Petrolejový princ (1877)

Dobrodružství ze Spojených států severoamerických

Karl May

„Zounds, sir, cítíte také ten parfém, který infikoval můj nos, jako by mě postříkal tříloketní smraďoch¹? Není to vůně krocana, káněte, ani boudinu, a už vůbec to není kammaský odér². Opravdu nevím, co si mám o téhle fialkové vůni myslet. Znáte ji snad?“

Tato slova řekl Sam Hawkens, můj průvodce a jeden z nejzkušenějších trapperů mezi Mississippi a Tichým oceánem. Bylo mi jasné, že zápach, který se už nějaký čas vznášel ve vzduchu, velmi dobře znal a pouze mě chtěl svou otázkou podrobit malé zkoušce.

„Možná, že ji znám, Same, ale jako green beak mám pramálo chuti poučovat takového starého woodsmana, jako jsi ty. Jen svůj nos ještě pootevři, pro takovou nedostižnou atmosféru je přeci mohutný dost!“

„Pravdu díte, sir,“ odpověděl a polaskal oběma rukama svůj bájný frňák. „Nos, který synovi mé matky vyrostl v obličeji, má v sobě skutečně něco imponujícího. Musím se vám však přiznat, že se v téhle nebeské krajině zas tak moc nevyznám. Je tu cítit olej, ale nevidím nic než prérii, a ta musí někde končit, pokud tu má být petrolej.“

Vytáhl svou postavu na hřbetě kobyly s velbloudíma nohama, na které seděl, co nejvýše a zkoumal bystrýma očkama krajinu, která se před námi prostírala.

„K čertu s vaší Young Kanawhou, nebo jak jste nazval tu vodu, ke které chcete. Nevidím po ní ani stopu.“

„Však to odsud ani není možné, Same Hawkensi. Řeka asi protéká bluffem a vsadím svého Arrowa proti tvé Mary, že před údolím zastavíme, než se nadějeme.“

„To by bylo žádoucí, protože by nám i koním kapka vody prospěla. Ale jděte někam s vaší sázkou! Váš Arrow je nejlepší kůň, který kdy nesl pravého westmana, to musím uznat, ale moje Mary má také svých pětadvacet vlastností. Sice poněkud vypelichala a tvaru těla tohoto dobrého zvířete by šlo také tu a tam něco vytknout, ale už mě poctivě nosí skoro dvacet zim, a kromě vašeho mustanga sotva najdete zvíře, které umí navzdory věku kmitat nohama tak, jako ona. Nevyměnil bych ji ani za všechny bobří a indiánské kůže, které jsem kdy získal!“

Něžně poplácal dlouhý, vychrtlý krk své Rosinanty a pak zase klesl do toho nepopsatelného držení těla, které obvykle zaujímal na jejím špičatém hřbetu. To staré, občas docela obstinate, jinak ale opravdu skvělé zvíře jsem znal, a proto jsem musel souhlasit se Samovou oddaností k němu. Kdo ví, jakou má dobrý kůň pro prérijního lovce cenu, nebude se divit neobvyklé náklonnosti, která mezi nimi často panuje.

Poklusem jsme pokračovali dále a brzy se ukázalo, že mé tušení bylo správné. Zastavili jsme se před jednou z těch roklí, které jako kanály narušují jinak úplně rovný terén, většinou slouží jako koryto nějaké říčky a nazývají se bluffy. Údolí před námi, které příkře klesalo do hlubiny, tvořilo úzkou pánev, kterou protékaly hluboké, černé vlny Young Kanawhy a s hukotem hledaly cestu mezi skalními masivy, které se k sobě dole tiskly. Celé dno prohlubně bylo pokryto zařízením, které bylo potřeba ke zpracování petroleje. Nahoře téměř u vody jsem spatřil vrták v plné činnosti. Uprostřed před stavbami vlastního závodu stála navzdory prozatímním podmínkám celkem impozantní obytná budova, a kam oko dohlédlo, byly vidět dýhy, dna, obruče a hotové sudy, částečně prázdné, ale většinou naplněné velmi žádanou hořlavinou.

„Heigh-day, sir,“ pravil Sam. „Tady je vše, co jsme si mohli přát! Nestojí támhle u řeky store?“

„Určitě to tak je: prodejna, restaurace, destilace, ubytovna a vše ostatní dohromady. Sesedni, Same. Pokud nechceme riskovat krky, musíme tuhle strmou cestu urazit po svých.“

„Také bych řekl, sir. Krk je občas to nejlepší, o co má syn mé matky pečovat.“

Následoval můj příklad a sesedl z koně. Teprve nyní bylo možné správně posoudit postavu muže, kterého by neznámý člověk sotva považoval za odvážného riflemana. Pod žalostně visící krempou plstěného klobouku, jehož stáří, barva a tvar by zamotaly hlavu i nejbystřejšímu mysliteli, trčel z hustého lesa rozcuchaných, černošedých vousů mohutný nos, který by mohl libovolným slunečním hodinám sloužit jako ukazatel. V důsledku enormního porostu tváře byla kromě tohoto nadmíru vybaveného čichového orgánu vidět jen dvě očka, která se vyznačovala neobvyklou živostí, těkala ze strany na stranu a vyzařovala z nich šibalská prohnanost. Malé tělo vězelo ve starém, koženém loveckém kabátu, který byl očividně vyroben pro značně silnější osobu, takže statečný Hawkens vypadal jako dítě, které si pro pobavení obléklo noční úbor svého dědečka. Z tohoto obalu trčely dvě vyschlé, křivé nohy. Z roztřepených leggin, ve kterých vězely, již mužík nejméně před dvaceti lety vyrostl, takže byl vidět pár indiánských holínek, do kterých by se dokázal v nouzi za lijáku schovat celý jejich majitel.

Jak tak vedl Mary za uzdu a pomalu a opatrně sestupoval po úzké stezce, podobal se spíše karikatuře než skutečné osobě. Věděl jsem však, že bylo jen málo trapperů nebo scatterů, před kterými by můj malý Sam sklopil zrak. Dole v údolí opět nasedl na koně a ukázal ke storu.

„Vpřed, sir! Mám hlad, že bych zhltnul celého buvola, a žízeň nemám o nic menší. Komu vlastně patří tenhle oil-work?“

„Boháči jménem Josias Alberts, pokud se nepletu. Přišel z Oil Creeku ve Venango County a patří mezi první petrolejové prince Unie. Možná ho uvidíme.“

„Do něj mi nic není. Kus šťavnaté buvolí svíčkové je teď synovi mé matky milejší než deset sáčků s penězi, které jsou i ve svém vývaru z oleje stále jak bez tuku.“

Za chvíli jsme zastavili před domkem, nad jehož vchodem bylo křídou napsáno „Store and boardinghouse“. Než jsme stihli sesednout, ze dveří vyšlo několik mužů, z nichž jeden byl na první pohled majitel a Ir. Opilecké rysy jeho tváře naznačovaly, že byl zvyklý podrobit obsah svých lahví důkladnému průzkumu.

„Good day,“ pozdravil Hawkens. „Jste landlordem tohoto paláce, pane?“

„To bych řek’!“ přikývl.

„Měl byste snad něco, co by mohl hladový člověk strčit mezi zuby, a hlt něčeho, aby to šťastně spláchnul?“

„To bych řek’!“ zopakoval.

„Tak rozpohybujte své nohy, nebo se tu svalím na hromadu a zhynu.“

„Hm, ta hromada asi nebude zrovna veliká!“ odpověděl hostinský a změřil nás zpola pohrdavým, zpola nedůvěřivým pohledem. „Jestlipak taky máte po ruce peníze?“

„To není tvoje, ale naše věc! Nebo nás snad považuješ za zchudlé Yambowiky?“ zeptal se Hawkens. Přešel z uctivého vykání na tykání a v očích mu blýskalo.

„Hele, prcku, se tu tak nenaparuj,“ promluvil jiný z mužů, který se ke mně přiblížil a pozoroval se znaleckým výrazem mého Arrowa. „Tady není savana, a kdo zapomene na zdvořilost, ten se ji rychle doučí!“

Hawkens se otočil a změřil ho jedním ze svých nenapodobitelných pohledů.

„Lack a day! Jste tu snad také kvůli tomuto studiu?“

„Chlape, dej si pozor na jazyk, nebo ti zmodrá kožich!“

„Nic nečiň, muži! Mé kůži se již nejednou povedlo zmodrat. Alespoň mi však řekni, jak zní tvé jméno, ó ty obří obře?“

„To může slyšet každý. Zní Josias Alberts a kdo ho zná, ten k němu má respekt.“

„Tak to jsme z úplně stejného těsta: jsem Sam Hawkens, a kdo mě zná, ten ke mně má respekt. Myslím si však, že je tu jeden malý rozdíl: olej dokáže najít každý, kdo do něj spadne nosem. Ten můj by k tomu byl dlouhý dost, ale nemám chuť ho strkat do tvé omáčky. Odkliď se, Mr. Petroleum, a nestarej se o věci, které jsou mezi hostinským a mnou!“

Albertsova bledá, yankeeská fyziognomie získala po slovech nebojácného mužíka červený odstín. Hněv vytáhl jeho postavu do výše. Sevřel pěsti a několika kroky se přiblížil k mluvčímu.

„Sundejte toho trpaslíka z jeho kozla!“ vyzval muže, kteří stáli vedle něj. „Trochu mu vyrácháme nos v oleji.“

Tvářili se, že chtějí ihned poslechnout, ale v mém Samovi se přepočítali. Několik vět ke staré Mary, která radostí z očekávaného střetu stříhala dlouhýma ušima a zvedla zbytek svého ohonu, ho dostalo do postavení s krytými zády a vzápětí vytáhl pušku ze sedlového řemenu. Záhadný střelný nástroj nepochybně pocházel z dob Pocahontas a odvážil jsem se ho dotknout jen s největší opatrností, ale každý výstřel, který Sam Hawkens vypálil z této rezavé, nezvladatelné roury, byl mistrovským kouskem. Zalícil.

„Stát, lidé, nebo vám udělám pár děr do kožichů! Tady opravdu není savana a možná zde v údolí můžete prosazovat svá práva. Ještě jsem se však u vás neubytoval, a proto budu jednat podle zákonů woodlandu: kdo se ke mně přiblíží na méně než deset kroků, ten ochutná olovo.“

Můj průvodce byl každopádně v právu a dva zkušení muži z prérie se nemuseli nijak zvlášť obávat partičky petrolejových dělníků, ale jaký užitek bychom měli z boje? Měsíce toulání po Divokém západě se na nás silně podepsaly a náš zevnějšek připomínal právě ten druh lidí, kteří vejdou do obchodu, aniž by dokázali zaplatit. Proto jsem s Arrowem vjel mezi znesvářené strany a pokusil se spor urovnat po dobrém.

„Opravdu chce gentleman jako Mr. Josias Alberts odmítnout dva unavené lovce, kteří mu nijak neublížili? Odvolejte, prosím, své lidi, sir. Přijeli jsme, abychom koupili střelivo a trochu proviantu, a vše zaplatíme do posledního penny.“

„To je mi jedno!“ odpověděl netrpělivě. „Ten prcek mě urazil a musí mi to vynahradit. Přesto chci být výjimečně shovívavý, pokud splníte mé přání.“

„Jaké?“ zeptal jsem se cítě se skoro zvědavě.

„Vašeho koně jsem už z dálky pozoroval a zalíbil se mi. Prodejte mi ho!“

„Takové přání vám bohužel splnit nemohu, toto zvíře není na prodej.“

„Dám vám sto padesát dolarů.“

„Neprodám je.“

„Sto sedmdesát pět!“³

„Dvě stě!“

„Ani za tolik tisíc! Je to dar, a proto není na prodej, jak jsem řekl.“

„Já ho ale chci a pokud ho neprodáte, tak mi ho budete muset chtít darovat!“

„Good lack, sir, to zní zvláštně!“ rozesmál jsem se. „Opravdu si myslíte, že dokážete donutit westmana darovat koně, bez kterého je ztracen?“

„Dám vám za něj jiného.“

„Nechte si, co máte. Ani v nejmenším netoužím po vašich mezcích!“

Nyní mi bylo jeho chování jasné. Můj výtečný mustang, který těžko hledal konkurenci, mu padl do oka, a už jak jsme se blížili, se rozhodl stát jeho vlastníkem. Proto vyvolal spor se Samem a nyní měl nepochybně v plánu využít autoritu, které se těšil, aby dosáhl svého cíle. Petrolejový princ si zejména na Divokém západě nenechá tak snadno odepřít své přání. To mi mělo hned dojít.

„Mezkové! Má to snad být urážka?“

„Jsou snad vaši koně tak gentlemanlike, sir, že je možné je urazit? Odejděte, říkám vám. Nemáme s vámi nic do činění.“

A otočiv se k hostinskému, pokračoval jsem:

„Potřebujeme prach, olovo, tabák…“

„Moment,“ skočil mi Alberts do řeči. „Nenamáhejte se. Z toho, co chcete, bez mého svolení nic nezískáte! U Young Kanawhy jsem pánem jenom já sám. Sesedněte a pojďte se mnou. Pokud mi dovolíte s vámi obchodovat, budete se mnou spokojeni.“

„Nezesměšňujte se a jděte si po svém! Landlorde, získáme, co potřebujeme? Ano nebo ne?“

„Ne,“ odpověděl tázaný ustrašeně, jsa si vědom Albertsova přísného pohledu.

„Dobře! Ať je tedy po vašem. Dozvíte se, co to znamená odmítnout westmanovi věci nutné k přežití, za které chce zaplatit. Store je veřejný dům. Odmítl jsi nás, tudíž ses vzdal svých práv. Obchod je zavřen, dokud nezískáme, co si přejeme.“

„Oho!“ zvolal Alberts. „Chci vidět, jak to chcete zaonačit!“

„To hned uvidíte, sir. Prostě ten dům zablokujeme!“

Samu Hawkensovi stačilo pokynout. Vzápětí zmizel za budovou, aby hlídal zadní vchod. Vzal jsem henryovku a uvolnil jsem oba šestiranné revolvery. Ir se polekal. Možná slyšel, co to znamená, když odmítnutý lovec z prérie „zablokuje“ dům.

„To se vám nepovede!“ odpověděl petrolejový princ.

„Jen počkejte, sir! Slyšte, co vám chci říct: kdo se přiblíží k těmto dveřím, nebo do dvou minut nebude na sto kroků od domu, toho jednoduše smáznu. Nyní dělejte, co se vám zamane!“

Maje zbraň v jedné ruce, vytáhl jsem druhou hodinky. Mohl jsem zaujmout tento výhružný postoj, neboť protivníků bylo málo a nikdo z nich neměl nůž nebo střelnou zbraň. Výsledek byl zrovna takový, jaký jsem předvídal. Ti lidé věděli, že lze z henryovky bez nabíjení vystřelit pětadvacetkrát, a k tomu ještě připočetli dvanáct střel z revolverů. Byl jsem tedy alespoň v tuto chvíli člověk, se kterým si nemohli nic začít, a sotva utekly dvě minuty, stali jsme se spolu se Samem jedinými majiteli okolí. Nevěděli jsme, jestli ještě není někdo v domě. Pokud ano, nejspíš by to byla Irova žena a děti, to jest osoby, kterých jsme se nemuseli obávat. Určitě byly svědky našeho nepřátelského jednání, ale ze strachu se nedaly vidět, ani slyšet. Přirozeně jsme do domu nevstoupili. Tím bychom se dopustili nezákonného jednání. Naopak jsme se spokojili se sledováním, co se proti nám chystá z venku.

Toho bylo pro začátek málo, respektive nic. Když sáhne syn západu po zbrani, nemyslí své hrozby žertem. Alberts to věděl. I v případě, že by proti nám sehnal dostatečné mužstvo, musel počítat s poměrně velkými ztrátami, dokud by nám denní světlo umožňovalo dobře mířit. Zmizel se svou skupinkou a dalo se očekávat, že nás večer poctí kradmou návštěvou. Nezbývalo mnoho času. Slunce již klesalo za okraj rokliny a večerní stíny se zvolna šířily hlubokým údolím. Cítili jsme stále větší hlad a únavu, ale byli jsme odhodláni statečně vytrvat a dát nepohostinným obyvatelům Young Kanawhy řádné ponaučení.

Stmívalo se čím dál více. Tu a onde zazářilo mihotavé světlo. Pak jsme zaslechli ze směru, odkud jsme přišli, blížící se kroky. Nemohl to být jeden z našich protivníků, ti by se snažili vyvarovat jakéhokoliv hluku. Sam ke mně na chvíli přišel a s připravenou puškou se snažil proniknout temnotou. Jeho malá očka byla trochu jako kočičí. I v noci dokázal vidět na obstojnou vzdálenost.

„Behold, sir, není to muž, ale ženská. Jestli mladá, nebo stará, to nedokážu rozeznat. Má zavázaný oděv a chce kolem nás. Mám ji zastřelit? Ženská nám přece nezatopí.“

„Nech ji projít, Same. Kdo ví, kdo to je. Každopádně nepatří k těm, kdo nám chtějí ublížit.“

„Pche, sir, ženy nám chtějí ublížit všem a syn mé matky by…“

Zarazil se, protože se v tu chvíli ozvalo ohromné zahřmění a my si připadali, jako by nám pukla půda pod nohama. Země se chvěla, a když jsem vyděšeně pohlédl stranou, v horní části údolí, kde nepochybně pracoval vrták, jsem spatřil žhnoucí proud ohně, který sahal nejméně padesát stop do výše, nahoře se rozestupoval, opět klesal k zemi a vysokou rychlostí zaplavoval sklánějící se terén. Současně nám do dýchacích ústrojí vnikl ostrý, štiplavý zápach a zdálo se nám, že je vzduch naplněn řídkým, éterickým ohněm.

Tento hrozný fenomén jsem znal, protože jsem ho zažil v okolí Venanga v celé jeho hrůze: půdní vrták narazil na olej, a jelikož nebezpečně blízko hořelo světlo, stoupající proud petroleje vzplanul a s ním i okolní, lehkými plyny nasycená atmosféra.

„Údolí hoří!“ křičel Sam spěchaje ke koni. „Vpřed, sir, nebo jsme ztraceni!“

Měl pravdu. Po různých pracovních místech roztroušená, hořící světla nabízela proudícímu oleji stále další příležitosti, kde mohl vzplanout. Příval vysoko stříkající hořlaviny se neuvěřitelnou rychlostí rozšířil v horní části údolí a nyní dospěl k řece.

O „zablokování“ domu už nám nešlo. Nyní jsme museli veškerou pozornost soustředit na zachování holých životů. Již jsem měl nohu ve třmenu, když jsem zaslechl zoufalé naříkání. Tam, kde byla, když se ozvalo zahřmění, klečela postava ženy, která nás dříve minula. Srazil ji strach a ochromena hrůzou se nedokázala ani pohnout.

Skokem jsem se k ní vrhl, zvedl ji, pospíšil jsem si zpět k Arrowovi a vyhoupl jsem se do sedla. Sam Hawkens se již hnal na své Mary dolů údolím do zářící noci. Můj mustang se řítil za nimi. Díky jeho instinktu jsem nepotřeboval ani otěže, ani ostruhy. Skalní cestu, kterou jsme přišli, jsme použít nemohli, neboť ji žhnoucí proud již minul. Potřebovali jsme se dostat výše a mohli jsme jet jen dolů. Během dne jsem si nevšiml ničeho, co by se podobalo cestě, naopak jsem viděl, že se skalní stěny k sobě přiblížily natolik, že zpěněná řeka jen s obtížemi hledala cestu.

Stará, dlouhonohá Mary obdivuhodně pádila. Můj hřebec ji dokázal předběhnout jen o několik koňských hlav. Statečná zvířata cítila nebezpečí, které se každou sekundu zvětšovalo. Rozžhavený proud dotekl ke skladištím. Sudy pukaly s rachotem, jako by někdo střílel z děla, a rozlévaly svůj obsah, který se ihned vzňal, do ohnivého moře, které se stále zvětšovalo a rychle postupovalo vpřed. Vzduch byl k zadušení horký. Připadal jsem si, jako bych se vařil v hrnci vroucí vody, a přesto horko a sucho narůstalo takovou rychlostí, až se mi nakonec zdálo, že hořím zevnitř. Málem jsem padal do mdlob, ale nešlo o život jen mně, nýbrž i bytosti, která přede mnou ležela v bezvědomí natažená přes sedlo.

Plameny osvětlovaly skalní stěny dostatečně, abychom viděli, že na této straně řeky nevede nahoru žádná cesta. Museli jsme na druhou stranu. Lehké stisknutí stehny, skok poslušného zvířete a vlny se nad námi zavřely. Cítil jsem, jak mi žilami pulsuje nová síla, nový život, ale kůň pode mnou zmizel. To mi však bylo jedno, jen dál, na druhou stranu! Plaval jsem jako nikdy v životě posílen nepopsatelným strachem. Hawkens mě následoval. Slyšel jsem za sebou jeho naříkání.

Když jsem se dostal na břeh, vedle mě se ozvalo zafunění – Arrowe, věrný a statečný, jsi to ty? Opět jsem se na něj se svým břemenem vyhoupl. Skoro šílení rozčílením a přílišnou námahou jsme se řítili dále. Už jsem nevnímal, co dělám. Nechal jsem koni svobodnou vůli a pouze jsem cítil, že letí zběsile vpřed, nese se dlouhými skoky přes pukliny, dál šplhá těžce dýchaje od kraje ke kraji, od skály ke skále, až se konečně s radostným zaržáním zastavil.

Trvalo dlouho, než jsem se zotavil natolik, abych dokázal posoudit situaci. Nebe krvavě rudě zářilo a exhalace rozpoutaného elementu se kupily nad ohniskem zkázy v hustých, černých, purpurovým světlem osvícených chuchvalcích. Dodnes nevím, jak se koni podařilo vynést své dvojnásobné břemeno na strmou skalní stěnu, na jejíž vršek nevedla žádná cesta, a ještě při tom být vůdcem dobrého Sama Hawkense, který ležel v mé bezprostřední blízkosti sice v bezvědomí, ale ne bez života.

Přirozeně jsem svou pozornost obrátil nejprve na tu, kterou věrný Arrow se mnou zachránil před žárem. Byla to dívka. Ležela přede mnou tak bledá, chladná a strnulá. Zadusilo ji hrozivé vedro, nebo se snad poté utopila v záplavě vody? Lehký oděv byl promoklý a na nehybné tváři se odrážely ohnivé paprsky, které zářily přes okraj roviny. Nacházel jsem se ve velkých rozpacích, neboť jsem nevěděl, jakým způsobem jí pomoci. Vedle mě se ozval hluboký, těžký dech a Hawkensův povědomý hlas se zeptal:

„Heigh-ho! Jsem upečen, nebo uvařen? Co se to vlastně synovi mé matky stalo?“ Zvolna se zvedl a pohlédl na mě. „Tady jste, sir! Aha, už vím, co se přihodilo: údolí hoří a má Mary – ’sdeath, kam Mary utekla? Ve vodě jsem ji ztratil a pouze jsem běžel a stoupal za vaším Arrowem. Mary! Mary!! Mary!!!“

Z dáli odpovědělo krátké zařehtání.

„Mary, ty stará herko, pojď, pojď ke svému Samovi!“ radoval se mužík a skoro plačky oběma rukama objal hubený krk klisny, když se k němu přibelhala na svých velbloudích nohách. „Kulhá, ublížila si. Skoro si myslím, že ji vlny odnesly tím hrozným zúžením, za kterým vyšplhala nahoru. Podívejte, sir, má rozedrané koleno. Uříznu kus kabátu a pořádně ji obvážu. Radši bych utrpěl zranění já!“

Dlouho, předlouho trvalo, než se plameny stáhly do horní části údolí, kde jim tryskající proud oleje nabízel stále novou potravu. Dívka opět přišla k sobě, ale dosud nepřekonala strach a dokázala jen nesouvisle koktat.

Ráno nad rovinu vyšlo slunce a v jeho zlatých paprscích vybledla záře hořícího oleje. Když jsme přistoupili k okraji kotliny, abychom se podívali na zkázu, kterou dole způsobil hrozivý požár, zmocnil se nás pocit děsu a zároveň i díků, že jsme tak šťastně a zázračně unikli. Všechno bylo zničeno, všechno. Budovy v troskách, půda na pohled černá a spálená, nikde ani stopa života, nikde žádná lidská bytost. Každý, kdo včera ještě žil a dýchal, nalezl svou zkázu. Každý? Nehýbalo se támhle něco podél okraje kotliny? Byl to člověk, nebo zvíře?

„Mám hlad, sir, příšerný hlad,“ pravil Hawkens, „podívám se, jestli mi něco nepřijde do rány. Nebude to nejspíše nic jiného než mizerný kojot, kterého z prérie přilákal zápach spáleniny. Když však není bůvolí svíčková, člověk se smíří i s kusem šakala. Zůstaňte zatím u koní.“

Chopil se svého palného stroje a opatrně se vydal do míst, kde jsme spatřili tvora, který se osaměle kradl vpřed. Milý Sam vypadal dnes ještě žertovněji než včera. Stejně jako já přišel ve včerejší výhni úplně o vlasy a vousy. Kožený kabát, kalhoty a boty při střídání žáru a vody ztratily soudržnost a drolily se z těla a stará plsť se scvrkla natolik, že mu na holé hlavě ležela jako spálená omeleta a nechala vyniknout jeho nedostižnému nosu ve všech jeho dimenzích.

Po chvíli se vrátil v doprovodu muže, ve kterém jsem ihned poznal Albertse.

„Smůla, sir,“ bědoval Sam. „Nemám ani bůvolí svíčkovou, ani bídnou čtvrtku kojota. Zvíře, které jsem chtěl zastřelit, byl tenhle vznešený master, který hledá svou dceru a naříká, že ji ztratil. Nechte ho, ať se podívá na vaši miss!“

Proměna, kterou hrdý muž prošel, působila stejně dojemně jako scéna, která nyní následovala. Dívka byla jeho dcerou. Jak jsme nyní zjistili, včera odpoledne se vydala na malý výlet a při návratu domů ji můj Arrow zachránil před jinak nevyhnutelnou smrtí. Strašlivá katastrofa připravila petrolejového prince o vše, co mu u Young Kanawhy patřilo. Ze všech živých bytostí jsme zkáze unikli jen my čtyři, kteří jsme zde spolu stáli, a sice Alberts jen díky skutečnosti, že se v okamžiku detonace nacházel nad vrtem, zatímco se ohnivý proud vydal údolím dolů na svou ničivou cestu. Z tohoto místa vyslal ty, kteří nás měli přepadnout. Nešťastníci se nedostali ani k řece. Cestou se jich zmocnil požár a usmrtil je.

„Behold, Mr. Petroleum,“ obrátil se k němu Sam, který se naň stále hněval, „vždycky je to nebezpečné, chtít jistému Hawkensovi vyráchat nos v oleji. Ještě se to nikomu nepovedlo a i vy byste býval udělal lépe, kdybyste do oleje strčil nos vlastní, neboť byste třeba včas ucítil, že se mu chce ven z díry. Ale to už je pryč a už se k tomu nebudeme vracet. Už jste potrestaný dostatečně! Nejprve nám sežeňte něco k jídlu, a pak uvidíme, jestli můžeme nějak pomoci my vám.“

Alberts smutně zavrtěl hlavou.

„Nemám nic, vůbec nic, ani doušek, ani jediný kousek jídla. K nejbližší osadě je to daleko a nezbývá nám než zahynout hlady, pokud se nad námi neslitujete.“

Hawkens se na mě tázavě podíval. Věděl jsem, že má navzdory svým zvláštním způsobům dobré srdce a nenechá nikoho potřebného na holičkách. Proto jsem odpověděl:

„To je špatné, sir, velmi špatné! Voda v řece je nepoživatelná, protože do ní vytéká váš olej, a ze stejného důvodu nebudou v bluffu ani pod ním žádné ryby. Musíme tedy jít proti proudu, pokud chceme nějaké ulovit, a pak se snad uvidí. Nebo jsi jiného názoru, Same?“

„To bude asi nejlepší! Miss může sedět na mé Mary, vy se budete střídat na Arrowovi a syn mé matky půjde po svých. U vody určitě nalezneme nějaké krmivo pro koně, a pokud se nám podaří do věci, která mi teď visí v těle jako prázdný tabákový váček, dostat nějaký rybí pokrm, to by v tom byl čert, abychom se se zdravou kůží nedostali někam, kde jsou lidé a kus šťavnaté bůvolí svíčkové!“

Jak řečeno, tak uděláno. Malý průvod se dal do pohybu. Když jsme se rozloučili s místem, na kterém se tak hrozně zvrtlo naše „zablokování“ domu, zůstal Alberts chvíli za námi. Chtěl se tiše a smutně rozloučit s hrobem jistě velmi značné části svého jmění. Nepochybně ho stálo velké úsilí a oběti spoutat mocný zdroj oleje a vyrovnat ztráty, které způsobila jedna jediná noc. Musel jsem dát za pravdu Samovi Hawkensovi, který se stavěl na roveň bohatému petrolejovému princovi. Oba odmítnutí westmani se nyní stali respektovanými lidmi, na jejichž vytrvalosti a zkušenostech teď závisel osud milionáře a jeho dítěte. Duch savany se nestará o moc lesklého kovu, a v „dark and bloody grounds“ má každý jen takovou cenu, jak velké je nebezpečí, kterému se odváží postavit čelem.