II. Osvobození

Sice jsme snažili usnout, ale nepodařilo se nám to. Svázali jsme pevně koně a kolem půlnoci jsme se vydali na cestu. Plížili jsme se ovšem s největší opatrností, ale k našemu překvapení jsme zjistili, že je tato naše námaha zbytečná – – – Siouxové zde již nebyli.

Kam zmizeli? Na opuštěných ohništích leželo ještě několik sice zhaslých, ale pouze zpola spálených suchých větví. Opět jsme je zapálili, abychom je použili jako pochodně a s jejich pomocí pátrali po stopách. Zjistili jsme, že rudoši odjeli přes prérii na druhou stranu, pokračovali tedy ve své válečné výpravě.

„Uff“ řekl Vinnetou. „Squaw ve strachu prozradila, že jsme zde. Pohrozila námi Siouxům a řekla jim, že ji i její syny zachráníme. Proto rudí bojovníci hbitě zmizeli, abychom jim nemohli zabránit v přepadení Upsaroků. Pojedeme rychle za nimi. Sice neuvidíme během noci jejich stopu, určitě ji však najdeme, až nastane den.“

Plně jsem s ním souhlasil. Spěchali jsme k našim koním, nasedli jsme a vyrazili zpět toutéž cestou, kterou jsme přijeli po našem setkání se squaw. Protože jsme tedy okolí znali, nečinilo nám to i přes tmu žádné potíže.

Jeli jsme velmi rychle, rychleji, než mohli jet Siouxové, poněvadž ti neměli o terénu žádné povědomí. S největší pravěpodobností se na cestu vydali krátce před námi, tudíž jsme mohli doufat, že je zanedlouho doženeme. Byli jsme v tom případě odhodláni ke všemu včetně odvážení se největšího nebezpečí.

Žel netrvalo dlouho, dojeli jsme na místo setkání se squaw, odkud jsme krajinu dál neznali. Ale již za dvě hodiny se nebe vyjasnilo, nebylo již tak temno jako dříve a my jsme mohli popohnat koně. Za malou chvíli šla rozpoznat půda, to nám poskytlo možnost pátrat po stopách. Hammerdull a Holbers jeli rovně, já obrátil doprava, Vinnetou doleva. Po deseti minutách jsme se zase setkali. Nenašel jsem nic, ale než jsem se vrátil ke třem ostatním, Apač stopy objevil. Následovali jsme je, a sice velice opatrně, neboť nebyly staré ještě ani čtvrt hodiny.

Krajina začala být velmi hornatá. Jeli jsme lesem. Když jsme dosáhli jeho konce, objevil se před námi otevřený rovný pás vpravo ohraničený křovinami. Siouxové se právě teď nacházeli na tomto pásu, a poněvadž vedl do svahu, mohli jsme rozeznat každého jednotlivého jezdce. Jeli ke strmému návrší, které bylo porostlé sice řídkými, ale košatými stromy. Přes toto návrší vedl jakýsi druh přírodního průseku, křovinatý úzký pruh, ke kterému rudoši odbočili. Zatímco jsme je počítali, zpozorovali jsme dvě věci, jednu jsme uvítali a jedna nás překvapila. Uvítali jsme, že oba vůdci jeli sami, a to značně daleko za ostatními. Překvapující bylo, že s nimi nebyla squaw a její synové.

„Siouxové je vůbec nevzali s sebou, nýbrž je hodili s hady do cache,“ řekl jsem. „Musíme zase rychle zpět, ale nevíme, kde se cache nachází, to nám musí sdělit Folder. Vezmeme do zajetí jeho i ‚Dlouhé tělo‘. Musíme je předběhnout na návrší. Tudíž tryskem do křovin vpravo, aby nás neviděli!“

Vinnetou měl jako obvykle zcela tytéž myšlenky jako já. Má slova ani nedoposlechl a již letěl před námi a my ho následovali tak rychle, jak naše koně dokázali. Křoviska za námi jen mizela.

Když jsme dosáhli úpatí výšiny, byli jsme přesvědčeni, že Siouxové i přes jízdu volnou krajinou také nedospěli dále. Seskočili jsme z koní. Hammerdull a Holbers měli zůstat zde, majíce na starosti naše pušky, zatímco Vinnetou a já vystoupáme mezi stromy, tudíž neviděni rudochy, pěšky na vršek. Vyrazili jsme rychle dlouhými kroky a skoky do vrchu, přičemž jsme pečlivě hospodařili s dechem, abychom udrželi klidnou krev. V půli stoupání jsme odbočili více doleva šikmým směrem k průseku. Když jsme dorazili k jeho okraji, jeli právě Siouxové kolem. Stáli jsme za kusem skály zvíci výšky člověka. Následovala pauza, po které jsme zaslechli přicházet oba opožděné vůdce. Když minuli skálu, Vinnetou mi pošeptal:

„Ty bělocha, já rudocha!“

Pospíšili jsme si neslyšně za nimi. Mocný rozeběh, zdařilý skok, a již jsme se ocitli za nimi na koních. Jednou rukou pevně za hrdlo, druhou několik úderů na spánek, a v bězvědomí sklouzli s naší pomocí dolů z koní, kteří ovšem nezastavili, nýbrž chtěli utéci pryč. Takovýto přepad zezadu na koni není vůbec snadný, lze jej dokázat pouze po delším cvičení. Nyní jsme rozvinuli naše lasa, přivázali vězně pevně jak žoky přes jejich koně, vzali je za uzdy a vedli je zase dolů z kopce. To vše se zdařilo tak rychle a opatrně, že uběhla sotva celá čtvrthodina, než jsme došli k našim druhům.

Šli jsme zase křovinami zpět podél lesa a stále dál, až jsme spatřili, že zajatci zase přišli k sobě. Tehdy jsme zastavili. Nemálo se vyděsili, když zjistili, že již nejsou u svých Siouxů, nýbrž v zajetí. ‚Dlouhé tělo‘ nás okamžitě poznal. Folder chtěl kolem sebe chrlit hrubosti, takže jsem naň zamířil revolver a řekl:

„Ticho, holomku, nebo tě okamžitě zastřelím! Chceme upsarockou squaw a její děti. Ukážeš nám starou cache, ve které vězí. Pokud jim hadi způsobili sebemenší škodu, tak je dnešek posledním dnem vašeho žití, to ti přísahám já, Old Shatterhand!“

„Cache – – – –? Hadi – – –?“ ptal se hledaje výmluvu.

„Mlč, sice dostaneš kulku! Teď si pořádně sednete na koně, abychom vás mohli pevně přivázat. Pak pojedeme dále. Kdo se pokusí o odpor, bude vzápětí mrtvým mužem!“

I když nechtěli brát tyto hrozby na vědomí, neúprosný pohled, kterým na nich lpělo oko Apačovo, je přiměl k pospušnosti. Přivázali jsme je na jejich koně a jeli s nimi dále. Vyhnuli jsme se však dosavadní cestě, abychom Siouxům co nejvíce ztížili pronásledování, neboť se samo sebou rozumělo, že budou své vůdce postrádat, hledat, a pak pojedou za námi. Jejich jízda do lovišť Upsaroků tedy byla nejen na chvíli odložena, ale nejspíše zcela znemožněna.

O cestě zpět není třeba sdělit nic víc, než že jsme samozřejmě co nejvíce spěchali. Mohlo být k osmé hodině ranní, když jsme opět dorazili ke včerejšímu ležení Oglalů. Když jsem nyní vyzval Foldera, aby nám ukázal, kde najdeme matku s dětmi, s bezcitným úsměvem řekl:

„Ještě jsem vás nikdy neviděl, ale již jsem o Old Shatterhandovi a Vinnetouovi slyšel dost, abych věděl, že nikdy neodsoudí bez oprávněných důkazů. Nemám se od vás čeho obávat, neboť jsem nevinný. Nevím nic o žádné squaw a o jejích dětech ještě méně.“

„Well! Otevřené doznání by vám pomohlo. Jelikož zapíráte, neočekávejte žádné milosrdenství. Včera jsme vězeli tam ve křoví a vše jsme viděli a slyšeli. Hledané jistě nalezneme. Nechce být upřímný alespoň Tančan honska?“

Sioux, na kterého jsem směroval tento dotaz, zavrtěl hlavu a hrdě odpověděl:

„Tančan honska neválčí s ženami a dětmi. Neřekne o tom ani slovo.“

„Well, budeme tedy pátrat!“

Rozumělo se samo sebou, že odtud vedly k cache stopy. Dnes v noci jsme je nemohli vidět, jinak bychom nejeli za Siouxy, aniž bychom jámu vyhledali. Stačilo použít oči, abychom objevili stopu, která vedla nejprve k okraji lesa a pak dovnitř. Byly to stopy lidských nohou a dvou koní. Siouxové zde nechali dva válečníky s koňmi, aby hlídali cache až do návratu oddílu. Zatímco jsme sledovali stopy, chtěl jsem již pobídnout kvůli těmto dvěma hlídkám k opatrnosti, když jsem spatřil zpoza jednoho stromu vyčnívat špičku mokasínu. Šel jsem k němu. Stál zde s nožem v ruce starší z obou chlapců. Považoval nás za nepřátele, poněvadž nás neznal.

„Jsi syn náčelníka Upsaroků,“ řekl jsem. „Jsem Old Shatterhand a zde je Vinnetou, náčelník Apačů. Kde je tvá matka a tvůj bratr?“

„Uff!“ s úlevou vykřikl. „Old Shatterhand a Vinnetou! Matka nám řekla, že nás osvobodíte. Ona zemře, neboť ji uštkli hadi. Pátráme po bylině proti jedu, ale nemůžeme zde žádnou nalézt.“

Statečnému synkovi vyhrkly z očí slzy.

„Veď nás!“ vyzval jsem ho. „Snad je ještě možné pomoci.“

„Ne, matka zemře,“ řekl plačky. „Třese se po celém těle a bije kolem sebe. Často již leží jako mrtvá, pak se zase probere, aby se modlila. Kde byla kousnuta, je vše oteklé a temně zbarvené. Zemře, ale já ji pomstím! Pojďte!“

Odvedl nás nějakých dvě stě kroků, kde zůstal stát a řekl:

„Poslouchejte! Ona hovoří.“

Naslouchali jsme a slyšeli jsme jakoby z jeskyně hlas ženy:

„Machpija ekta token nitawačin ečongpi king maka akan hečen ečongpi nongue – – Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi!“

Modlila se Otčenáš. Udělali jsme ještě několik kroků, zatočili kolem husté skupiny stromů a stanuli před cache. Byla asi osm stop hluboká, šest stop dlouhá a široká a zevnitř obložená kuláči, aby ji chránily před vlhkem a sesutím. Mechem pokrytý poklop, který byl vyrobený ze stejného dřeva, byl teď odstraněn a ležel bokem. Takové jámy zřizovali lovci a kladeči pastí, aby v nich schovali ukořistěné kůže, než je povezou dál.

Poblíž jsme spatřili dva uvázané koně, u nich byly opřeny dvě pušky a na dvou pahýlech větví jsme viděli – – – dva čerstvé zkrvavené skalpy.

„Čí jsou tyto skalpy“ zeptal jsem se s úžasem.

„Dvou Siouxů, kteří nás hlídali. Budu Old Shatterhandovi a Vinnetouovi vše vyprávět,“ odpověděl chlapec, kterému hrdě zazářily oči. „Prosím slavné velké bojovníky, aby se nejprve podívali na mou matku!“

Když jsme pohlédli do jámy, spatřili jsme nejprve zlomený mladý smrk, který chlapci posloužil jako žebřík. Dole nyní opět v křečích ležela squaw a těžce zápasila s dechem. U ní seděl její mladší syn. Měl její hlavu na klíně a plakal. V opačném koutě leželo několik řemenů a tři velcí plně dospělí chřestýši, kteří byli nyní po smrti. Seskočili jsme s Vinnetouem dolů. Jako téměř vždy v podobných situacích jsme i teď měli shodné myšlenky. Neprohlédli jsme nejprve ženu, nýbrž hady. Byli usmrceni zardoušením. Jejich skoro dva metry dlouhá těla měla v kůži spíše v blízkosti hlavy než vzadu četné malé dírky, které vypadaly jak od látací jehly. Člověk musel mít velmi ostrý pohled, aby je spatřil. Spokojeně jsem na Apače kývl a on odpověděl veselým úsměvem. Slova jsme nepotřebovali.

Nyní jsme se otočili k ženě. Křeče náhle ustaly. Ležela teď v bezvědomí. Na jejích nohách až ke kolenům, na jejích pažích a zejména dlaních jsme našli stopy kousanců, jejichž okolí bylo sice nateklé a do modra, ale ne tak silně a též nikoliv tak tmavé, jak řekl její syn. Nesměla již déle ležet v jámě. Zvedli jsme ji tak vysoko, že ji mohli Hammerdull a Holbers zcela vytáhnout ven. Pak jsme za nimi vylezli s mladším hochem. Otočil jsem se k Folderovi, který ležel s ‚Dlouhým tělem‘ spoutaný vedle cache.

„Vidíš, darebáku, že jsme tvé doznání nepotřebovali! Kde jsou ostatní tři hadi?“

„Jeden Sioux má na koni kožený pytel, ve kterém jsou strčeni,“ odpověděl.

„Takže jsi je vzal pro náčelníka Upsaroků. Ale tvůj výpočet byl chybný. Squaw utrpěla asi dvacet kousnutí, přesto však nezemře, protože byly jedové žlázy prázdné. V pytli těsně namačkaní a rozzuření hadi se navzájem pokousali, jak jsme teď spatřili na jejich tělech, a proto byla zásoba jedu vyčerpána. Tvé postavení se díky tomu samozřejmě nezlepší, protože s tebou budeme přesto zacházet jako s vrahem.“

„Co je vám do toho, co mám za úmysly s rudochy? Přece si snad nechcete hrát na mého soudce? To si vyprošuji! Žádám, abyste mě propustili!“

„Jen počkej, chlapečku! Budeš ještě rád, když se nad tebou jako soudci slitujeme.“

„Nic si nenamlouvejte! Radši zemřít než se poddat vašemu soudu.“

„Dobře, pamatuj si to! Jsme spolu hotovi.“

Protože jejich matka byla ještě v bezvědomí, museli nám teď chlapci vyprávět, co se událo po našem odchodu ze včerejšího pozorovacího místa. Stalo se toto:

Indiáni pátrali po případných průvodcích squaw, ale nikoho neobjevili. Prosila stále ve velkých obavách o život svých dětí, avšak marně. Vyhrožovala pomstou svého muže, a když to vyvolalo pouze Folderův smích, v beznaději neprozřetelně řekla, že jsme zde poblíž. Účinek se ovšem ihned dostavil, ale bohužel opačný: místo změny byl jejich osud uspíšen. Přenesli ji s jejími syny při svitu ohňů k cache, tu otevřeli a hodili dolů tři chřestýše. Spoutali tři nešťastníky na rukou a nohou a spustili je dolů. Potom se v obavě z nás vydal Folder se Siouxy na cestu. Chtěl okrást Upsaroky, co nejvíce jich usmrtit a jejich náčelníka sem přivést živého, aby ho zasvětil osudu jeho ženy a dětí. Z tohoto důvodu zanechal dva bojovníky hlídat jámu. Ti měli strach, že je objevíme, a jakmile nastal den, vzdálili se odsud, aby po nás pátrali. Mezitím se udál zde v jámě příklad nejnezištnější, nejobětavější mateřské lásky, že se ani obdivuhodnější stát nemohl. Chlapci se k sobě přimáčkli v jednom koutě a zůstali zcela nehybní z obavy před hady. Matka, aby své děti ochránila před strašlivou smrtí, však zuby rozkousala řemeny poutající její ruce, a když si takto uvolnila paže, pátrala ve tmě po hadech, aby je zneškodnila, což se mohlo stát jen tak, že jednoho po druhém uškrtila. Neměla na zřeteli, že při tom byla sama mnohokrát uštknuta.

Jakmile byl třetí had po smrti, squaw s největší námahou rozvázala pouta svým synům, pak se v horečce zhroutila, třesouc se a pociťujíc mráz a závrať. Zakrátko se rozednilo. Protože neviděli žádného hlídače, vylezl jeden rudý boy na ramena druhého, vyhoupl se ven a ulomil již zmíněný mladý smrk, s jehož pomocí jej bratr následoval.

Sotva se tak stalo, vrátil se jeden hlídač. Slyšeli ho a ukryli se. Objevil naše stopy a z nich usoudil, že jsme pryč. Nyní se cítil v bezpečí. Uvázal svého koně, opřel pušku o strom a šel k jámě, aby do ní pohlédl. Když spatřil jen squaw, zděšen ustoupil. Zatím se starší bratr vrhl ke stromu, zmocnil se pušky, natáhl kohoutek, zamířil na Siouxe a zastřelil ho. Poté mu vytáhl nůž z opasku a odřízl mu skalp, byť nikoliv tak snadno a pravidelně jako dospělý válečník. Pak mrtvolu ukryli.

Nyní bratři opět nabili pušku, aby zastřelili i druhého. To chtěl učinit mladší, který též toužil po skalpu. Po nějakém čase Sioux přišel a mladík ho střelil do hlavy, oskalpoval a odvlekl ke druhému zabitému. Nyní byli mladí indsmeni pány místa a mohli se postarat o svou matku. Jeden sestoupil k ní, aby nebyla sama. Druhý odešel hledat estragon, který odstraňuje jed. Při tom jsme ho nalezli. To, že každý chlapec ukořistil skalp, jim zajistilo nejen plnou beztrestnost ze strany jejich otce, nýbrž je učinilo hodnými vstupu do řad mladých bojovníků. Byli na to mimořádně hrdí, bylo na nich vidět, jak září radostí a odvahou.

Nyní jsme věděli vše podstatné, ze všeho nejdříve jsme se teď museli postarat o squaw a pak se přichystat na návrat Siouxů. Měl jsem pocit, že jsem předtím viděl estragon růst venku v ležení. Řekl jsem to Vinnetouovi a ten mě vyzval, abych mu ho ukázal. Šli jsme tam. Když jsme hledali, vyrazil Apač hlasité „uff!“ a skočil mezi stromy. Rychle jsem jej následoval. Viděli jsme k nám přijíždět velmi početnou skupinu jezdců. Jakmile se přiblížili natolik, že jsme mohli rozeznat válečné barvy, Vinnetou zvolal:

„To je Uamduška sapa¹⁰ se svými Upsaroky. Považují se za naše nepřátele. My jim však provedeme žert a necháme se od nich obklíčit.“

Vyšli jsme opět do volného prostoru. Sotva nás spatřili, nechali zaznít svůj válečný pokřik, přihnali se a obklíčili nás.

„Uff, uff!“ vykřikl ‚Černý had‘. „Old Shatterhand a Vinnetou! Pevně se těchto psů chopte, abychom jimi ozdobili mučednické kůly!“

Vinnetou se usadil, zabodl čepel svého nože do trávy a řekl:

„Zde sedí Vinnetou, náčelník Apačů. Zakopává nůž války do země, je mír!“

Usadil jsem se vedle něj, ukázal jsem rukou příslušným směrem a vyzval jsem ‚Černého hada‘:

„Náčelník Upsaroků chce pochytat Siouxy Oglaly. Jel po nesprávné cestě pohořím Rattlesnake a zase se vrací, protože našel stopy Siouxů, kteří míří do jeho lovišť. Následoval tyto stopy sem. Chceme mu darovat vůdce Siouxů jako jeho vězně. Pokud je chce mít, nechť následuje stopu, která vede vlevo do lesa!“

„Uff!“ zvolal. „Nemůže jít o nic jiného než o zradu!“

„Jsou Vinnetou a Old Shatterhand zrádci? Může nám někdo dokázat jediný podvod? Sedíme zde a obklíčilo nás dvě stě Upsaroků. Mohou nás usmrtit, pokud se ukáže, že jsme tě chtěli podvést! Nenajdeš jen, co jsem řekl, nýbrž ještě mnohem, mnohem více.“

„Uff! Udělám, co jsi řekl, ale běda vám, jestliže jsou tvá slova klamná! Než se navrátím, bude na vás namířeno dvakrát sto pušek.“

Sesedl z koně a vyrazil. Byl příliš hrdý a srdnatý na to, aby s sebou vzal doprovod. Jeho lidé však drželi všechny své pušky tak, že jsme mohli hledět do hlavní. Byli jsme bez starostí, neboť jsme znali výsledek. Uplynulo deset minut a pak ještě deset. Pak se vrátil. Jeden jeho pokyn a pušky se od nás odvrátily. Přišel k nám a řekl:

„Moji bratři měli pravdu, je mír. Považovali jsme Old Shatterhanda a Vinnetoua za naše nepřátele, oni nám však dokázali, že jsou našimi bratry. Kvůli mé ženě a synům riskovali své životy a moji synové se díky nim stali bojovníky. Vykouříme s nimi kalumet míru.“

„Ovšem nikoliv teď, až později,“ přerušil jsem ho. „Siouxové Oglalové se mohou každým okamžikem objevit na druhé straně prérie. Nesmějí vás spatřit. Tvoji válečníci se mohou ukrýt v lese. Pak bude vaše vítězství lehčí.“

„Uff! Domníváš se, že se vrátí?“

„Ano. Říkám to a tak se i stane. Buď rozumný a následuj mou radu!“

Byl natolik moudrý, že poslechl. Jeho bojovníci ustoupili s koňmi do lesa, takže nebyl nikdo vidět. My jsme s ním však šli k jeho ženě, kterou, jak jsme brzy zjistili, miloval tak, že bych to u něj, jakožto indiána, vůbec nepovažoval za možné.

Radost, že ho vidí a že neslyší žádné výčitky, působila na ženu tak příznivě, že nyní necítila žádné bolesti. Jakmile zaslechla, že hrozí krvavý boj, prosila ho, aby to nenechal zajít tak daleko. Měl považovat za dostatečné, že byl odvrácen útok na jeho tábor. Je samozřejmé, že jsme ji v tom Vinnetou a já silně podporovali. Předložili jsme mu všechny důvody hovořící ve prospěch našeho mírumilovného názoru, a ty s ním konečně pohnuly. Byl ochoten spokojit se s Folderem, který ovšem propadl smrti, a s velmi důležitou věcí, že jeho synové ukořistili skalpy a stali se i přes své mládí válečníky. Pokud je takzvaný divoch brán tak, jak by měl, ukáže se, že je vlastně docela výtečným člověkem.

Jakmile se ‚Dlouhé tělo‘ dozvěděl, že nebude dále vězněn a nezemře u mučednického kůlu, nýbrž že má být volný, zprvu tomu nechtěl vůbec věřit. Věděl, kolil vězelo za stromy Upsaroků. Znal hrozbu mé pětadvacetiranné henryovky a Vinnetouovy stříbrné pušky. Též si mohl představit, co za děsivou spoušť by mezi Siouxy způsobila jediná naše nečekaná salva. A přesto jsme se chtěli všeho vzdát, dokonce i jisté kořisti! To pro něj bylo nepochopitelné. S velkou ochotou však přistoupil na to, že se svými Siouxy ihned a úplně opustí zdejší krajinu.

Zrovna jsme se s ním dohodli, když se objevili na protější straně prérie. Nechali jsme je přijet docela blízko, a pak jim vyšel vstříc. Podivili se a zastavili. Jakmile k nim dorazil, v kruhu ho obklopili. Asi nečekali, že uslyší to, co jim řekl, viděli jsme, že se velmi rozčílili.

„Nemohou se vpravit do nové politické situace,“ smál se Dick Hammerdull. „Toto ‚Dlouhé tělo‘ se nezdá být dobrým řečníkem. Měli jsme tam poslat tebe, Pitte Holbersi. Nemyslíš, ty starej coone?“

„Nedělej hloupé vtipy, milý Dicku!“ odpověděl dlouhán. „Přece víš, že nejsem žádný řečník.“

„Zda jsi nebo ne, to je zcela úplně fuk, neboť, jak je známo, nejlepší řečníci jsou vždy ti, co nic neříkají. Ale podívej, konečně jsou hotovi, ‚Dlouhé tělo‘ se zase vrací.“

Rozruch zřejmě ustal, Siouxové Oglalové zaujali klidný postoj. Jejich náčelník nám oznámil:

„Moji bojovníci by usnesení nepřijali, kdyby zde byli Upsarokové sami, ale jelikož znají Old Shatterhandovu kouzelnou pušku, rozhodli se hned odjet a nevrátit se. Mohu si vzít svého koně?“

„Ano,“ přikývl Uamduška sapa. „Ale věz, že za vámi vyšlu zvědy, kteří vás budou sledovat. Dozvím-li se od nich, že nedodržujete své slovo, tak svolám více jak pětkrát sto bojovníků a zničím vás!“

Oglala učinil pohyb, který mohl být jak souhlasem, tak ironií, a přivedl si koně. Brzo poté zmizel se svým tiše se vzdalujícím oddílem za lesem. Několik Upsaroků dostalo rozkaz je následovat, aby je pozorovali.

Nikdo nebyl tímto rozuzlením tak zasažen jako Folder. Žil v přesvědčení, že dojde k boji, který mu vrátí svobodu. Když se dozvěděl, že nemá žádnou naději a je zasvěcen smrti na mučednickém kůlu, zavolal mě k sobě a prosil mě, abych jej zachránil. Odpověděl jsem:

„Říkal jste, že mi není nic do toho, co jste zamýšlel s rudochy. Také jste mě ujišťoval, že raději zhynete, než byste se podrobil mému soudu. Došlo na následky, které jsem předpovídal.“

„Ale, sir, přece jen tak nemůžete přihlížet tomu, že bude běloch, křesťan, těmito rudochy proti všem zákonům zabit!“

„Křesťan? Neberte toto slovo do úst! Vzpomněl jste si snad na své křesťanství, když jste zadržel jídlo a šaty tisícům hladových a mrznoucích indsmenů? Když se proti tomuto hroznému podvodu postavili, nechal jste je jednoduše postřílet. Čím byl krátký pobyt ve vězení za takové zločiny? Ničím! A co jste vyváděl pak, do toho mi nic není, zde se jedná pouze o váš nynější zločin. Uamduška sapa vám, zloději koní, daroval život. Rány byly čistým milosrdenstvím. Místo vděku jste chtěl způsobit jeho lidem mnohou smrt a – – již dost! Škoda každého slova. Pomyslete na cache a chřestýše! Byl by zločin zachránit takového vychytralého holomka, jakým jste vy, před zaslouženým trestem. Nejste žádný křesťan, nýbrž krvežíznivec, bezcitný a nesvědomitý zločinec, který musí být naprosto zneškodněn!“

Zaburácel na mě s takovým klením a zlořečením, až se mi ježily vlasy. Vzdálil jsem se, aniž bych řekl ještě nějaké slovo. Tento člověk nebyl hoden žádného milosrdenství.

Dřív, když jsme byli sami, jsem se mohl o squaw starat, aniž by to poškodilo mou válečnickou čest, ale teď byla situace jiná. Nebyla již více pod naší ochranou a svůj zájem o ni jsem mohl projevit pouze tak, že jsem se na její zdraví zeptal. Náčelník odpověděl:

„Nyní klidně leží a spí. Vím, že zas bude brzy úplně zdravá, protože známe rostlinné šťávy, které z těla vyženou hadí jed se všemi jeho následky. Jakmile dorazíme do našich wigwamů, můj bílý bratr ji uvidí opět svěží jako antilopu.“

„Domníváš se, že vás tam budeme doprovázet?“

„Uff! Vy to snad nechcete učinit? To by zhanobilo slavná jména Upsaroků. Máme o sobě nechat říkat, že Old Shatterhand a Vinnetou pohrdli naším pohostinstvím? Pak by bylo lepší, kdybyste mou ženu a syny nechali zemřít!“

Měl pravdu, a když jsem se zeptal Apače, ihned souhlasil s tím, abychom splnili náčelníkovo přání.

Následující obřad dýmky míru jsme provedli s největší slávou. Pak proběhl méně slavnostní pohřeb obou siouxských mrtvol. Jako hrob posloužila cache, ve které měly zemřít a zetlít jejich oběti. Tento osud nyní potkal jejich stážce. Nejhorší následky pocházejí od věčné spravedlnosti.

Déle jsme se zde již nezdržovali. Návrat musel být urychlen kvůli nemocné, pro kterou jsme zhotovili a mezi dva koně uchytili nosítka. Když jsme vyjeli, řekl vždy veselý Hammerdull svému dlouhému příteli:

„Ještě včera v poledne jsme se všemožně namáhali, aby nás nespatřili ani Upsarokové, ani Siouxové, a dneska – – – –? Jedny jsme bez penze poslali do výslužby a s druhými jsme se ocitli v tak těsném bratrství, že s nimi potáhneme studovat celý jejich jídelní lístek. To se časy mění nějak rychle. Co tomu říkáš, Pitte Holbersi, ty starej coone?«

„Nebudu nic říkat, nýbrž jen studovat,“ odpověděl Pitt svým suchým způsobem. „Mluviti stříbro, jísti zlato!“

„Stříbro nebo zlato, nejenže to vyjde nastejno, ale je to vlastně úplně fuk. Beru obojí a k tomu by mě potěšilo i divadlo, plesy, koncerty, svatby, křty, posvícení a cokoliv dalšího.“

Byť jsme se nedočkali radostí, které tlouštík žertem vyjmenoval, přesto mohu říct, že se Upsarokové, když jsme dorazili do jejich wigwamů, všemožně snažili dokázat, že to s dýmkou míru mysleli vážně a upřímě. Jediná událost, které jsme se nezúčastnili, byla smrt u mučednického kůlu, kterou odpykal jeden z největších trýznitelů indiánů Folder své hanebnosti. V životě jsem nikdy nebyl nemilosrdný, ale i kdybych mohl tomuto člověku zachránit život jediným slovem či zásahem do práv squaw, přesto bych to neučinil.

Co se týče squaw, náčelník měl pravdu v tom, co řekl o jejím uzdravení. Již za několik dní mohla opustit stan a po týdnu byla zdravá jako před uštknutím. Třem rattlesnakům, které uškrtila, jsme stáhli kůže, které si žena chtěla nechat jako památku na tu hroznou noc. Při jedné z pozdějších návštěv u Upsaroků jsem spatřil, že tyto kůže nosí jako ozdobu zapleteny do svých dlouhých copů. Kdykoliv je řeč o mateřské lásce, ještě dnes po tak dlouhé době si na tuto indiánku vzpomenu, a na jejím příkladu každému s předsudky ukazuji, že nejen bílá rasa je přístupná hlubším emocím. – – –