2. kapitola

Když mezi dvěma událostmi uplyne několik let, může udělat pauzu i vypravěč. V životě přeci také neprobíhá všechno tak hladce a rychle a zejména našinec je zmítán větrem, který vane sem a tam a nejhůře si pohrává právě s westmanem.

Zažil jsem to na vlastní kůži a vydal jsem se do Vicksburgu, abych si jednou pořádně odpočinul. Ale pshaw! Trapperská krev si nerozumí s jiným klidem než s tím, ke kterému jednou dospěje každý, kdo vystřelí svou poslední ránu a okusí nepřátelský nůž nebo olovo. Uběhl sotva týden, čas mi přišel hrozně dlouhý, začala mě vážně ponoukat myšlenka, abych se opět vydal na cestu, a tu a tam jsem na celý den vyrážel k řece, abych našel něco, co by mému rozhodnutí dalo určitý směr.

Tak stojím na nábřeží, nebo jak tam tomu říkají, a kochám se hemžením lidí, kteří přijíždějí a odjíždějí na steamerech, když tu spatřím obličej, to vám říkám, obličej, na který jsem nemohl zapomenout, ačkoliv již uběhlo skoro dvacet let od doby, kdy jsem ho měl před sebou naposledy.

„Betty, Betty Kronerová!“ volám a deru se davem k ní. „Bůh žehnej mým očím! Jsi to ty, nebo ne?“

„Time!“ volá ona a spráskne ruce radostí a údivem. „Time Summerlande, jaké štěstí, že tě potkávám!“

„Ano, je to štěstí, Betty, zpropadeně velké štěstí! Víš ještě, tehdy, když jsem tě chtěl za ženu a tys nechtěla a měla jsi Finka Panshlawa radši než mě? Bylo to zatrace… chtěl jsem říct, krásné období, Betty! Utekla jsi s Panshlawem, dodnes jsem na tebe však nezapomněl. Damn, s tou věcí, které říkají láska, je to podivné. Jak se ti dařilo a co tě přivádí do Vicksburgu?“

Říkám vám, že její oči okamžitě zvlhly, až jsem si také skoro musel zajet rukama do tváře, protože se musím přiznat, že je mi všechno jedno, ale Betty Kronerovou, tu vidět plakat nedovedu.

„Ach, Time, špatně se mi dařilo,“ odpověděla Betty Kronerová se slzami v očích, „a nyní je to vůbec nejhorší!“

„Zounds, je to možné?“ zvolal jsem¹. „Kdo za to může, Betty? Přiveď ho a vezmu jeho krk do ruky, že poběží padesát mil za svou duší, než zjistí, že už ji nedožene!“

„Ano, kdybych ti ho tak mohla jmenovat, Time, ale sama ho neznám!“

„Tak vyprávěj! Nebo pojď do tamtoho storu, tam si můžeme sednout a nebudeme nikomu překážet.“

Šla se mnou a spustila.

„Panshlaw je mrtev, Time, už mnoho let. Mé nejmladší dceři Ellen je osm let. Byla mi ze všech nejmilejší, ale i ona je nyní ztracena!“

„Ztracena? ’sdeath, přišla jsi snad o děti, Betty?“

„Ano, o všechny čtyři,“ plakala tiše, ale usedavě. „Vydala jsem se s Panshlawem do New Orleansu, kde jsem až do nedávna zůstala. Před několika týdny mě švagrová pozvala na sever a já s dětmi vyrazila. Zde jsem vystoupila, abych něco nakoupila, a když jsem se vrátila na loď, byly pryč. Dozvěděla jsem se pouze to, že je vyzvedl nějaký dobře oděný muž, aby je odvedl za matkou.“

„U mého bowiáku, Betty, to je čertovsky nešťastná historka! Co uděláme?“

„Nevím, Time. Navštívila jsem policehouse, ale to nepomohlo. Dny a noci jsem prohledávala město, ale marně. Teď jsou mé peníze pryč, neboť jsem zaplatila za dlouhou cestu, a jsem v cizím městě bez rady a pomoci.“

„K čertu, Betty, to není pravda! Nebo snad nestojí Tim Summerland za nic, vůbec nic?“

„Odpusť mi, Time, ale nevím, jestli se na mě dosud nezlobíš, a ani neznám tvé poměry a zda mi můžeš pomoci.“

„Zlobit se? Já na tebe? Kdo tě přivedl na takovou myšlenku, Betty? Rozrazím mu hlavu tak, že si ji bude moci prohlížet jako starou mapu! A mé poměry? Něco ti řeknu, Betty: Tim Summerhand nemá žádné poměry, ale má peníze, hodně peněz, a rád je použije, aby nalezl tvé děti!“

Záležitost byla o něco těžší, než by vás napadlo. Betty totiž byla z těch, co dostali svobodu, a v žilách jí kolovalo takové množství tmavé krve, že byl její původ dobře patrný nejen na jejích vlasech a barvě kůže, ale i na nehtech. Její děti měly stejné znaky, a pokud je nějaký lotr odvedl z lodi a vydával za své otroky, nebylo snadné je získat zpět, i kdybychom věděli, kdo to je.

Především jsem ji odvedl ke svému boarding managerovi, jehož manželka ji přátelsky přijala. Pak mi musela vše dopodrobna popsat a vyprávět, než jsem se vydal pátrat po stopě zvěřiny, kterou jsem ani neznal.

Moje pátrání bylo po mnoho dní marné, než jsem se náhodou ocitl v bar roomu² hotelu Washington.

Byli zde zatraceně nóbl vypadající gentlemani a nemálo se divili, že se starý Tim Summerland odvážil vejít do takové dearness spelunk. On je však lepším člověkem než mnozí jiní, kteří zdvihají nos k nebi, a nenechal se nijak poplést.

Vtom přijde muž, který vypadá lépe a více gentlemanlike než všichni ostatní, rozhlédne se, jako by chtěl všem srazit hlavy, a opět se otočí k odchodu, když mě zpozoruje. Zableskne se mu v očích. Vydá se ke mně a podá mi ruku.

„Time Summerlande, ty starý riflere, jaká bouře tě zahnala do tohoto domu?“

„Lincoln, Abraham Lincoln! Opravdu, jste to vy i s kůží a vlasy!“

„Ty, ty, chtěl jsi říct, Time, právě jako tehdy, když jsme k voru přivázali dvanáct indiánů z Fort Gibson. Pojď nahoru do mého roomu, musíš vyprávět!“

Považte, že se ten muž od té doby, co jsem ho viděl naposledy, stal kapitánem a dokonce lawyerem, neboli advokátem, jak říkají ve staré zemi, a to vše beze školy a pouze vlastní snahou. Nyní byl v zemi za obchodem a bydlel v hotelu, ale již nejbližším steamerem chtěl odcestovat. Ať mě vezme čert, jestli jsem mu hned nevyprávěl o Betty. Pozorně poslouchal nic neříkaje a pouze několikrát souhlasně kývl hlavou, jako by už všechno věděl.

„Well, Time,“ mínil poté, „přicházíš ke správnému muži a děti můžeš mít, pokud chceš!“

„Pokud chci? Odprásknu každého, kdo tvrdí opak, a oběhl bych devadesátkrát zeměkouli, kdybych věděl, že je přitom někde najdu!“

„Dobře, velmi dobře! Jak tedy vypadal ten muž, se kterým odešly z lodi?“

„Jako každý jiný! Kárované kalhoty, šedý kabát a žlutý panamák, nos, dvě nohy a…“

„A kulhal, nebo ne, Time?“

„Zounds, steward něco takového zmínil, ale nebyl si jistý! Ty toho chlapa znáš, Abrahame?“

„Trochu. Musím ti totiž říct, že jsem byl pověřen sledováním muže, kterého by chtěla vidět jistá jury. Prchal přes státy a nikdo ho nedovedl nalézt. Já jsem mu však v patách. Vypadá to, že se odsud až k Missouri zabývá nějakým obchodem s pickaninny, bere děti dobrým lidem a prodává je v jižních státech, kde za takové zboží dobře platí. Zatrhnu mu řemeslo. Chceš se přidat?“

„Jdu do toho! Kdy vyrazíme?“

„Ihned!“

„Dobře, jsem připraven, ale co Betty?“

„Zůstane zde. Ještě k ní zajdeme a postaráme se, aby do našeho návratu nestrádala.“

„Lincolne, ať mě sežere aligátor, jestli někdy zapomenu, že…“

„V pořádku, Time! Jsem odkázán pouze na sebe, protože jižané mi budou v této záležitosti klást odpor. Kdo ví, třeba se dostanu do špatných situací, a pak budu velice rád, když vedle mě bude někdo, na koho se mohu spolehnout.“

„Well done, hodíme se k sobě stejně, jako když jsme dali ochutnat olovo Kanadskému Billovi a tak krásně doručili do Kidronu ty rudochy.“

„Co se týče Kanadského Billa, Time, musím ti říct, že zrovna v této krajině není vzácný. Údajně mu patří rozsáhlé bahnisko u Red River, kde pro zábavu ubil k smrti mnoho ebenového dřeva. Three-card monte se neodnaučil a před nedávnem v St. Louis vyhrál dvacet tisíc dolarů. Buďto jsem se nahoře u Arkansasu zmýlil a nebyl to on, nebo mu naše střely nestačily. Teď pij a pokuřuj, chci se připravit.“

Lidé, bylo to nádherné setkání a měl jsem z něj velkou radost. Abraham se stal gentlemanem, jací jsou jen v knihách, a bylo na něm vidět, že to dotáhne ještě dále. K mému úžasu z kufru vylovil starý trapperský oděv a za chvíli přede mnou stál, jako když jsem ho tehdy potkal v lese.

„Teď jsem připraven, Time. Člověk zde nesmí vytrubovat do světa, kdo je a co chce. Kufr odneseme k tvé Betty. Může ho brát jako znamení, že se vrátíme.“

Tak to u něj bylo se vším. Za hodinku jsme nastoupili na steamer, jako prostí westmani jsme si našli místečka na palubě a co nejpohodlněji jsme se usadili. Plavili jsme se čtyři dny. Neptal jsem se, kde vystoupíme, a ani jsem se nestaral o to, co Lincoln dělal a konal. Věděl jsem, že promluví, až nastane správná chvíle. Ostře pozoroval každého, kdo vstoupil na loď, ale byl jsem jediný, kdo si toho mohl všimnout.

V okolí Game City přijel na člunu muž, kterého doprovázely dvě děti. Na první pohled bylo vidět, že mají v žilách černošskou krev. Zdálo se, že se ho velmi bojí, a zůstaly v koutě, do kterého je zavedl.

„To je náš muž,“ řekl tiše Abraham.

Opravdu mírně kulhal, ačkoliv neměl popsaný oděv. Na lodi zůstal do večera a pak s dětmi přestoupil na loďku, která na něj zřejmě čekala uprostřed řeky.

„Bounce,“ řekl Lincoln. „Byl předvídavý a snadno nám unikne. Uvidíme, co se dá dělat.“

Šel za kapitánem a chvíli s ním mluvil. Zakrátko byl spuštěn člun, nastoupili jsme a poháněni šesti vesly jsme letěli do mlhy, ve které loďka zmizela. Lodníci museli opět dohnat steamer, a proto se mocně opřeli do dřeva. Lidé v loďce si nás nevšimli, ačkoliv jsme břehu dosáhli téměř ve stejnou chvíli. Přistáli jsme níže než oni a pověsili jsme se na jejich stopu.

Cesta vedla k plantáži, která se nacházela poblíž řeky. Když muž dorazil do campu, kde bydleli černoši, zahvízdal. Objevila se postava s bičem v ruce. Byl to jeden z dozorců.

„Přivádím dva nováčky. Dej jim najíst a nech je hrát si s ostatními, ať nebrečí. Pokud se však neutiší, zmaluj jim záda!“

Náš neznámý vyrazil k obytné budově. Abychom nebyli spatřeni, vydali jsme se k ní oklikou. Na verandě nebyl nikdo a nikoho jsme neviděli ani v hale, ale z jednoho otevřeného okna v přízemí zářilo světlo. Připlížili jsme se k němu. U stolu seděli tři muži, příchozí mezi nimi. Druhý mohl být majitelem plantáže a třetí, by God, byl Kanadský Bill, stejné rysy, stejné vlasy, právě jako když mi ležel nahoře u Arkansasu u nohou.

„A kolik jich máte dnes, Willmersi?“ zrovna se ptal.

„Dvě. Byla to těžká práce, skoro jako s těmi čtyřmi, které jsem přivedl z Vicksburgu. Jsou teď povolné?“

„Nestarejte se. Hlad a bič bolí. Zde Mr. Thanny už na to dohlédne, aby nebyl škodný na stravném. Zítra vyrážím k Red River. Pokud se mi ti dva budou líbit, koupím je od vás a vezmu je s sebou.“

Lincoln mě odtáhl do tmavého zákoutí.

„Rozuměl jsi, Time?“

„Docela ano.“

„Je to opravdu Kanadský Bill.“

»Opravdu.«

„Naše rána mu nevzala život a indsmeni ho vyléčili svými bylinkami.“

„Také bych řekl. Snad se dnes od něj dozvíme, co nám těch dvanáct paličáků tehdy v Kidronu tak tajilo. Bylo jedině správně, že dostali kulku.“

„Nemyslím, že se něco dozvíme. Situace není příznivá. Time Summerlande, nyní budu potřebovat tvoji pomoc!“

„Jsem připraven.“

„Mám zatykač, ale nebude mi k užitku.“

„To je možné. Na Billa?“

„Ne, na toho druhého, který si zde nechává říkat Willmers.“

„Ach tak!“

„Krade děti mulatům.“

„A prodává je?“

„Přesně. Zde u Mr. Thannyho má sklad. Bill přišel nakupovat. Děti tvojí Betty jsou jeho, stále se zde nacházejí. Slyšel jsi to?“

„Slyšel jsem dost, ano.“

„Jak je osvobodíme? Po dobrém to nepůjde! Tady nikdo respekt před zákonem a před mým rozkazem mít nebude. Pomoc a podporu také nemůžeme očekávat…“

„Hm, co kdybychom to zkusili bez pomoci, Abrahame? Mám proklatě dobrou pušku a zbytek také není špatný.“

„Také jsem o tom přemýšlel, a co se mě týče, jsem připraven. Stejně není jiný způsob. Pokud se to však nepovede, jsme ztraceni, proto ti chci…“

„Silence, starý lawyere! Přidám se a dost. Betty musí získat zpět své děti. Takových obchodníků s lidmi se nebojím!“

„Budiž tedy! Zatím tak daleko nejsme, to je jisté, ale do zítřka se my dva staneme pány plantáže. Ráno v osm kolem popluje steamer Wilson. Zjistil jsem, že se kapitán jmenuje Haller a je Němec. Takovému člověku se můžeme svěřit. Ten to nebude tolerovat, jeho pohostinnost nás bude chránit, dokud budeme na palubě. Znám tyhle Němce, jsou skrz naskrz čestní a o otroctví nechtějí slyšet. Uvolni nůž, chop se pušky a pojď!“

Neslyšeni a též nerušeni jsme dospěli na verandu, stejně tak do haly, a nyní byly mezi námi a trojicí pouze jedny dveře. Lincoln je rozrazil.

„Good evening, meššúrs!“ pozdravil, přistoupil k oknu, stáhl žaluzie a zavřel ho.

Zůstal jsem u dveří, které jsem ihned zamkl, a pozvedl jsem pušku k tváři. Muži vyskočili, ale překvapení jim sebralo řeč.

„Zůstaňte sedět, budu vám dělat společnost!“

S nataženým revolverem v ruce si přitáhl houpací křeslo a usadil se v něm.

„Damn, master, co zde chcete?“ zeptal se Kanadský Bill. Vzpamatoval se první a sahal rukou k opasku.

„Nechte toho, Bille! Máte mé slovo, že vám ustřelím ruku, pokud ji okamžitě nestáhnete!“

Bill poslech. Viděl, že zde jdou žerty stranou.

„Ptáte se, co zde chci? Hm, rád bych věděl, jak jste se opět zvedl, když vás u Fort Gibson poslala k zemi má střela. Můj vor a ten pytel měly cenu dvou výstřelů, které nás oba mohly poslat na věčnost. Vidíte, musím s vámi vyrovnat malý účet!“

„Cheer up, tady vás mám!“ zvolal a s jásotem vyskočil. „Nyní byste mi měl zodpovědět, co…“

„Dobrá! Sedněte si, Bille, nebo svou střelu déle neudržím! Takže jste nyní přiznal, že…“

„Přiznal? Nic jsem nepřiznal. Nevím, co máte na mysli. Vím jen, že jste zatracený detektiv, kterého jaksepatří pošlu domů!“

„Detektiv nejsem, alespoň ne pro vás, Bille, a domů půjdu sám hned, jak se mi bude chtít. Naše věc je spíše soukromého rázu. Tudíž mi, pánové, dovolte říct: muž u dveří vám sebere zbraně, které asi máte u sebe. Vy se v klidu podrobíte, neboť toho, kdo bude vzdorovat, ihned zastřelím!“

„K tomu bych se rád nejdřív vyjádřil,“ ozval se Thanny, který dosud zaraženě mlčel. „Jsem pánem tohoto domu. Kdo mě přepadne, je zloděj a bude polapen. Zavolám své lidi!“

„To byste dokonce měl udělat, ale teď ještě ne. Time Summerlande, pojď sem. Vezmi nůž a ukaž jim ostří!“

„Bez starosti, old friend! Kd ™í ™íPsë`ÖĽ�™í@™íĹ@™íbsp;poslechli. Zbraně u sebe měli pouze Bill a Willmers. První měl nůž a druhý nůž a revolver. Vzal jsem je k sobě a vrátil jsem se ke dveřím.

„Tak, tolik na úvod,“ usmál se Lincoln. „Nyní dojde na hlavní věc a popořadě teď každému řeknu, co mu chci sdělit. Ostatní budou mlčet, nebo se do diskuze připojí mé střelivo. Mr. Willmersi, znám vás. Vlastně se jmenujete Jonas Forbisch a několik dní mě budete doprovázet!“

Muž zbledl.

„To je lež, to není pravda! Jmenuji se…“

„Stop, jsme hotovi. Ještě slovo a je po vás. Banka Spojených států ráda uvidí svého clerka, který dokázal tak rychle zmizet, na to se můžete spolehnout! Nyní k vám, Bille. Položím vám otázku. Odpovíte ano nebo ne. Pokud řeknete něco víc, nebo budete s odpovědí otálet déle jak minutu, vystřelím. Jmenuji se Lincoln, Abraham Lincoln. Pamatujte si to!“

„Co chcete?“

„Vydáte mi dobrovolně unesené děti, které jste koupil od Forbische, když vám slíbím, že se nezmíním o Fort Gibson?“

„Ano,“ zaznělo po pauze. „Ano, pokud…“

„Dost, nebo vystřelím! Nikdy nežertuji. Peníze dostanete zpět, pokud je ještě Forbisch má. A nyní vy, můj ctihodný Mr. Thanny. Zodpovíte popravdě mé otázky. Při sebemenším odporu je z vás mrtvola. Poslechněte a nic se vám nestane! Tito dva pánové bydlí ve vašem domě?“

„Ano.“

„Zboží Mr. Willmerse je ve vašem campu?“

„Ano.“

„Nechci odsuzovat vaše způsoby jednání, ale napravíte své chyby. Škodný při tom přece nebudete. Zaveďte mě do Forbischova pokoje, kromě mě ale s nikým nemluvte, nebo jste ztracen. Pojďte! Time, postaráš se o to, že zde vše naleznu ve stavu, v jakém to opouštím!“

„To se rozumí samo sebou!“

Nebyl jsem v lehkém postavení a Abrahamova nepřítomnost mi přišla poněkud dlouhá. Uběhla skoro celá hodina, než se vrátil. Přišel sám. Jeho výřečnost a důkazy, které našli v clerkově pokoji, nám přinesly štěstí. Majitel plantáže slíbil, že se nebude míchat do naší záležitosti, pokud nebude obtěžován, a Lincoln byl natolik rozumný, že mu důvěřoval.

S druhými dvěma ještě zbývala spousta těžké práce. Šťastně jsme ji dokončili, neboť plantážník opravdu dodržel slovo a nechoval se nijak nepřátelsky.

Ráno jsme se spoutaným Forbischem a více než tuctem dětí opustili farmu. Za tento šťastný konec jsme mohli děkovat pouze síle Abrahamovy osobnosti. Kapitán Haller nás přijal. Sice jsme cestou měli ještě několik malých půtek s naším zajatcem, ale ve srovnání s naším předchozím odvážným činem to nebylo nic, a beze škod jsme dorazili do Vicksburgu.

Dovedete si představit radost Betty, když opět spatřila své děti. Ostatní jsme už cestou předali jejich příbuzným. Zůstal jsem ve Vicksburgu a – inu, a historka o Finkovi Panshlawovi, kterého měla radši než mě, je zapomenuta. Nyní má jiného muže a ten je lepší než ten první, protože se jmenuje Tim Summerland.

Lincoln však se svým clerkem odcestoval na východ. Už jsem ho víckrát nespatřil, ale o to více jsem o něm slyšel. Znáte ho všichni, celý svět ho zná. Zastřelil ho Booth, ďábel ať mu požehná, ale ve Státech žije dál, protože co udělal, udělal pro následující staletí, a další takový Abraham se v zemi již neobjeví. A jak tu tak sedím a myslím na něj, stále mi v uších zní: „Ty, ty, chtěl jsi říct, Time, právě jako tehdy!“ Ano, byl celým mužem, self-manen, jakého druhého nebylo, a proto měl srdce na pravém místě, byl houževnatý zrovna jako dřevo hikory, a přitom jemný jako… jako… ano, jako jsou obvykle jen Němci. Ať mu to Bůh oplatí!