Three-card monte

Výjev ze Spojených států severoamerických od Karla Maye.

1. kapitola

Bylo to v Jeffersonu ve státě Missouri, Fire Street No. 15, u matky Thickové ve store and boardinghousu, který byl dobře známý od jezer až k Mexickému zálivu a od Bostonu až po San Francisco, a který žádný pravý westman neminul, aniž by si nekoupil nůž nebo váček plný prachu, a k tomu si nedal malý drink, při kterém vyjdou najevo věci, o nichž by mlčenliví lovci jinde nevyprávěli.

Sešla se společnost, která se skládala z rozličných elementů: bylo zde několik vybraně oblečených gentlemanů – papírové manžety jim trčely z rukávů, cylindry vězely hluboko v týlu a na stole měli nohy ve vysokých botách z leštěné kůže; trappeři a squatteři všech tvarů a barev zahalení v nepopsatelných oděvech; barevní lidé od nejtemnější černi po jasný, šedohnědý odstín, s kudrnatými i rovnými vlasy, s širokými nosy nebo přinejlepším kavkazskými rysy; voraři a lodníci – holínky dosahující až k tělu a za pasem lesklé nože vedle zákeřných revolverů; polokrevní indiáni vedle míšenců všech myslitelných druhů a odstínů.

A mezi všemi poletovala počestná matka Thicková a hbitě a obratně pečovala o to, aby žádnému z hostů nechybělo, po čem touží. Každého znala, všem říkala jménem, s jedním přívětivě promluvila a druhému tajně pohrozila prstem, pokud vypadal, že chce vyvolat spor. Jeden z přítomných však byl výjimkou z toho všeho. Dosud u ní nikdy nebyl, přišel před dvěma hodinami a beze slova stále seděl u první sklenice naslouchaje vyprávěním, která létala zprava zleva. Jeho dlouhé, hubené tělo vězelo v bizoním kabátu, který mu sloužil tak dlouho, že byl nyní samá skvrna a záplata. Příliš krátké, staré legginy ani zdaleka nedosahovaly k mokasínům, které byly vyspraveny křížovými a příčnými stehy z jeleních šlach. Na hlavě měl čepici, která snad před lety byla z kožešiny, ale mezitím zcela vypelichala a seděla mu na hlavě jako obrácený medvědí žaludek. Za opaskem, který byl ověšen všelijakými potřebami, trčel bowiák, revolver a tomahavk. Laso měl několikrát omotané od levého boku přes pravé rameno a vedle sebe opřel pušku, která vypadala spíše jako starý klacek než střelná zbraň. Od pažby k hlavni ji zdobily četné vruby, zářezy a jiné, pro cizího záhadné značky.

Dosud se choval tiše, ale nyní padlo jméno, které ho viditelně překvapilo a přimělo ho zvednout se ze své zhroucené polohy.

„Kdo že to zemřel, sir?“ zeptal se posledního mluvčího. „Zopakujte to, abych tomu mohl uvěřit!“

„Kanadský Bill. Bídně skonal v chudobinci.“

„Kanadský Bill, největší holomek ve Spojených státech, který je tak pověstný, že o něm píšou v časopisech naproti ve staré zemi, jak jsem se doslechl? Dobře, tak to za něj mohu udělat zářez, aniž bych vyplýtval střelivo.“

Vytáhl nůž, chopil se pušky a udělal značku do jejího dřeva.

„Zounds! Měl jste s ním snad nějaký účet, master?“

„Účet? Pshaw, celou knihu pohledávek u mě má a dal bych za to celou dýni (trapperský výraz pro ‚velmi mnoho‘), kdyby nezahynul v chudobinci, ale venku v savaně zasažen mým nožem. Víte, gentlemen, že jsou Státy zvláštní zemí, ve které ti největší stojí právě vedle nejmenších a dobří hned vedle zlých, a říkám vám, že ta tři střetnutí s tímto nejpověstnějším mužem Států, která jsem zažil, patří zrovna k těm nejslavnějším.“

„Kterým mužem?“

„Lincolnem, Abrahamem Lincolnem, sir!“

„Lincoln a Kanadský Bill? Vyprávějte, master, to musíme slyšet!“

„Ano, vyprávějte!“ zaznělo kolem dokola. „A pochlubte se i svým jménem!“

„Mé jméno je krátké a snadno si ho zapamatujete, gents. Možná jste ho už někde slyšeli. Zní Tim Kroner.“

„Tim Kroner? Hrome, Tim Kroner, Colorado Man! Vítejte, sir! Jste nejlepším lovcem široko daleko, pijte, pijte!“

Kolik zde bylo lidí, tolik se k němu natáhlo rukou se sklenicemi. Tim ale všechny odmítl a s klidem pravil:

„Takže mě znáte? Dobrá, ale dejte mi pokoj s brandy. Mám dost své, a pokud chcete historku, můžete ji mít i bez ohnivé vody!“

Pohodlně se usadil a spustil:

Vlastně pocházím z Kentucky, ale byl jsem ještě chlapec, který sotva uměl držet pušku, když jsme se vydali do Arkansasu, abychom se přesvědčili, zda je ta země opravdu tak dobrá, jak o ní mluvili. Když říkám my, mám kromě sebe na mysli své rodiče a souseda Freda Hammera s jeho dvěma dcerami Mary a Betty. Byl to Němec a z Germany přicestoval teprve před několika lety, a ať jsem na místě pomazán dehtem a posypán peřím, jestli je v celých Státech krásnější a lepší dívka, než jaké byly tyto německé ladies. Vyrostli jsme společně, všelijak jsme si pomáhali, a když jsem tak jednoho dne přemýšlel, zjistil jsem, že je Mary stvořena právě k tomu, aby se stala mou ženou.

Inu, můžete si domyslet, že jsem tento nápad nepověsil na zeď, ale co nejdříve jsem ho vytroubil do celého světa, a správně, bylo to přesně tak: Mary ani nenapadlo, že bych mohl být něco jiného než její muž. Rodiče samozřejmě souhlasili a nyní šlo o to zajistit, aby bylo vše v náležitém pořádku.

Cítil jsem se jako v nebi, meššúrs, a rád bych každému z vás ze srdce popřál tak šťastné dny. Pouze by jich mělo být víc, než kolika jsem se dočkal já.

Jednoho dne jsem se vydal do lesa, abych nasbíral dostatek tyčí do plotu. Mezi jedlemi se objevil jezdec a zarazil u mě svou herku.

„Good day, boy! Je zde v okolí nějaká farma?“

„Rovnou dvě, kde každý rád najde přístřeší.“

„Kde je ta bližší?“

„Pojďte, povedu vás!“

„To není nutné. Jste zaneprázdněn. Pokud se dozvím směr, nezabloudím.“

„Jsem hotov, pojďte!“

Muž byl ještě mladý, snad jen o dva nebo tři roky starší než já, oblečen byl v zánovním loveckém oděvu z jelenice, měl znamenité zbraně a jeho kůň byl tak čilý, jako by teprve před chvílí vyběhl z ohrady. Nemohl mít za sebou velkou námahu, jinak by se svým zvířetem nevypadali tak svěže. Bylo by proti všem zvyklostem, kdybych se ho zeptal na jméno a jiné věci, takže jsem mlčky kráčel vedle jeho koně, dokud sám nezačal:

„Jak daleko je od vás k nejbližšímu sousedovi, boy?“

„Směrem k horám pět a přes řeku osm mil.“

„Jste v této zemi už dlouho?“

„Nepříliš. Ještě se zabýváme prvním srubem.“

„A vaše jméno, boy?“

Co měl pořád s tím oslovením boy? Byl jsem snad chlapec, který ještě nosí své první punčochy? Byl jsem maximálně stručný:

„Kroner.“

„Kroner? Pěkně! Já jsem William Jones a jsem doma nahoře v Kanadě. Kdo je majitelem druhé farmy, o které jste mluvil?“

„Němec jménem Fred Hammer.“

„Má syny, boy?“

„Dvě dcery.“

„Hezké?“

„Nevím, boy. Podívejte se sám!“

Rozčílilo ho, že jsem ho také nazval slovem boy, to bylo zřejmé. Ztichl a nepromluvil, dokud jsme nestanuli před branou farmy.

„Koho to sem přivádíš, Time?“ zeptal se otec, který zrovna stál na dvoře a krmil krocany.

„Nevím, kdo to je. Mr. William Jones z Kanady, řekl bych.“

„Welcome, sir! Sesedněte a pojďte dál!“

Podal mu ruku, zavedl ho do světnice a péči o koně nechal na mně. Když jsem skončil a přišel za nimi, cizinec stál před Mary, která během mé nepřítomnosti přišla na návštěvu. Štípl ji do tváře.

„Damn, vy jste ale rozkošná, hezká miss!“

Urážka jí vehnala ruměnec do tváří, ale ihned měla na jazyku správná slova:

„Vypil jste snad příliš mnoho whiskey, sir?“

„To sotva, v prérii tohle občerstvení nenajdete.“

Pokusil se ji obejmout, ale odstrčila ho, takže zavrávoral a téměř porazil židli, které se chtěl zachytit.

„Zounds, jste vy ale kurážná ženská! Mohla byste být příště trochu krotší!“

To mi hnulo žlučí. Přistoupil jsem k němu a tak trochu mu ukázal pěsti.

„Tato miss je moje snoubenka, a kdo se jí bez mého svolení dotkne, snadno může okusit několik coulů bowiáku. V této zemi jsou zákony pohostinství svaté, a kdo na ně zapomene, tomu je vysvětlíme, boy!“

„Hrome, vy ale umíte řečnit, mladíku! Takže už máte snoubenku? Well, v tom případě toho nechám.“

Pověsil pušku na zeď a udělal si pohodlí, jako by patřil do rodiny. Nelíbil se ani mě, ani otci, a matka se o něj také příliš nestarala. Zdálo se, že mu to nevadí. Tvářil se, jako by mu nikdo nic neřekl, a když večer na hodinku přišli Fred Hammer a Betty, ujal se slova a vyprávěl o dobrodružstvích, která údajně zažil na prérii.

Vsadím deset balíků kůží tlustých ocasů (bobří kůže) proti jediné králičí, že ten chlap nikdy nevkročil na savanu, na to byl jeho hábit příliš čistý. Taky jsme mu to dali najevo, a aby se ze záležitosti vyvlékl a změnil téma, zalovil v kapse a vytáhl balíček hracích karet.

„Hrajete rádi, meššúrs?“

„Občas,“ mínil otec. „Soused Fred pochází z Germany, kde hrají pěknou hru zvanou skat. Naučil nás ji, a když nemáme večer nic lepšího na práci, někdy hrajeme.“

„Slyšeli jste i o hře, které se tam na druhé straně říká Kümmelblättchen, Mr. Hammere?“ zeptal se Jones.

„Ne.“

„Zde jí říkají three-card monte a je to ta nejkrásnější hra, kterou znám. Sice jsem ji viděl hrát jen jednou a jsem tedy začátečník, ale přesto vám ji ukážu.“

Je to tak, tohle three-card monte se nám všem líbilo, zakrátko nás pohltilo a i ženy se odvážily vsadit několik centů. Opravdu se zdálo, že mu Jones nerozumí. Vyhrávali jsme a netrvalo dlouho, než musel sáhnout po kouskách zlata, jichž měl u sebe značné množství. Stali jsme se odvážnějšími a zvyšovali sázky. Štěstí začalo mizet, takže jsme o výhru přišli a museli jsme sáhnout po dalších penězích. Jednotlivé výhry nás ještě více sváděly. Ženy už dávno přestaly a i já jsem se stáhl. Otec a Fred Hammer chtěli své peníze opět vyhrát. Sázeli stále větší obnosy a navzdory mým připomínkám a prosbám ladies se pro ně stávala hra čím dál nebezpečnější.

Náhle jsem si všiml Jonesova zvláštního pohybu: ihned jsem ho chytil za levou ruku a vytáhl mu z rukávu kartu. Hrál se čtyřmi, byl falešným hráčem. Vyskočil z místa.

„Co se staráte o mou kartu, boy?“

„Zrovna tak se staráme o své zlato, sir!“ odpověděl otec a stáhl k sobě celou výhru, která ležela před Jonesem.

„Sem s dolary! Patří mně, a kdo na ně sáhne, je zloděj!“

„Stop, sir! Kdo hraje falešně, je podvodník a vrátí, co sebral. Jděte spát a zítra ráno zmizte! Pouze pohostinnost mi brání vám ukázat, jak se poctivě hraje three card monte.“

„Váš host? Ani o okamžik déle. Váš dům opustím hned, jak získám zpět ukradené peníze!“

„Well! Vašemu odchodu nestojím ani v nejmenším v cestě. Jděte, odkud jste přišel. Prérie to určitě není. Svou pokladnu dostanete zpět, ale z našich peněz ani penny. Time, odveď jeho koně před bránu!“

„Damn, tak vy takhle? Pak tedy poznáte, kdo je Kanadský Bill!“

Chopil se nože. Fred Hammer se postavil a jeho ruka tvrdě dopadla na Jonesovo rameno. Byl ohromné postavy a raději mlčel, ale když už vypustil nějaké slovo, každému byl jasný jeho názor.

„Pryč s nožem, muži, nebo vás rozdrtím těmito deseti prsty jako perník. Vezměte si svou pokladnu a kliďte se odsud. Už nám nechoďte nikdy na oči. Jsme čestní lidé a dobře víme, jak někomu vašeho ražení ukázat, kudy vede cesta do ráje!“

Jones cítil, že mu stébla unikají. Rozhodně tahal kratší a vzdal se.

„Tak ukažte! Ale tohle three card monte si zapamatujte, ještě tu výhru zaplatíte!“

„Vaše výhrůžky jsou platné jako pavučiny ve větru. Spočítej to, sousede, pak ať si táhne!“

Dostal, čeho se domáhal, a pak šel. Ve dveřích se ještě jednou otočil.

„Pamatujte si to! Dojdu si pro peníze a – a ještě jednou si promluvím s touto hezkou miss!“

Kéž bychom ho na místě zastřelili…!

O něco později jsem musel dolů do Little Rocku, abych koupil leccos na svatbu. Při návratu jsem pospíchal a jel jsem i v noci, takže jsem ráno dorazil na farmu. Byla zamčená a neviděl jsem ani koně, ani dobytek. Plný obav jsem chvátal k Fredovi Hammerovi. U něj byla situace stejná. Zmocnila se mě hrozná úzkost. Pobídl jsem koně ostruhami a hnal jej k sousedovi Holbornovi. Jak jsem již řekl Kanadskému Billovi, bydlel pět mil od nás. Vzdálenost jsem urazil za necelou hodinu. Když jsem zastavil u ohrady, z domu vyběhly Betty s matkou.

„Pro spásu boží, vy brečíte! Co se stalo?“

Za mnohého bědování a vzlykání mi vyprávěly, k čemu došlo.

Betty s otcem sbírala kukuřici a Mary zůstala sama doma. Pole bylo docela daleko od domu, přesto se jim zdálo, jako by od něj slyšeli přidušený ženský výkřik. Vyrazili a dostavili se v pravý čas, aby viděli mizející skupinu mužů, z nichž jeden měl přes sedlo přehozenu spoutanou dívku. Přikradli se za bílého dne a unesli mou snoubenku. V domě bylo všechno vzhůru nohama. Peníze, oblečení a zbraně spolu se střelivem zmizely. Koně vyhnali z ohrady, aby znemožnili brzké pronásledování.

Fred Hammer běžel k mému otci. I zde chyběli koně. Když dva z nich s obtížemi chytili, oba muži se ozbrojili. Matka s Betty nasedly také. Uzamkli obě farmy a odehnali veškerý dobytek a další zvířata k Holbornovi, kde měla zůstat. Soused se také chopil své kentucké pušky a nasedl na koně. Pak tři muži dali ženám pokyn, že mě mají poslat hned za nimi, a vyrazili za zloději.

„Kterým směrem se vydali?“

„Proti proudu řeky. Chtějí ti zanechat znamení, abys je nemohl minout.“

Vzal jsem si čerstvého koně a hnal jsem se za nimi. Již několikrát jsme slyšeli vyprávět o skupině bushheaderů, kteří své rejdy prováděli od Arkansasu po Missouri, ale my jsme necítili žádné starosti, protože se nikdy neobjevili v našem okolí. Přemluvil je snad Kanadský Bill, aby mu pomohli se pomstít? Byl jsem tak rozhněván, meššúrs, že bych se bez rozmýšlení vrhl do jejich středu, i kdyby jich byla stovka.

Našel jsem domluvená znamení. Tu a tam jsem spatřil odlomenou větev nebo zářez v kůře stromu, takže jsem se bez velkého zdržování řítil vpřed. Tak to šlo až do večera, kdy mě tma donutila zastavit. Přikolíkoval jsem svého koně a zavinul se do pokrývky. Nade mnou ševelily koruny stromů a ve mně zuřila bouře. Nedokázal jsem usnout, ani najít klid. Jakmile se začalo rozednívat, opět jsem vyrazil na cestu a ještě dopoledne jsem našel místo, kde můj otec s ostatními tábořili. Popel jejich ohně byl zvlhlý ranní rosou – jisté znamení, že i oni brzo vstali.

Dospěl jsem k ústí Canadianu. Les zde byl hustější a znamení byla stále zřetelnější a čerstvější. Spěchal jsem dál a mé dobré zvíře zatím navzdory namáhavé jízdě nejevilo stopy únavy.

Náhle jsem zaslechl zvučný, hluboký mužský hlas, který se mocně nesl lesem. Slova byla anglická, musel to tedy být běloch, jenž se zde tak neopatrně ozýval. Obrátil jsem své zvíře k místu, kde se nacházel. Co myslíte, že jsem spatřil?

Na starém pařezu uprostřed malé mýtiny stál muž, který mával rukama ve vzduchu a ke kmenům ořechovců a sykomor měl proslov, jaký by na meetingu lepší a krásnější nepřednesl. Mám vlastní hlavu a nedbám příliš na řeči ostatních, ale ten muž měl hlas a způsob projevu, který mi zabránil se rozesmát, ačkoliv mi zprvu přišlo zatraceně směšné, že by někdo uprostřed lesa kázal broukům a komárům.

Již z dálky jsem dobře rozeznal jeho tvář. Byl vysoký a silný, svěží, řízný a houževnatý jako pravý Yankee, měl špičatý nos, zrcadlově lesklé oči bez klamu a mamu, široká ústa, hranatou bradu a navzdory dobromyslnosti, která z něj vyzařovala, dokázal snad být i trochu mazaný a lstivý, pokud to považoval za nutné.

Před pařezem, na kterém stál, ležela obrovská sekera, dobrá puška a několik maličkostí, které lze v té krajině upotřebit. Muž očividně procvičoval přednes. Připadal mi jako self-man, který se bojem, prací a nouzí snaží dosáhnout lepšího postavení, než jaké nabízí Západ.

Slyšel jsem každé jeho slovo:

„Co že tvrdíte? Že je otroctví svatá a potřebná věc a nelze ho zrušit silou, ani argumentací? Jsou snad útisk lidí, opovrhování a mučení celé lidské rasy svaté? Je nutné nárokovat si právo na sílu lidí, kteří by za dobrou odměnu pracovali mnohem lépe a věrněji? Nechcete slyšet důvody, ani uznat jakoukoliv moc? Inu dobře, přesto vám řeknu důvody, a pokud je neuznáte, tak povstane neodolatelná moc, která zláme vaše otrokářské biče, vytrhne hamižnost ze srdcí a rozdrtí a zničí vše, co se jí odváží postavit do cesty. Říkám vám, že přijde doba, kdy…“

Ztichl v půli proslovu, neboť mě spatřil. V příštím okamžiku seskočil z pařezu, zvedl pušku a zvolal:

„Stát, muži, ani o krok dál! Kdo jste?“

„Pshaw! Jen tu bouchačku odložte. Nemám chuť vás sežrat nebo schytat olověnou kuličku!“

Znovu a pečlivěji si mě prohlédl a zřejmě se přesvědčil o mírumilovnosti mé osoby. Sklonil pušku a kývl hlavou.

„Well! Tak pojďte a řekněte mi, kdo jste.“

„Jmenuji se Tim Kroner, sir, a již od včerejška jedu podél řeky a pronásleduji skupinu bushheaderů, kteří mi unesli snoubenku.“

„A já jsem Lincoln, Abraham Lincoln. Přicházím z hor a zde si chci zbudovat vor, abych pak dřevo na jihu prodal. Jsem tu teprve hodinu. Skupina bushheaderů, kteří vám unesli nevěstu, říkáte? Kolik jich tak je?“

„Deset až dvanáct hlav.“

„Na koních?“

„Ano.“

„Bounce! Docela nedávno jsem minul stopu asi tolika koní a podobnou jsem znovu našel kousek odtud. Zdálo se mi však, jako by ta druhá ukazovala o tucet kopyt více.“

„To je můj otec se dvěma sousedy, kteří se za nimi vydali přede mnou.“

„To sedí! Takže jste čtyři proti dvanácti. Hodily by se vám mé ruce?“

„Určitě, pokud mi je poskytnete!“

„Dobře. Come on!“

Sebral své věci, pověsil pušku přes jedno rameno a přehodil sekeru přes druhé. Pak vykročil, jako by se rozumělo samo sebou, že se vydám za ním.

„Kampak, sir?“ zeptal jsem se, neboť se vydal směrem, který v úhlu protínal můj původní.

„Za těmi chlapy, kam jinam? O kus dál se bushheadeři odklonili od řeky na sever. Když se už teď zachováme jako oni, zkrátíme si cestu.“

Působil tak zvláštně a sebejistě, že mě ani nenapadlo mu odporovat. Nechal jsem ho jít prvního a držel jsem svého koně těsně za ním. Pohyboval se nezvykle dlouhými a svižnými kroky, a kdybych nebyl v sedle, jistě by mě stálo nemalé úsilí mu stačit. Postupovali jsme, dokud se na jednom místě nezastavil a neukázal na zem.

„Zde je ta stopa. Dva, šest, devět, jedenáct, patnáct koní. Když jsem stopu dříve minul, bylo jich jen dvanáct. Vaši lidé zde už tedy také prošli, a to sotva před čtvrt hodinou, protože se zohýbaná stébla dosud nenarovnala. Popožeňte koně, ať je brzo doženeme!“

Svižným krokem spěchal dál. Opravdu, musel jsem pobídnout koně do klusu, abych nezůstal pozadu.

Les již dávno skončil a přešel v nízké, polámané křoví. Nyní jsme se ocitli na světlém, otevřeném výběžku prérie, která se zde zařezávala hluboko do houštiny. V dáli se však opět rýsoval temný pás silných stromů a mezi ním a námi se pohybovali tři jezdci, a to jako indiáni v řadě za sebou. Slunce zmizelo a začínalo se stmívat, přesto jsme je dobře rozeznali. Lincoln zvedl paži.

„Támhle jsou. Go on!“

Vyrazil velkými skoky vpřed s těžištěm nejprve nad jednou nohou. Když se unavila, přesunul těžiště na druhou stranu. To je jediný způsob, jak takový běh dlouho vydržet. Vzdálenost mezi námi se rychle krátila, a když nás spatřili a zastavili, brzo jsme je dostihli.

„Konečně, Time!“ volal nám otec vstříc. „Kdo je ten muž?“

„Mr. Abraham Lincoln, kterého jsem potkal u řeky a který nám chce pomoci. Ale dost mluvení, už vím vše. Vpřed, ať ty zloděje doženeme!“

„Už nejsou daleko. V lese před námi se budou chtít utábořit. Kupředu, než se úplně setmí a ztratíme jejich stopu!“

Putovali jsme beze slov dále, ale uvolnili jsme nože a pušky drželi připravené k výstřelu. Když jsme dospěli k prvním stromům, Lincoln se sklonil, aby stopu důkladně prozkoumal.

„Ještě jednou se podívejme, na čem jsme, gentlemen! V přítmí lesa už k tomu nebude příležitost. Tyto otisky kopyt jsou nejhlubší. Kůň má větší náklad než ostatní, takže to bude ten, který nese jezdce a dívku. A podívejte, kulhá. Levá zadní došlapuje jen na přední hranu. Brzo budou muset sesednout a dopřát mu oddech.“

„Well, sir, dávám vám za pravdu,“ mínil otec. „Spěchejme dál, lidé!“

„Stop, master! To by byla velká chyba. Počítám, že jsou před námi nanejvýš čtvrt hodiny a snad se již utábořili. Chcete, aby nás koně prozradili a zkazili nám pěknou zábavu?“

„Správně, musíme tu zvířata zanechat, ale kde?“

„Támhle je planá třešeň, u ní budou v bezpečí, pokud je pevně spoutáte (trapperský výraz pro přivázání koně ke zvláštnímu kolíku, angl. hobble nebo spancel).“

Učinili jsme tak a pak jsme pěšky pokračovali dál. Lincoln kráčel první. Bez velkého přemýšlení jsme jej uznali za svého vůdce. Jeho tušení ho nezklamalo, neboť jsme nedošli nijak daleko, když jsme ucítili pach spáleniny, a poté jsme zahlédli světlý dým, který si hledal cestu mezi korunami stromů.

Nyní jsme se museli vyvarovat sebemenšího hluku. Hledajíce úkryt za každým stromem a rychle přeskakujíce volným prostorem jsme se kradli blíže. Spatřili jsme oheň a jedenáct mužů, kteří u něj tábořili. Mezi nimi seděla na smrt zbledlá Mary se skloněnou hlavou a svázanýma rukama.

Nedokázal jsem ten pohled snést. Aniž bych se zeptal ostatních, pozvedl jsem pušku.

„Moment,“ varoval mě Lincoln, „jeden chybí a…“

To už ale padl můj výstřel. Střela zasáhla jednoho z mužů do středu čela. Ostatní ihned vyskočili na nohy a chopili se zbraní.

„Palte a pak na ně!“ velel Lincoln.

Pokyn pro mě neplatil, protože jsem pušku již odhodil, přiskočil jsem k Mary a klekl jsem si, abych přeřízl řemen kolem jejích rukou.

„Time, je to možné!“ zvolala a objala mě, až jsem se skoro nemohl hýbat.

„Pusť mě, Mary, ještě jsme neskončili!“

Tasil jsem nůž a vyskočil. Právě přede mnou Lincoln udeřil jednoho muže sekerou do hlavy, až se bez hlesu zhroutil. Byl to poslední z jedenácti. Každý vystřelil jen jednou a pak došlo na ostří.

„Time, pro spásu boží!“ vykřikla náhle Mary a ukazujíc ke stromu se vrhla na mou hruď.

Pohlédl jsem tím směrem a zpozoroval jsem hlaveň pušky, která mířila přímo na nás. Střelec se skrýval za stromem.

„Tohle je za three-card monte!“ ozvalo se.

Než jsem se stihl pohnout, zablesklo se. Svaly na ruce mi projelo rychlé trhnutí a ze rtů Mary se vydral výkřik. Pustila mě a svezla se k zemi. Střela prošla mou paží a jejím srdcem.

„Na něj!“ ozvalo se vedle mě.

Byl to můj otec. Pozvedl pažbu pušky, vyřítil se ke kmeni a já za ním. Zablesklo se z druhé hlavně. Postava, kterou jsem nedokázal dobře rozeznat, se dala na útěk. Otec se mi s ranou v hrudi svalil k nohám. Téměř šílený vztekem jsem se hnal za uprchlíkem. Již jsem ho nedokázal rozeznat, ale směr jsem věděl. Už po několika skocích jsem dorazil na místo, kde byly spoutané jejich koně. Zvířata byla pryč a na kolících visely jen zbytky kvapně uřezaných las. Bylo mi jasné, že toho muže nemohu dostihnout. Byl v sedle a já ne.

Když jsem se vrátil k tábořišti, obě mrtvoly byly položeny vedle sebe a Lincoln je prohlížel.

„Bez života, meššúrs, ani stopa života!“

Nedokázal jsem vysoukat jediné slovo a Fred Hammer také ne. Jsou utrpení, která sežehnou srdce, aniž by se navenek ozval jediný zvuk. Lincoln se zvedl a všiml si, že jsem se vrátil.

„Nestalo by se to, kdybyste s výstřelem počkal na pravý okamžik. Počítám, že ta trocha prachu a malá střela vás stála snoubenku a otce, a bylo by dobré, kdybyste se příště více poradil s opatrností!“

„Můžete to dokázat, sir?“

„Dokázat? Pshaw! Po smrti jsou důkazy na nic! Měli jsme je obklíčit a na znamení najednou vystřelit z pušek. Každý z nás má dvouhlavňovku, deset bychom jich zdolali, než by se zmohli na odpor. A vašeho muže s three-card monte bychom během plížení kolem určitě zadrželi, takže by neměl příležitost k výstřelu!“

To byla ta pravá lekce v pravý okamžik, gentlemen. Nikdy jsem na ni nezapomněl, na to se můžete spolehnout.