeden z nich nezíská své zvíře. Vsadím se, že se vrhnou do řeky, a pak budou snadno pochytána.“

Nemohli jsme teď udělat nic lepšího než se schovat do křoví. Nastražili jsme oči a uši, a i když nebylo mnoho vidět, o to více jsme slyšeli: zuřivý jekot zklamaných indsmanů, kteří našli místo svých koní jen mrtvoly hlídačů, dusot cválajících dragounů, kteří se vyřítili za prchajícími muži, rachot karabin a pistolí, který s rostoucí vzdáleností slábl, a občas také slabé šelestění, které způsobil nějaký uprchlík, když se vrhl do houští.

Úkryt jsme opustili teprve s rozedněním a vyšli jsme do otevřeného prostoru, kde se válela těla zasažených. Kolem pevnosti to vypadalo jako na bojišti. Indsman tu ležel na indsmanovi, všichni zasaženi výstřely vojáků, z nichž každý z úkrytu za palisádou dostal dva, tři muže, a před branou se tyčila hrozivá hromada těl a utržených končetin.

Colonel nás přivítal s rozzářenou tváří.

„Pojďte se podívat do dvora na svou práci! Už jsem vás považoval za ztracené, neboť jste přišli tak pozdě. Podívejte se na tu márnici! To je dílo Kanadského Billa, neboť to byl on, kdo svedl rudochy k semknutému útoku, když byl první nápor tak znamenitě odražen.“

„Je mezi padlými?“

„Zde nikoliv. Nejspíše je někde dál.“

Ve dvoře stál celý houf polapených indiánských koní.

„Pohleďte na svůj majetek, meššúrs. Odkoupím ho od vás, pokud nebudete chtít zvířata vzít na vor. Myslím, že útočit na Smoky Hill rudochy znovu hned tak nenapadne, a za to vděčíme vám. Bez vás bychom byli ztraceni. Pojďte dál, abyste viděli, jak vysoká může být výhra v tomto three-card monte!“