Mayovky na Internetu

Dětství a mládí Karla Maye

Karl May se narodil 25. února 1842 v malém chudém městečku Ernstthalu jako páté ze čtrnácti dětí otce Heinricha Augusta a matky Christiane Wilhelmine. Otec se živil domácím tkalcovstvím, které však k existenčnímu minimu přispívalo sotva jednou třetinou. V domě vládla bída a hlad:

"K polednímu jsme si od našeho souseda, hostinského Zur Stadt Glauchau, vyprosili bramborové slupky, abychom malé drobky, které snad na nich ještě zbyly, upotřebili na jakousi hladovou polévku. Chodili jsme do Červeného mlýna a nechávali si dát několik hrstí moučného prachu a plev, abychom z toho udělali něco, co by se podobalo jídlu. Na rumištích trhali jsme lebedu, na mezích hadí jazyk a mezi ploty divokou lociku, abychom je uvařili a naplnili jimi žaludek. Listy lebedy jsou na omak mastné. To při vaření vytvořilo dvě nebo tři malé mastné skvrny, které plavaly na vodě. Jak výživné a delikátní nám to připadalo!"[1]
Rodný dům Karla Maye. | fotografie převzata z Karl-May-Gesellschaft e.V.

Devět z Mayových sourozenců se nedožilo druhých narozenin. Také Karl v raném věku onemocněl a dočasně přišel o zrak. Pravděpodobnou příčinou zrakové poruchy byl nedostatek vitaminu A s výslednou xeroftalmií. V důsledku nedostatečné výživy, absence důležitých vitaminů a stranění se slunečního světla trpěl zřejmě křivicí. Koncem léta 1845 odjela Mayova matka do Drážďan, aby tam absolvovala šestiměsíční kurz porodnictví. Dne 13. února 1846 složila zkoušku na výtečnou a stala se ernstthalskou porodní asistentkou. Ještě během kurzu vyprávěla řediteli institutu o osudech svého slepého dítěte. Profesoři Grenser a Haase chlapce vyšetřili a naordinovali mu rybí tuk. Mayův zdravotní stav se během dalších měsíců velmi zlepšil, rachitidu se podařilo zastavit a oční chorobu vyléčit.

V době, kdy byl Karl May slepý, ale i dlouhá léta po jeho uzdravení, pečovala o chlapce především babička Johanne Christiane Kretzschmarová, která údajně vlastnila starou knihu s množstvím orientálních pohádek, nesoucí tajuplný titul: "Hakawati / t.j. / Vypravěč pohádek v Asii, Africe, Turecku, Arábii, Persii a Indii včetně dodatku s vysvětlením, explanatio a interpretatio, včetně mnoha přirovnání a obrazů / od / Christianuse Kretzschmanna / pocházejícího z Germanie. / Vytiskl Wilhelmus Candidus / A. D.: M. D. C. V."[2]

Všechny pohádky údajně znala nazpaměť a při výkladu je často obměňovala. Už tehdy prý rozvíjela Mayovu bohatou fantazii a vzbudila v něm touhu po dálkách. Po existenci oné knihy se samozřejmě pátralo, ovšem zbytečně. Zřejmě byla pouze výplodem spisovatelovy fantazie. Nejranější podněty pro svou pozdější spisovatelskou činnost získával May spíše u kovářského mistra a vandrovního tovaryše Christiana Weißpfloga, který jemu a okolo sedícím dětem často vyprávěl o svých cestách a zážitcích:

"Měl zcela zvláštní schopnost nechat své postavy říkat to, co pro nás bylo dobré a prospěšné a do svých zážitků zaplétat scény, které na nás působily tak neodolatelně poučně, povzbudivě či varovně. Naslouchali jsme bez dechu, a čeho u nás nedosáhl žádný přísný učitel, žádný trestající otec, toho on dosáhl tak hravě a lehce svými vyprávěními o svých toulkách."[3]

Na jaře roku 1848 začal May navštěvovat národní školu. Učil se dobře, byl talentovaný a základní látku zvládal hravě. Ambiciózní otec brzy rozpoznal synovo nadání a rozhodl se z Karla vychovat vzdělaného muže. O pedagogice však neměl ani ponětí. Syna nutil - často také ranami - k mnohahodinovému učení a opisování bezcenných knih, encyklopedií či starých modlitebních knížek, kterým dítě ani trochu nerozumělo. Bral soukromé hodiny klavíru, houslí a varhan, učil se latinu, u rektora vystěhovaleckou angličtinu a francouzštinu. S ostatními dětmi si Karl nehrával - ven nesměl, sic ho otec potrestal. Tu a tam ho matka tajně pustila ven, ale při těchto příležitostech nevyhledával kamarády, nýbrž utíkal k babičce - do říše pohádek. Na svého otce May vzpomínal jako na člověka, který měl dvě duše:

"Jedna byla nesmírně měkká, druhá tyranská, hněvem sršící, neschopná sebeovládání. Měl vynikající schopnosti, které ale kvůli velké bídě zůstaly nerozvinuty. Nikdy nechodil do školy a přesto se vlastní pílí naučil plynně číst a velmi dobře psát. (...) Otec velmi rád pracoval, vždy však měl naspěch. Co jiný tkadlec tkal čtrnáct hodin, to měl otec hotovo za deset; zbývající čtyři hodiny věnoval věcem příjemnějším. Během těchto deseti hodin náročné práce s ním nebylo k vydržení; ticho muselo být; nikdo se nesměl hnout. Byli jsme plni strachu, abychom ho nerozhněvali. To nás pak pěkně bolelo! Na stavu visíval trojnásobně spletený provaz, jenž zanechával modré pruhy, a za kamny trčel dobře známý "břízový Honza", jehož jsme se my děti obzvlášť strachovaly, neboť ho otec rád před výpraskem máčel ve velkém hrnci, aby byl pružnější a účinnější. Ostatně když deset hodin minulo, nemuseli jsme se již ničeho obávat; všichni jsme si oddechli a otcova druhá duše se na nás usmála. Uměl pak být takřka srdečný, přesto jsme i v nejjasnějších a nejmírnějších okamžicích měli pocit, že stojíme na sopečné půdě a výbuch můžeme čekat každou chvíli. Pak jsme dostávali provazem nebo »Honzou« tak dlouho, až už otec nemohl."[4]

Vinou otcovy přísné výchovy trpěl May psychickou poruchou vývoje. Byl uzavřený a nejistý, trpěl pocity méněcennosti. Až na pár výjimek nenašel v životě opravdového přítele. Soukromé hodiny musel tehdy dvanáctiletý May platit z peněz, které si vydělal stavěním kuželek v hohensteinské pivnici. Celé dny trávil ve společnosti opilých sedláků a tkalců, kteří se snažili po čtrnáctihodinové práci zapomenout na své trápení a poslouchal jejich oplzlé řeči. K hospodě byla připojena také knihovna, odkud si půjčoval šestákové sešitové romány, např. Rinalda Rinaldiniho, nejslavnější loupežnický román německých literárních dějin.

Rodný dům Karla Maye zezadu. Za plotem stojí Mayova neteř, paní Beyerová. | fotografie převzata z Karl-May-Gesellschaft e.V.

Na jaře roku 1856 ukončil May rektorátní školu. Jeho přání navštěvovat gymnázium a potom studovat medicínu nemohlo být z finančních důvodů realizováno, proto za nezbytného uskrovnění celé rodiny a za přispění 15 tolary ročně od hraběte von Hinterglauchau nastoupil alespoň do učitelského semináře ve Waldenburgu. Velké místo k radování to ovšem nebylo. Ve Waldenburgu panovala tuhá ústavní disciplína. Vrchnost, poučená z revoluce 1848, se snažila hned v zárodku zadusit všechny antifeudální a antiklerikální snahy. Vhodným prostředkem se zdála být ortodoxní náboženská výchova a omezení všeobecné úrovně vzdělání. Ve všech třídách se vyučovalo náboženství, bibli a zpěvu podle obsáhlých, dobře promyšlených plánů, avšak "výuka byla studená, přísná, tvrdá. Chyběla jí sebemenší stopa poezie. Místo aby obšťastňovala, budila nadšení, odpuzovala. Hodiny náboženství byly hodinami, pro které člověk nebyl schopen se nadchnout. Každý byl rád, dosáhla-li ručička dvanácté." Každý žák se musel povinně účastnit ranních a večerních pobožností. Když se May jednou v dubnu 1859 nedostavil k bohoslužbě, dostal důtku; prý prokazuje jen "slabé náboženské cítění" a "vyniká zlou prolhaností a neomaleným charakterem."

Ve Waldenburgu nebyl May šťastný a o prázdninách se rád vracíval do rodného města. Více než u rodičů se zdržoval u své první mladické lásky Anny Preßlerové. Šestnáctiletá dívka to však s věrností nebrala příliš vážně a roku 1858 se provdala za kupce, s nímž čekala dítě. Rok 1858 přinesl Mayovi ještě jednu prohru: podle vlastní výpovědi napsal první příběh z Divokého západu a poslal ho redakci Gartenlaube k otištění. Od vydavatele Ernsta Keila mu po dlouhém mlčení přišlo odmítnutí a rada, aby to za několik let zkusil znovu s novým příběhem. Událost, která Maye velmi tížila, se později odrazila v jeho knize Vánoce!: Roku 1897 v knize Vánoce! fabuluje, jak by si to kdysi přál: jako seminarista vzbudil značný rozruch dlouhou básní a motetem, vysloužil si jimi spoustu tolarů a k tomu přezdívku Sapfó. A o mnoho let později se báseň měla stát bez jeho přičinění známou dokonce i na Divokém západě.

V listopadu roku 1859 měl May jako pravidelná týdenní služba na starosti osvětlování třídy svíčkami. V jedné zmatené chvíli k sobě vzal 6 svící, které snad chtěl použít na vánoční stromek pro chudé rodiče a ukryl je ve svém kufru. Přičinliví spolužáci však svíčky objevili a informovali o svém nálezu ředitele. Byla svolána učitelská konference, případem se zabývalo i drážďanské Ministerstvo kultury a veřejného vyučování. Dne 28. ledna 1860 byl Mayovi uložen nejvyšší trest: pro mravní nezpůsobilost ke svému povolání byl vyloučen z učitelského semináře. Zdrcený May poslal na Ministerstvo kultury prosbu o udělení milosti. Žádost byla vyslyšena a mezi červnem a zářím 1861 dokončil vzdělání na učitelském semináři v Plauen.

 

Předchozí část životopisu:

» Úvodní strana životopisu Karla Maye

Pokračování životopisu:

» Kriminální delikty Karla Maye
» Karl May v postavení redaktora a spisovatele
» Soudní procesy Karla Maye
» Obecné povídání o díle Karla Maye

 

Poznámky:

[1] K. May, Mein Leben und Streben [online], S. 39-40.
[2] K. May, Mein Leben und Streben [online], S. 22.
[3] Cit. podle H. Wollschläger, Karl May, S. 17.
[4] K. May, Mein Leben und Streben [online], S. 9-11.

Použitá literatura:

  • HEERMANN, Christian. Der Mann, der Old Shatterhand war : eine Karl-May-Biographie. 1. Aufl. Berlin : Verl. der Nation, 1988. 413 S. ISBN 3-373-00258-3.
  • HEERMANN, Christian. Winnetous Blutsbruder : Karl-May-Biografie. Bamberg : Karl-May-Verlag, 2002. 413 S. ISBN 3-7802-0161-5.
  • MAY, Karl. Mein Leben und Streben : Selbstbiographie von Karl May : Band I. [online]. Freiburg : Friedrich Erst Fehsenfeld, 1910 [cit.16.12. 2007]. 320 S. Dostupný z: http://www.karl-may-gesellschaft.de/kmg/primlit/bio/leben/reprint/l+s.pdf.
  • THOMAS, William E. Karl Mays Blindheit [online]. [cit. 12.12. 2007]. Dostupný z: www.karl-may-stiftung.de/blind2.html.
  • THOMAS, William E. Karl May & Rachitis [online]. [cit. 12.12. 2007]. Dostupný z: www.karl-may-stiftung.de/rickets2.html.
  • WOLLSCHLÄGER, Hans. Karl May : Grundriss eines gebrochenen Lebens : Interpretation zu Persönlichkeit und Werk : Kritik. Dresden : Verl. der Kunst, 1989. 411 S. ISBN 3-364-00168-5.

(Autor článku - Zatinka, vytvořeno dne 28. 5. 2008)