Self-man

Autentické vyprávění vylíčené Emmou Pollmerovou

1. kapitola

Tehdy na Západě vládl čilý život, lepší, mnohem lepší než dnes, to vám povídám, a tomu můžete věřit! Rudé kůže se vydávaly do krajiny mnohem dále než dnes a člověk musel mít otevřené oči, pokud nechtěl jednoho krásného večera ulehnout a pak se bez skalpu probudit ráno v nebi. Nebylo to však tak hrozné, protože jste dokázali docela dobře udržet od těla čtyři nebo více indsmenů, ale kromě nich se tu potulovala také všelijaká bílá chátra, které se zde na Východě říká runners nebo loafers, a tito chlapi byli natolik zlomyslní a vykutálení, že působili více starostí než všichni indiáni mezi Mississippi a velkým mořem dohromady.

Řeč šla hlavně o jednom, který měl v těle deset tisíc čertů a byl tak odvážným satanem, že se jeho pověst dostala až do starých zemí evropského kontinentu. Dokonce jsem slyšel, že se o něm píše ve všech tamních novinách. Znáte ho také. Pokud vám řeknu jeho jméno, hned budete vědět, na čem jste. Mám na mysli Kanadského Billa, největšího darebáka a prevíta Spojených států.

Původem je anglický cikán a vlastně se jmenuje William Jones. Odcestoval do Kanady a vedl docela slušný obchod s koňmi, než zjistil, že může o něco více vydělat kartami. Naučil se hru připomínající skořápky, které naproti v Germany říkají Kümmelblättchen a u nás three-card monte, a hrál ji nejprve nahoře v britských koloniích, než se v ní stal takovým mistrem, že se mohl odvážit přes hranici mezi Yankee. Kvůli němu se stal celý sever nebezpečným místem, nejprohnanější gentlemany obral do posledního penny a pak se vydal na západ, kde kromě hraní páchal všelijaké neplechy, za které by desetkrát dostal provaz, kdyby se ho zmocnil zákon. Také jsem se s ním několikrát střetl a při tom jsem se seznámil se slavným mužem, který – no, však uslyšíte, koho myslím, a úvod k dobrému příběhu nesmí být moc dlouhý, nebo posluchači řeknou „Stop!“ a odejdou, než vypravěč opravdu začne.

Byl jsem tak trochu zelenáč, ale měl jsem dobré pěsti, otevřené oči, dobrou vůli, obstojně jsem zacházel s puškou a můj bowiák již zajel mezi žebra několika osob, které nečekaly, že jim tak pustím žilou. Vydal jsem se k hornímu Arkansasu na bobry, po krásném lovu jsem prodal kůže skupině mužů, které jsem potkal, a pak jsem zapátral po příležitosti dostat se k Mississippi, abych se zase jednou dostal mezi lidi a nakoupil to a ono, poněvadž mé vybavení docela poznamenal zub času.

Můj plán nebyl bez potíží, protože krajina, kterou jsem putoval, byla zatraceně nebezpečná. Komančové, Čoktóové, Seminolové a Kríkové si vjeli do vlasů, bojovali spolu na ostří nože a každého bělocha považovali za společného nepřítele. Musel jsem tudíž dávat pozor. Má cesta vedla středem válečného území a byl jsem úplně sám odkázán pouze na vlastní opatrnost a vytrvalost. Dokonce jsem neměl ani koně. Zmíněná skupina ho odkoupila, takže jsem byl nucen pelášit po svých.

Směřoval jsem někam ke Smoky Hillu a domníval jsem se, že nejsem daleko od Arkansasu. Nacházel jsem stále více vodních toků, které se k němu stáčely, a narážel jsem na všelijakou zvířenu, která se vyskytovala jen na březích velkých řek.

Šel jsem tedy pralesem a už jsem se rozhlížel po nějakém vhodném tábořišti, protože se začalo stmívat, když jsem zaslechl hlasitý a hluboký mužský hlas, který se mocně nesl houštinou. Podle řeči byl člověk, který se nechal tak neopatrně slyšet, běloch. Neměl jsem tudíž čeho se bát a prodíral jsem se křovisky k místu, kde se nacházel.

Co myslíte, že jsem spatřil?

Na starém pařezu uprostřed malé mýtiny stál muž, který mával rukama ve vzduchu a ke kmenům ořechovců a sykomor měl proslov, jaký by na meetingu lepší a krásnější nepřednesl. Mám vlastní hlavu a nedbám příliš na řeči ostatních, ale ten muž měl hlas a způsob projevu, který mi zabránil se rozesmát, ačkoliv mi zprvu přišlo zatraceně směšné, že by někdo uprostřed lesa kázal broukům a komárům.

Jak jsem již zmínil, byla už celkem tma, ale přesto jsem jasně viděl jeho tvář. Byl vysoký a silný, svěží, řízný a houževnatý jako pravý Yankee, měl špičatý nos, zrcadlově lesklé oči bez klamu a mamu, široká ústa, hranatou bradu a navzdory dobromyslnosti, která z něj vyzařovala, dokázal snad být i trochu mazaný a lstivý, pokud to považoval za nutné.

Před pařezem, na kterém stál, ležela obrovská sekera, dobrá puška a několik maličkostí, které lze v té krajině upotřebit. Muž očividně procvičoval přednes. Připadal mi jako self-man, který se bojem, prací a nouzí snaží dosáhnout lepšího postavení, než jaké nabízí Západ.

„Říkáte: musíme pracovat na tom, abychom nad našimi černochy měli takovou moc, že u nás ze strachu zůstanou i v případě, že je prohlásíme za svobodné,“ deklamoval. „Co tato evropská rasa, tito němečtí Yankeeové blábolí o lidskosti a křesťanské lásce, je holý nesmysl. Nechť vládne láska! Láska? Pche, bič musí vládnout! Tak mluvíte, neboť ziskuchtivost zatvrdila vaše srdce a proměnila ho v kámen. Já vám však říkám, že přijde čas, kdy…“

Ztichl v půli proslovu. Prošel jsem křovím příliš daleko, takže mě spatřil. V příštím okamžiku seskočil z pařezu, zvedl pušku a zvolal:

„Stát, muži, ani krok dál! Kdo jste?“

„Pche, jen tu bouchačku odložte. Nemám chuť vás sežrat nebo schytat hrst olova!“

Znovu a pečlivěji si mě prohlédl a zřejmě se přesvědčil o mé mírumilovnosti. Sklonil pušku a kývl hlavou.

„Tak pojďte a řekněte mi, kdo jste.“

„Jmenuji se Tim Summerland, sir, Tim Summerland tak dlouho, co jsem živ, a ze svého počestného jména si nenechám sebrat ani kousíček. A jak se jmenujete vy?“

„Mé jméno je Lincoln, Abraham Lincoln. Mám zde na vodě vor a chci s ním dolů na jih. Co vás sem přivádí?“

„Všechno a nic. Získal jsem a prodal nějaké kožešiny a nyní chci zas jednou dolů stejně jako vy. Vzal byste mě snad kousek s sebou?“

„Rád, pokud jste dobrý chlap, který nepřiměje člověka nadávat, Time Summerlande. Kácel jsem tyče, za které na jihu dobře platí, a jsem s prací hotov. Pomocník, který měl jet se mnou, utekl, takže jste mi velice vítán, pokud budete cestou ochoten přiložit ruku k dílu.“

„To se přece rozumí samo sebou, Mr. Lincolne. Jak daleko poplujete?“

„Tak daleko, dokud tyče neprodám. Řekněte mi však, jak si rozumíte s puškou, co vám visí přes rameno? Není tu právě bezpečno a dva muži toho s několika tucty rudých chlapíků, kteří se rojí kolem řeky, mnoho nezmůžou.“

„Nemusíte se strachovat, sir! Vypadáte jako odvážný chlap, jinak byste nepořvával tak bezstarostně na lesy, ale Tim Summerland také není vyřezán ze špatného dřeva, na to se můžete spolehnout! O čem jste to tu kázal, sir?“

„O ničem důležitém! V osamění člověka napadají všelijaké myšlenky, které by jiným mohly být k užitku. Tak si představuji, že zde tyto jiné mám a říkám jim, co si myslím. Snad to jednou opravdu dojde tak daleko, že budu řečnit jinak než jen do větru. Teď ale pojďte k vodě. Je u ní bezpečněji a pohodlněji. Vše je připraveno na cestu a za rozbřesku vyplujeme.“

Ke svému údivu jsem zpozoroval, že jsme od břehu řeky vzdáleni jen několik set kroků. Tam byl vor. Byl dovedně sestaven a nesl velké množství mladých kmenů, které mohly Abrahamovi vynést pěkné peníze. Nastřílel slušnou zásobu srstnaté a pernaté zvěře, takže jsme během cesty nebyli nuceni lovit. Pořádně jsme se tedy navečeřeli, uvelebili jsme se s dýmkami u vody a vyprávěli jsme si všelicos dobré i zlé, co člověk tu a tam zažije.

Ten muž nebyl vůbec špatný. Mnohé zažil a o všem náležitě přemýšlel. Vyslovoval názory, které budily zcela zasloužený respekt, a když jsme si popřáli „good night“, věděl jsem, že jsem se ocitl v respectable společnosti a nemusel jsem se za svého palubního důstojníka stydět.

Ráno jsme vyrazili na cestu. Probíhala docela dobře, ačkoliv k nám občas z břehu přiletěl šíp nebo zbloudilá střela. Na vodě jsme se nemuseli rudochů skoro, nebo vůbec obávat, a když jsme k večeru přistáli, vybrali jsme si vždy místo, které nám poskytovalo potřebné bezpečí.

Tak jsme dospěli do okolí Fort Gibson. Chtěli jsme vystoupit na břeh, abychom nechali dát do pořádku své bouchačky. Když jsme pevnost spatřili, bylo jasné poledne a nemálo jsme se divili, že nevidíme žádnou stráž nebo jinou lidskou bytost. Ani z komínů nestoupal kouř. Mohli jsme se domýšlet, že se zde stalo něco neobyčejného.

Z opatrnosti jsme nezakotvili na obvyklém místě, ale pokračovali jsme ještě kus po proudu, jako bychom chtěli proplout kolem, a k břehu jsme přirazili teprve za záhybem řeky. Zde se Lincoln chopil pušky a nože a vystoupil na pevninu.

„Půjdu na průzkum, Time Summerlande. Nechej kotevní lano na dlouho a buď připraven ho ihned přeříznout, pokud zpozoruješ něco podezřelého!“

S tím zmizel pod vysokými vrbami na břehu. Musíte totiž vědět, že jsme si během naší plavby začali tykat. Dodnes jsem na to hrdý a nevzdal bych se toho za žádnou funkci nebo poctu.

Učinil jsem, jak rozkázal. Naštěstí se neobjevil důvod, abych se s vorem vrátil doprostřed řeky. Trvalo dlouho, než se opět objevil. Tvářil se současně rozzlobeně a vychytrale.

„Time, máme práci. Nyní můžeš dokázat, že nejsi špatný westman!“

„S radostí! Co jsi objevil?“

„Pevnost přepadli Komančové a všechny povraždili. Odtáhli dál a nechali zde jen dvanáctičlennou hlídku. Muži objevili brandy a nyní se v bezvědomí povalují po zemi. Stál jsem mezi nimi, aniž by se pohnuli. Pojď, tomu říkám pozvání!“

Vyslovil odvážnou myšlenku. Neměl jsem žádnou chuť mu ji rozmlouvat. Během několika okamžiků jsme dospěli do pevnosti. Překvapení obránci se povalovali po zemi, byli okradeni a připraveni o skalpy. Nebylo, co dodat. Odebrali jsme se do společenské místnosti, kde se indiáni oddali svému drinku. Pili, dokud mohli, a nyní leželi jako mrtví kolem převráceného sudu, jehož obsah se rozlil po podlaze.

„Svázat!“ řekl Abraham Lincoln.

Ihned jsme z kožených přehozů rudochů nařezali tolik řemenů, kolik jsme potřebovali, a do půl hodiny se dvanáct mužů nacházelo na našem voru, kde jsme je přivázali pevně ke kmenům, aby se nemohli nijak osvobodit. Zatím však byli natolik opilí, že si ani jeden nevšiml změny, která se jim udála.

Pak jsme se opět vrátili do pevnosti, abychom zachránili předměty, které se zachránit daly. Museli jsme si pospíšit, protože se každým okamžikem mohli vrátit ostatní indsmeni a pak bychom byli ztraceni.

Jedna okolnost nás musela překvapit. Zabití byli do jednoho okradeni, a přesto jsme nikde nenašli nic z jejich majetku. Když jsme je všechny přenesli na vor, abychom je později bez nebezpečí pohřbili, nebo je dopravili do Kidronu, a chystali jsme se odrazit, zazněly dva výstřely. Patřily nám, ale minuly. Jedna střela mi hvízdla kolem ucha a druhá utrhla kus rukávu Abrahamovy buvolí košile.

Okamžitě jsme byli zpět na pevnině a drali jsme se houštím k místu, odkud padly výstřely, jak prozrazoval stoupající obláček. Na zemi zde ležel malý pytel. Nevšímali jsme si ho, neboť před námi chrastily větve. Museli jsme se zmocnit muže, který nám usiloval o život.

Když jsme dospěli na okraj křovisek, viděli jsme ho utíkat. Byl to běloch. Prchal k pevnosti chtěje se ukrýt za budovami. Jakmile padly výstřely, chopili jsme se svých pušek. Ve stejnou chvíli jsme je pozvedli a v příštím okamžiku se postřelený muž zhroutil uprostřed skoku k zemi.

Spěchali jsme k němu. Měl prostřelenou hruď a nepochybně byl mrtev.

„Ach! Znáš toho muže, Time Summerlande?“ zeptal se Lincoln převraceje ho nohou tam a zpět.

„Nikdy jsem ho neviděl.“

„Dobře si ho prohlédni, Time. Smázli jsme pověstného loafera. Je to Kanadský Bill!“

„Kanadský Bill? Je to možné? Co tu vyváděl? Myslím, že je teď dole na Red River, jak jsem slyšel.“

„Byl všude, také zde, jak vidíš. Kdo ví, jakou roli zde hrál. Nyní stojí před Tím, kterému se musí zodpovídat.“

Sehnul se, aby mu prohledal oděv. Nebyla v něm ani stopa života a jeho kapsy zely prázdnotou.

„Pojď, Time! Necháme ho ležet, neboť není hoden toho, abychom se kvůli němu nadále vystavovali nebezpečí.“

Vrátili jsme se k pytli. Byl těžký. Když jsme ho na voru otevřeli, kromě pokladny pevnosti jsme v něm našli několik hodinek, řetízků, prstenů a množství drobných cenností, jaké nosívají důstojníci a vojáci. Nyní jsme věděli, jakou hrál Kanadský Bill při přepadu roli. Náš vor se mu zdál jako dobrý prostředek ke zmizení s lupem. Vše ostatní mohl vysvětlit výslech zajatých indiánů, jejichž procitnutí jsme si přáli s napjatým očekáváním, ačkoliv nám musel být jejich současný stav z jiných ohledů vítanější.

Odrazili jsme od břehu a brzy jsme se opět nacházeli uprostřed rychle plynoucího proudu. Abraham Lincoln stál na přídi voru, aby dával pozor na hady, aligátory a indiány, v této krajině tři největší nepřátele lodníků. Tehdy jsem netušil, že brzo zaujme přední místo na voru Spojených států, aby jej s jistotou vedl nejhoršími peřejemi, jakými kdy plul.