Mayovky na Internetu

Soudní procesy Karla Maye

Dne 3. června 1899, tedy ještě v době, kdy May pobýval v Orientu, se v německém tisku objevily první útoky proti Mayovi: nevěří se, že autor vylíčená dobrodružství prožil. Podnět k tomu dala zpráva v Bayerischer Courier, že Mayova díla byla vyloučena z některých středoškolských knihoven, neboť jeho fantazie je prý pro mládež příliš nebezpečná. Poznámku zveřejnil fejetonista Fedor Mamroth ve Frankfurter Zeitung a tím by snad byla pro něj záležitost uzavřena. Na článek však zareagovali Mayovi přátelé, čímž nechtěně spustili lavinu novinových přestřelek a později i soudních procesů.

Karel May v roce 1905. | Fotografie převzata z Karl-May-Gesellschaft e.V.

Krátce před odjezdem do Orientu se May dozvěděl, že Paulina Münchmeyerová, vdova po nakladateli, prodala podnik knihkupci Adalbertu Fischerovi. Nový vlastník se netajil tím, že ho kupuje jen kvůli Mayovým kolportážním románům. May od Münchmeyerové žádal vyúčtování o výši nákladu. Pokud by náklad dosáhl 20.000 výtisků, připadla by práva zpět spisovateli. Fischerovi pohrozil podáním žaloby, pokud jeho dílo vydá a poruší pseudonymitu.[1] Ze všeho nejméně teď potřeboval, aby se vědělo, že autorem laciných sešitových románů je on, vážený a milovaný národní spisovatel. Fischer i přes výhrůžky připravoval nové vydání oněch románů a dal jasně najevo, že si z hrozby soudem nic nedělá, neboť ví o Mayových minulých trestech. Nyní si May uvědomil, jak velkou chybu udělal, když svého času neuzavřel s Münchmeyerem písemnou smlouvu. Vyúčtování o výši nákladu se také nedočkal. Najal si advokáta Bernsteina a 10. prosince 1901 podal na Fischera žalobu pro neoprávněný dotisk, čímž spustil lavinu soudních procesů trvající až do spisovatelovy smrti.

Pro tisk se May stal nanejvýš zajímavou osobou. Noviny šířily zprávy, že zatímco psal pro katolické časopisy morálně nedotčené příběhy, současně sepisoval kolportážní škváry nejhoršího druhu. Kolínský redaktor Hermann Cardauns, v té době největší Mayův protivník, dokonce pořádal přednášky, v nichž věnoval münchmeyerovským románům celých 50 minut. V novinových článcích pak hlásal, že "oblíbená témata zobrazují hluboké a nejhlubší negližé, průsvitné šaty, nahotu, bujné tvary [...]."[2] Dnes taková obvinění, která se rozšířila do velké tiskové štvanice, působí nepochopitelně, neboť ony romány se zdají být spíše mírně frivolní. May se bránil, že mnohé pasáže byly do románu vloženy třetí stranou. Zda a v jakém rozsahu byly romány přepracovány, se už nedalo zjistit, protože rukopisy nebyly k nalezení.

V březnu 1902 byl zahájen proces proti Paulině Münchmeyerové. V této při, která po léta probíhala několika instancemi, šlo hlavně o důkaz o počtu prodaných výtisků románů v době, kdy bylo nakladatelství ještě ve vlastnictví Münchmeyera. V únoru 1903 došlo ke zdánlivému smíru s Fischerem. May v domnění, že by mohl být vypořádán s Paulinou Münchmeyerovou tehdy, když Fischera přivede jako svědka na svou stranu, stáhnul žalobu zpět a dodal tisku notářsky ověřené čestné prohlášení: "Já, Karl May, tímto prohlašuji, že pan nakladatel Adalbert Fischer musel při koupi firmy H. G. Münchmeyer podle doslovného znění mu předložené kupní smlouvy přijmout spolunabízená všechna práva na má díla, která vyšla u této firmy."[3] Fischer na oplátku prohlásil, že "pokud měly spisy pana Karla Maye, vycházející u H. G. Münchmeyera, obsahovat cokoliv nemravného, nepochází to z pera pana Karla Maye, nýbrž to bylo dříve vneseno třetí osobou [...]."[4] Fischer dále slíbil, že je připraven odstranit všechna pohoršlivá místa. Jako protislužbu dal May Fischerovi k dispozici kolportážní romány se všemi autorskými právy. Fischera však ani nenapadlo, aby romány nějak upravoval a vesele tiskl dál.

Karel May v roce 1907. | Fotografie převzata z Karl-May-Gesellschaft e.V.

Nenávistné a urážlivé články proti Mayovi neutichaly, naopak - na scénu vstoupili další protivníci, např. Avenarius a Schumann, kteří proti němu vedli nemilosrdný a fanatický boj. Novinové přestřelky spisovatele nesmírně vyčerpávaly, přesto našel ještě síly k dokončení románu V říši stříbrného lva, plného symboliky a pacifistických myšlenek. V té době také nastal konec manželství s Emmou a May se oženil s Klárou Plöhnovou, mladou vdovou po zesnulém příteli Richardovi, která byla spisovateli velkou oporou až do jeho smrti. Emma se stáhla do Výmaru a jako dar dostala doživotní roční rentu 3 000 marek.

Roku 1904 vstoupil na scénu Mayův nejhorší nepřítel: Rudolf Lebius (1868-1946). Zkrachovalý žurnalista nejprve požadoval po Mayovi půjčku a když ji nedostal, začal Maye systematicky ničit. Do novin psal urážlivé články a vytahoval na světlo dřívější Mayovy tresty, jejichž soupis vystavoval ve výkladních skříních drážďanských knihkupectví. May ho obvinil z vydírání, avšak trestní řízení bylo překvapivě zastaveno. Podal tedy soukromou žalobu pro pomluvu, která byla projednávána 3. října 1905. Když se jeden z Mayových advokátů nechal unést, že všechny výroky o jeho předchozích trestech jsou jen pomluvou, došlo na předčítání ze starých trestních spisů uložených v Drážďanech. Lebius začal stenografovat. Bernstein se vrhl ke stolu soudce a akta zaklapl. May žalobu stáhl, ale Lebius získal nyní dostatek materiálu, aby mohl spisovatele definitivně zničit. V říjnu 1907 hledal pomocí inzerátů v novinách obratného spisovatele, který by napínavě a zábavně zpracoval kratší příběh podle dodaného námětu. Na inzerát odpověděl F.W. Kahl a převzal objednávku na malou brožuru o Mayovi. Kahl však úmysly prohlédl a od záměru se distancoval. Lebius nakonec sám přiložil ruku k dílu a na jaře roku 1908 vydal pod Kahlovým jménem urážlivý spisek s názvem Karl May, zhoubce německé mládeže. Sledovaného cíle tím ale nedosáhl, neboť Kahl případ odhalil veřejnosti. Postavil se na Mayovu stranu a zůstal s ním ve spojení až do jeho smrti.

Neustálá štvanice ze strany tisku a nespočet soudních sporů podkopávaly Mayovo zdraví. Na podzim 1908 využil poslední šanci svého života, aby konečně navštívil Severní Ameriku. Spolu s Klárou obdivoval hlavní pamětihodnosti New Yorku i okolí, od ředitele American Museum of Natural History dostal několik odborných knih o indianistice, dokonce se seznámil s obchodníkem Wittem, od kterého získal několik indiánských předmětů. Poté Mayovi navštívili Niagarské vodopády a podnikli výlet do rezervace Indiánů kmene Tuscarora. 5. října 1908 odjeli do Lawrence v Massachusetts, kde strávili několik klidných týdnů v domě lékaře Ferdinanda Pfefferkorna, Mayova školního přítele z Hohenstein-Ernstthalu. Začátkem prosince 1908 se vrátili zpět do Radebeulu.

Po návratu domů čelil spisovatel dalším útokům. Lebius byl nadále posedlý jeho likvidací, dokonce neváhal navštívit ve Výmaru bývalou Mayovu ženu Emmu a nejméně rok předstírat účast na osudu rozvedené ženy. Na nějaký čas získal v Emmě spojence. Mayova exmanželka však brzy poznala, že ji Lebius jen zneužívá a odmítla dále spolupracovat. Lebius jí pohrozil kvůli poskytnuté podpoře 200 marek finanční žalobou. Emma se od něj přesto odvrátila a označila ho za darebáka, který jde přes mrtvoly.

Rudolf Lebius. | Fotografie převzata z Karl-May-Gesellschaft e.V.

Koncem listopadu 1909 napsal Lebius výhružný dopis komorní zpěvačce Selmě von Scheidtové, Emmině přítelkyni a Mayově ctitelce, v němž Maye nazval rozeným zločincem. Dopisem chtěl Maye vyprovokovat k novému kolu před soudní stolicí. Záměr se podařil - zpěvačka předala dopis Mayovi a ten podal v Berlíně-Charlottenburgu na Lebiuse soukromou žalobu pro pomluvu. O dva dny později, 19. prosince 1909, zveřejnil Lebius v časopise Der Bund dosud nejhanebnější pomluvy: společně s jedním školním přítelem Louisem Krügelem prý velel bandě loupežníků, přepadali trhovkyně, pytlačili a skoro denně prováděli vloupání. Dokonce muselo být povoláno vojsko, aby chránilo týdenní trhy. Domnělou senzaci zachytily téměř všechny občanské listy. O intenzitě a působivosti tohoto prolhaného zpravodajství svědčí i skutečnost, že podobné pověsti kolují v okolí Hohenstein-Ernstthalu dodnes.

Dne 12. dubna 1910 byla před soudem v Charlottenburgu projednávána soukromá žaloba pro pomluvu. Lebiuse zastupoval Paul Bredereck - muž, který o dva roky později uprchl před justicí do Brazílie. May přicestoval bez právního zástupce, neboť byl přesvědčen, že rozený zločinec už jako pouhá slovní urážka musí vést k Lebiusovu odsouzení. Když však Bredereck začal vyjmenovávat všechny pomluvy šířené v Lebiusových článcích, došla mu slova. Zmohl se pouze na zvolání, že to všechno není pravda. Předseda se chystal vyhlásit rozsudek, v němž měl být Lebius odsouzen k 15 markám pokuty, avšak Bredereck ho přerušil protestem, že jeho obhajoba ještě není u konce. Znovu zopakoval svá tvrzení a soud, aniž by je nechal prokázat, vyhlásil nový rozsudek, v němž byl Lebius osvobozen. Dva dny po skandálním rozsudku vyjádřila pražská Bohemia Mayovi vřelou podporu. Autor článků, známý zuřivý reportér Egon Erwin Kisch, se v pozdějších spisech k Mayovi ještě mnohokrát vrátil.[5]

Dne 9. srpna byla před soudem projednávána žaloba ohledně článku z 19. prosince, který Lebius zveřejnil v Der Bund. Jako svědek byl předvolán bratr zesnulého Louise Krügela, který přiznal, že byl Lebiusem podveden: žurnalista mu namluvil, že sbírá náměty pro humoresky a tak si nějaké vymyslel. Krügel vzal s lítostí všechno zpět a May stáhl svoji žalobu. Tím jsou hanebné historky o loupežnickém hejtmanovi odhalené jako lži. Ovšem pro tisk, který měsíce předtím nešetřil tučnými titulky, žádná příležitost, aby poskytl spisovateli plnou spravedlnost. Novináři tentokrát nevěnovali události téměř žádnou pozornost.

V posledních letech svého života měl May na psaní jen velmi málo času; neustálé spory ho vyčerpávaly psychicky i tělesně. Přesto ještě v roce 1910 připravil knižní vydání čtvrtého dílu románu Vinnetou a dokončil svou autobiografickou knihu Mein Leben und Streben (Můj život a snažení). Své vypravečské dílo zakončil alegorickým příběhem Merhameh.

V listopadu 1910 se do oběhu dostal Lebiusův hanopis Svědkové Karl May a Klára Mayová, obsahující nespočet soudních akt a článků k Mayově případu. Tisíce prodaných výtisků způsobily, že se o Mayovi ve společnosti nemluvilo jinak, než jako o rozeném zločinci. Na Vánoce 1910 ho postihl zápal plic, poté následovala několikatýdenní neuróza. V květnu a červnu 1911 pobývali Mayovi v lázních v Jáchymově, poté odjeli na ozdravný pobyt do Tyrol. Mezitím se May připravoval na namáhavé odvolací jednání proti Lebiusovu osvobození z 12. dubna 1910. Termín byl stanoven na 18. prosince 1911. May pověřil hájením svých zájmů renomovaného drážďanského advokáta Netckeho a justičního radu Sella z Berlína, oba dobře připravené na exemplární případ. Lebius byl za těžkou pomluvu odsouzen k peněžní pokutě 100 marek nebo k náhradnímu trestu 20 dní vězení a musel nést náklady na řízení. Ačkoliv zprávu o tom přebrala jen malá část tisku, pro Maye to znamenalo konečné vítězství nad nejhorším z nepřátel. Do konce života mu však zbývaly pouhé tři měsíce.

Poslední fotografie Karla Maye z 22. března 1912. | Fotografie převzata z Karl-May-Gesellschaft e.V.

Dne 20. března 1912 přijel Karl May na pozvání rakouského Akademického svazu pro literaturu a hudbu do Vídně, aby tam vystoupil se svou přednáškou Vzhůru do říše ušlechtilých lidí! Mladý publicista a literární vedoucí spolku Robert Müller zorganizoval mezi známými spisovateli anketu, v níž je žádal o názor na pozvání Karla Maye do Vídně. Např. Heinrich Mann odpověděl: "Slyšel jsem, že Karl May platil u veřejnosti jako dobrý spisovatel pro mládež tak dlouho, než se přišlo na jakési zločiny z jeho mládí. Ale dejme tomu, že se jich dopustil, tak mi nedokazují nic proti němu - snad dokonce i mnohé pro něho. Nyní v něm teprve tuším pravého básníka!"[6] Dramatik Hermann Bahr napsal: "Kdo vyvolává tolik nenávisti, závisti, pomluv, zuřivosti, lásky, obdivu a hádek jako Karl May, zaslouží si už kvůli této síle, aby byl slyšen."[7]

Přednáška se konala 22. března v 19:30 ve vídeňském Žofiině sále. Více než 2.000 posluchačů, mezi nimi i slavná pacifistka Bertha von Suttner, přivítalo spisovatele bouřlivým potleskem. May hovořil o svých osobních osudech, o svých bojích, o svých nových usilováních, opakovaně se vyznal jako křesťan a vyzýval k míru a toleranci. Dvě a půl hodiny dlouhou přednášku zakončil slovy, že neusiluje o nic jiného, než jen o věčný mír. Karl May sklidil bouřlivé ovace, obklopili ho příznivci a jen s velkou námahou se mohl dostat k východu. Do Radebeulu se vrátil trochu nachlazen a s lehkou horečkou. Dne 30. března 1912 pohovořil ještě s Klárou o svých budoucích plánech a asi ve 20 hodin zemřel.

Na závěr budiž zveřejněn dojemný nekrolog Berthy von Suttner, který otiskl 5. dubna 1912 vídeňský Zeit:

"Zpráva o smrti Karla Maye všemi, kdo byli zde v Žofiině sále přítomni jeho poslední přednášce, zcela zvláště otřásla. Hodně hovořil o umírání a o onom světě, o božích a věčných věcech a v celém jeho způsobu bylo cosi prorockého, toužícího po nekonečnu. Nemyslel sice na vlastní blízký konec, neboť mi sdělil, že on, sedmdesátiletý, chce teprve psát své hlavní dílo.
[...] Sotva se z Vídně vrátil do svého domova u Drážďan, ulehl a zemřel. Prožil ještě jednu velkou radost. Jásot, jímž ho zahrnuly tři tisíce posluchačů, nebyl jen výrazem potlesku věnovaného spisovateli, ale spíš demonstrací osobní úcty, protestem proti zlobné a pomlouvačné kampani vedené proti němu a z níž vyšel plně rehabilitován, která mu ale ztrpčovala život deset dlouhých let.
Kdo slyšel toho krásného starého muže mluvit onoho 22. března (30. března, v den výročí jeho svatby, ho postihla srdeční mrtvice), celé dvě hodiny, velebně, nadšeně, usilujícího o nejvyšší oblasti myšlenek - ten měl pocit: v této duši plane oheň dobra."
[8]

 

Předchozí část životopisu:

» Úvodní strana životopisu Karla Maye
» Dětství a mládí Karla Maye
» Kriminální delikty Karla Maye
» Karel May v postavení redaktora a spisovatele

Následující část životopisu:

» Obecné povídání o díle Karla Maye

 

Poznámky:

[1] Tajemství autorství bylo bez Mayova vědomí odhaleno již v létě 1883.
[2] Cit. podle Ch. Heermann, Der Mann, der Old Shatterhand war, S. 283.
[3] Cit. podle H. Wollschläger, Karl May, S. 101.
[4] Cit. podle H. Wollschläger, Karl May, S. 101.
[5] V roce 1926 například pro knihu Horempádem staletími vznikla z interview a z materiálů, které reportér získal již v roce 1910, kapitola "Ve wigwamu Old Shatterhanda" - rozsáhlá dokumentace ke skutečnostem a pozadím činů z mládí a o vražedné pomlouvačné kampani.
[5] Cit. podle Ch. Heermann, Winnetous Blutsbruder, S. 520.
[7] Cit. podle Ch. Heermann, Winnetous Blutsbruder, S. 520.
[8] Cit. podle E. Bartsch, Karl Mays Wiener Rede [online], S. 80.

Použitá literatura:

  • HEERMANN, Christian. Der Mann, der Old Shatterhand war : eine Karl-May-Biographie. 1. Aufl. Berlin : Verl. der Nation, 1988. 413 S. ISBN 3-373-00258-3.
  • HEERMANN, Christian. Winnetous Blutsbruder : Karl-May-Biografie. Bamberg : Karl-May-Verlag, 2002. 413 S. ISBN 3-7802-0161-5.
  • WOLLSCHLÄGER, Hans. Karl May : Grundriss eines gebrochenen Lebens : Interpretation zu Persönlichkeit und Werk : Kritik. Dresden : Verl. der Kunst, 1989. 411 S. ISBN 3-364-00168-5.
  • BARTSCH, Ekkehard. Karl Mays Wiener Rede. Eine Dokumentation. In Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 1970 [online]. Hamburg : Hansa, 1970. [cit. 20.12. 2007], S. 47-80. Dostupný z: http://www.karl-may-gesellschaft.de/kmg/seklit/JbKMG/1970/47.htm

(Autor článku - Zatinka, vytvořeno dne 28. 5. 2008)




od 1. 9. 2005