II. Marga

Ve státě Arkansas leží na stejnojmenné řece několik hodin cesty nad Little Rockem město Stenton. Ačkoliv bylo založeno jen před několika desetiletími, stalo se díky své poloze u ústí dvou malých bočních přítoků střediskem neobvykle rušné pozemní a vodní dopravy. S pravou americkou rychlostí zde roste dům vedle domu a ulice vedle ulice, a kde před nedávnem nechával divoký syn prérie napít svého koně, se nyní rozšiřuje jako jemné chmýří jeho bílý bratr a raduje se z požehnání – snad také prokletí civilizace, která nelítostně ze zemského povrchu maže celý, na miliony hlav čítající lidský rod.

Několik mil za městem v místě, kde hory přecházely v plošinu, se na statných koních pohybovala slunečnicemi posetou travou kavalkáda mladých pánů a dam. Jel s nimi o něco starší muž, který se od všech ostatních lišil svým zevnějškem. Byl neobyčejně tlustý a seděl na běloušovi, který se mu v mohutnosti těla určitě vyrovnal. Pohybovali se oba jak nějací tlustokožci a podobně žertovně působily i křiklavé barvy, do kterých se jezdec oděl. Měl žluté kalhoty, červeně kostkovanou vestu, světlemodrý kabát a klobouk s širokou krempou spletený z černých a bílých žíní. Pod širokým, silně naškrobeným límcem košile byl vidět impozantní uzel zelenofialově pruhovaného šátku, jehož přeložené cípy spadaly až na drahocenné přívěsky, které se s cinkáním houpaly na silném řetízku od hodinek. Jeho jízdou zrudlý a zpocený obličej měl velmi dobrácký výraz, ale ostré tahy kolem úst mohly budit dojem zahořklosti a krátký, tlustý krk naznačoval velkou tvrdošíjnost.

Zrovna se s veškerou námahou snažil se svým běloušem dohnat jednu z dam, která se jakožto nejšikovnější ze všech proháněla kolem a vyváděla různé bláznivé kousky, zatímco její dlouhý, modrý závoj vlál vysoko ve vzduchu. Říci o ní, že je okouzlující, by bylo zcela nedostatečné. Takovou čarovnou krásku ani nešlo posuzovat během divoké jízdy. Na to byl potřeba klid a posouzení srdcem.

„Zastav, zastav, Margo,“ sténal strakatý chlapík. Běloušovi se s hrozivou námahou podařil skok, který jezdce úplně vyvedl z míry. „Zlomíš si vaz a já, já si zlomím – brrr, stop, ohohoho, ty pekelná stvůro!“

Jeden z pánů přispěchal a pomohl mu zaujmout v sedle lepší polohu.

„Příliš o bělouše pečujete, Mr. Olbersi. Dávejte mu o něco méně ovsa, pak nebude tak poskakovat, když vyrazí do světa.“

„Za to nemůže oves, ale špatný příklad, který pokazí i nejlepší návyky. Ta herka si bez rozruchu poradí se svou porcí zrní stejně snadno jako já se svou lahví Madeiry, o kterou se nenechám ochudit. Ale při tom vašem poskakování a pobíhání nedokáže zůstat v klidu ani ta nejspolehlivější potvora. Snažně vás prosím, sir, zajeďte k mé dceři a řekněte jí, že nepochybně omdlím, pokud bude riskovat jediné další ventre-a-terre.“

„Dopřejte jí to potěšení, master. Zvýší to odvahu a obratnost, posílí zdraví, a jen mezi námi, umožní to miss vyniknout způsobem, kterému nedokáže žádný pravý gentleman odolat.“

„Vyniknout, vyniknout. Upřednostňuji bezpečí svých zdravých končetin, Mr. Wilsone. Podívejte se na tamtoho muže, co k nám jede. Jeho kůň jde krok za krokem, jako kdyby počítal květy, které rozšlapal, a opravdu, tu a tam si i trochu ukousne. Jezdec to trpělivě snáší a naklání se přitom dopředu, jako by se mu chtěl zakousnout do hřívy. Vypadá to, že je mu zcela jedno, jestli do Stentonu dorazí dnes, nebo zítra. Vůbec není takovým odvážlivcem jako vy a Marga a za první žebro, které si zlomí, vám slibuji padesát tisíc dolarů.“

„Vážně?“ zeptal se druhý a pátravě se podíval na dosud vzdáleného cizince. „Řekl bych, že byste mohl o své dolary brzo přijít, protože ten muž už určitě riskoval víc než jen jedno žebro.“

„Heh! Na to teda rozhodně nevypadá.“

„To si myslíte, protože jste nikdy nebyl v prérii. Sázím celou tu částku, že je to pravý westman, který podnikl i jiné jízdy, než kterou právě vidíte, a hleděl smrti denně do tváře. Vím to, protože mé statky v Texasu hraničí se savanou, a mám tedy příležitost takové lidi poznat a dokonce s nimi i trochu jednat. Právě podle toho, že se naklání v sedle, lze lovce poznat. Sedí tak všichni, protože by jinak dlouhou jízdu nevydrželi.“

„Prérijní lovec? Polodivoch? Tak to ho musíme oslovit. Rozhovor s ním určitě velmi pobaví naše dámy.“

„Také bych řekl. Nechte mě se toho ujmout!“

Mluvčí byl dosud celkem mladý a pohledný muž s tmavýma očima a černým, pěkně upraveným plnovousem. Byl skoro přehnaně elegantně oblečen a na koni seděl s nevšední lehkostí. Široký panamák mu sklouzl trochu do týla a odkryl tak temně rudou jizvu, která se táhla od kořene nosu až do vlasů. Několika hlasitými slovy svolal společnost dohromady.

„Mé ladies a gents, čeká nás zábava. Tam přijíždí haggler s bobřími kůžemi, kterého si vezmeme trochu do parády. Ten chlap ještě určitě nikdy neviděl pravou lady a ocitne se v hrozných rozpacích, až po něm budeme chtít nějaké odpovědi.“

Rozverná společnost návrh s radostí přijala, proti byla pouze dcera strakatého mužíka.

„Nechte ho být, gentlemani! Nic vám neudělal a mohl by se cítit uražený!“

„Uražený?“ zasmál se Wilson. „Měl by se cítit poctěn, že ho oslovila taková uhlazená společnost. Já mu to vysvětlím!“

Otočil koně vstříc jezdci. Ostatní ho následovali a Marga byla tedy nucena jet s nimi, ale držela se zpátky. Podnik bohatého majitele plantáží byl v rozporu s jejím myšlením a cítěním.

Cizinec se mezitím přiblížil na doslech a člověk neznalý života a osob z prérie by se podle toho, jak upřeně sledoval krk svého koně, mohl domnívat, že společnost dosud nezpozoroval.

„Good day, muži,“ zvolal Wilson. „Spíte a sníte, nebo jste ztratil poslední dva své smysly?“

Tázaný se bleskově narovnal a oba se na sebe zvláštně zadívali. Lovec zabodl své tmavomodré oči do tváře svého protějšku, jehož zrak zazářil nečekaným poznáním. Upřel pohled pod zmačkanou krempu jezdce, který byl oděn v potrhaném, špinavém koženém oděvu.

„Good day, ladies a meššúrs,“ odpověděl zvučným hlasem. „Sním o Llanu Estacadu, zmizelých tyčích a nuggetech. Good bye!“

Tvářil se, že chce pokračovat v cestě, ale Wilson ho zadržel.

„Stát, nikam, dokud nevysvětlíte, co ta odpověď měla znamenat!“

Zbledl, ale jiskřilo mu v očích a jizva na čele naběhla.

„Stát?“ zeptal se druhý s nadřazeným úsměvem. „Kdo by si dovolil rozkazovat svobodnému muži pod volným nebem? Kdo mu chce nařizovat něco, co udělá jen dobrovolně?“

„Já, chlape! Co měl ten tvůj projev znamenat? Mluv, nebo…“

Výhrůžně pozvedl bičík. Úmysl pobavit se na úkor bezvýznamného muže se změnil v nebezpečnou situaci tak rychle, že nikdo z přítomných nestihl zareagovat.

„Nebo?“ zaburácel lovec a zatřásl svými dlouhými, zacuchanými světlými vlasy jako lev hřívou. Levačkou pozvedl otěže a zdálo se, že do jeho koně, který nevypadal schopen žádného rychlého pohybu, najednou vjel život. „Pryč s bičem!“

„Sem s odpovědí!“ zaznělo mu vstříc.

„Tady je.“

Lehký stisk stehny a mustang skočil až k Wilsonovi, který v příštím okamžiku vyletěl po hrozivé ráně pěstí ze sedla. Muž, který teď tak sršel duchem a ohněm, strhl ihned koně zpět a jednoho po druhém si hněvivě prohlédl.

„Ještě nějaký další gentleman by chtěl odpověď?“

Nikdo se nepohnul, neboť každý z pánů musel předpokládat, že tato odpověď bude stejně rychlá a pádná.

„Nikdo? Well, tak to jsme hotovi. Přesto bych vám rád doporučil, abyste se příště vyvarovali vybrat si srdnatého westmana za vhodný objekt k žertování. Jeho malíček má větší cenu než vy všichni dohromady. Vidí už z dálky, co chcete, a dobře ví, kdo se bude smát naposled.“

Už se chystal odjet, ale zavedl koně k Marze. V obličeji se mu objevil zcela jiný výraz. Uctivě smekl klobouk. Obdivně pohlédl na půvabnou postavu dívky a polohlasem řekl:

„Děkuji, mylady! Byla jste jediná, kdo se mi nechtěl posmívat a jste hodna lepší společnosti. Good bye!“

S veškerou slušností dobře vychovaného muže si opět nasadil klobouk, utáhl povolený řemen pušky a elegantně odcválal.

I přes silné nutkání se ani jednou neohlédl. Poprvé zde pohlédl do dívčího obličeje, o kterém tušil, že na něj nikdy nezapomene. Když dorazil do města, sesedl u hostince, který ho první zaujal svým štítem, předal koně stallkeeperovi a odebral se do lokálu, kde zaujal všeobecnou pozornost tím, že se rychle chopil odložených novin. Trappera, který umí číst, lze považovat skoro za zázrak. Po chvíli zamával na boardkeepera.

„Kdo je matka Smollyová?“

„Neznáte matku Smollyovou, master? Tak to jste tu ještě nikdy nebyl! Byla to nejkrásnější mulatka široko daleko, dostala svobodu a provdala se za bohatého obchodníka z Mississippi a ovdověla. Je to ta nejpoctivější žena v celém městě a všude je známá jako anděl všech v nouzi. Proto jí nikdo neříká jinak než matka Smollyová.“

Poděkoval za vysvětlení a ještě jednou si přečetl inzerát, který ho přiměl k otázce:

„Matka Smollyová nabízí pravému gentlemanovi slušný byt s knihovnou a dobrou stravou.“

Inzerát ho zaujal snad právě díky tomu, jak zněl. Poptal se ještě po obydlí mulatky, které nebylo uvedeno, a rozhodl se ji vyhledat.

Dům, který mu označili, stál v jedné z nejhezčích a nejklidnějších ulic Stentonu. Zazvonil u vstupu do přízemí, a když se otevřelo kukátko, spatřil milý, tmavý obličej.

„Je matka Smollyová doma, mé dítě?“

„Ano. Zavolám ji!“

„Ne, ohlas mě,“ pousmál se nad nedůvěrou, kterou budil jeho oděv. „Potřebuji s ní dlouze mluvit.“

„Tak, prosím, počkejte!“

Po delším čase a nepochybně ne dříve, než služka hosta co nejpodrobněji popsala své paní, byl vpuštěn, ale pouze do předsíně, kde ho přijala statná, mimořádně pěkně oblečená paní, které mohlo být asi čtyřicet let. Barva jejího obličeje prozrazovala, že má mezi předky nějakou hezkou barevnou lady.

„Promiňte, mylady, pokud…“

„Matko Smollyová, nijak jinak, smím-li prosit!“ vpadla mu rychle do řeči.

„Dobře tedy, matko Smollyová! Četl jsem váš inzerát, že pronajímáte slušný byt s dobrou stravou.“

„Zajisté, ale četl jste také komu?“

„Pravému gentlemanovi.“

„Tudíž nikoliv jednomu z mnohých, kteří si tak říkají, aniž by to byla pravda, nýbrž tomu, kdo si to poprávu zaslouží.“

„Takový druh je tady na jihozápadě dost vzácný, matko Smollyová.“

„Pak tedy zůstane můj hostinský pokoj bez nájemce. Do svého domu beru jen osoby, kterým mohu být kromě přísné domácí i dobrou matkou Smollyovou. Poslal vás někdo?“

„Ne. Sám jsem se rozhodl u vás bydlet, pokud se bude líbit vaše místnost mně a já vám.“

Nedokázala zadržet tichý smích.

„Můj byt se vám bude určitě líbit, ale řekněte mi, master, kdo a co jste! Domnívám se, že lovec.“

„Podle současného zevnějšku ano. Přicházím ze Skalistých hor a neměl jsem dosud příležitost se převléknout. Chtěl jsem to udělat až poté, co si zde najdu ubytování.“

„Proč zde ve Stentonu?“

„Protože je zde tiskárna, ve které bych rád nechal vydat několik věcí.“

S úžasem na něj pohlédla.

„Takže jste vlastně učenec nebo snad dokonce básník?“

„Možná. Cestuji, abych získal znalosti. Jmenuji se Richard Forster.“

„Rich… Forst… Prosím, sir, pojďte dál!“

Otevřela dveře a popostrčila ho do velmi pěkně zařízeného pokoje, ze stolku z hromádky knih sebrala v sametu vázaný svazek a ukázala mu titulní list.

„Hlasy srdcí, sir. Napsal jste tyto básně?“

„Napsal!“

„Je to možné? Můj muž byl Němec. Zůstala po něm docela cenná sbírka knih a nejradši měl knihy vaše. Nedokážu je přečíst, ale znám jejich názvy a mám je na památku ve svém pokoji. Byt vám pronajmu, musíte si ho vzít. Pojďte, ukážu vám ho!“

Najednou neobvykle ožila. Vyběhla do schodů a otevřela tři pokoje, které dokázaly uspokojit všechny potřeby vzdělaného muže.

„Zde je ložnice, tady obývací pokoj s balkónem a zde knihovna, kde můžete pracovat. Žádnému muži bych ty knihy nesvěřila raději než vám!“

„Dobře, ubytuji se zde. A cena?“

„O tom později, teď ne. Nejprve se podívejte, zda se vám u mě opravdu líbí! Nenechám vás znovu odejít, a cokoliv budete potřebovat, to hned seženu.“

„Co se týče prádla a podobně, to ano. To vás budu muset poprosit o pomoc, drahá matko Smollyová. O zbytek se ale budu muset postarat sám. Také o svého koně, který zůstal v hotelu a očekává mě.“

„Necháme ho přivést. Mám za domem skvělou stáj, která se vám bude určitě líbit.“

Do večera se s pomocí krejčího, obchodníka s oděvy a kadeřníka z Forstera stal úplně jiný muž a bytná překvapeně spráskla ruce, když přišel, aby se jí ukázal v nové podobě.

Pak se odebral ke knihkupci a majiteli tiskárny, který vydával místní ranní a večerní tisk a s úctou ho přijal. Zde se poptal po soukromém bytě advokáta Summerlanda. S udatným Timem se rozloučil už v Prestonu na Red River, aby se ještě vydal do Indiánského teritoria, a nechtěl čekat ani den, aniž by se ho pokusil vyhledat. Bohužel však nebyl doma. Služebná mu sdělila, že byl i s jejím panstvem pozván na celý večer k bankéři Olbersovi.

Vrátil se domů a zaměstnal se průzkumem knihovny zesnulého obchodníka z Mississippi. Během této zábavy zpozoroval, že je druhé patro protějšího velkého domu jasně osvětleno. Z druhé strany bylo do jeho pokoje docela dobře vidět, tak se rozhodl zatáhnout závěsy.

Naproti se početná společnost shromáždila kolem stolu, v jehož čele seděla Marga. Mezi přítomnými byli vyjma Wilsona všichni účastníci dnešní jízdy a též Bill Summerland se ženou a bratrem. Ten dnes s ohledem na své příbuzné odložil svůj obvyklý oděv trappera a vzal si šat více vhodný do společnosti. Bylo však dobře vidět, že se v něm necítí pohodlně. Nebyl mužem, který by se bezvadně pohyboval na takovém místě, ale vůbec mu to nevadilo, protože věděl, že by se tito vypulírovaní pánové a dámy v prérii v opačné situaci cítili mnohem hůř, než on zde v honosných pokojích bohatého zlatníka, které navštívil poprvé v životě. Vlastně byl hlavní postavou přítomné společnosti, kterou bavil vyprávěním svých dobrodružství.

Právě jim vyprávěl, co zažil ve smrtící stepi a jak ho Forster zachránil.

„Ano, meššúrs, jistý malý rozdíl mezi kojotí šťávou a tekutinou v této sklenici je, ale říkám vám, že tehdy měla krev větší cenu než celý sklípek Mr. Olberse. Z toho ovšem při této příležitosti rád upiju. A víte, komu vděčím za to, že to mohu udělat, místo abych byl rozerván supy? Básníkovi. Ano, vidím, že žasnete. Básníkovi, ale ne takovému, který se vznáší mezi nebem a zemí a bezmocně třepe nohama, ale pravému businessmanovi, který si skvěle poradí se vším, co mu přijde do cesty.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se tlustý bankéř, který byl velkým milovníkem literatury a nerad si nechával utéct příležitost ukázat, jak je sečtělý.

„Forster, Richard Forster, prosím pěkně. Jeho verše jsou měkké jako máslo, ale pěsti má jak z oceli. Je to obří chlap se srdcem dítěte. To mohu odpřisáhnout na svou čepici!“

„Forster, ten germanista! Tamhle sedí jeho největší ctitelka,“ řekl a ukázal na svou dceru. „S jeho básněmi se seznámila u matky Smollyové. Ve svém žánru je opravdu významný, ale velikosti by dosáhl jen v angličtině.“

„V angličtině?“ zeptal se Tim Summerland. „Netuším, zda rozdával rány německy, nebo anglicky, ale jeho údery byly výborné, to mi můžete věřit. Viděl jsem ho v akci, když jsme šli pro mé nuggety. Tuhle historku musíte slyšet!“

Pokračoval ve vyprávění a nakonec řekl:

„A pokud ho chcete vidět, může se vám to už brzo poštěstit. Když jsme se na Červené řece rozešli, slíbil mi, že přijede do Stentonu. Pouze si udělal zajížďku do prérie, aby o ní mohl napsat knihu plnou veršů, a zde ji chce nechat vytisknout. Verše o té staré, velké pustině, taková bláznivá myšlenka! Když jsem sem poprvé přijel, byl jsem osmnáctiletý greenbeak, teď jsem starý mládenec a nikdy jsem prérii neopustil, ale dokud budu živ, nechci jíst nic jiného než krocany a bůvolí jelítka, pokud o ní spáchám jediný rým, natož pak celou knihu veršů! A ten, že by neměl být veliký, Mr. Olbersi? Nejprve si ho prohlédněte a pak řekněte, jestli je malý!“

Hosté se postupně zvedli od tabule a vytvořili v pokojích skupinky. Marga pozorně poslouchala trapperovo vyprávění. Zmínka o ztracených tyčích a ukradených nuggetech ji zaujala a připomněla jí odpověď lovce, který dnes dal drsné ponaučení rozvernému Wilsonovi. Ten se kvůli výprasku, který dostal, nemohl dnes večer dostavit. Co měly znamenat ty udivené pohledy, kterými se oba změřili? Nedokázala se zbavit myšlenek na vysokou, hrdou postavu cizince. Jak tvrdě zazněl jeho hlas vstříc protivníkovi a jak jemně a srdečně ji pak oslovil! Využila chvilku, když s Timem Summerlandem osaměli.

„Neříkal jste, že chce Forster přijet do Stentonu?“

„Yes, to jsem řekl, miss.“

„Mohl byste mi ho popsat?“

„S radostí. Postava vysoká a svalnatá, vlasy plavé a dlouhé, vous taktéž, oči modré, ústa malá, dobré zuby, oblečení – lovecký kabát s třásněmi, potrhaný, legíny s třásněmi, rozedrané, mokasíny s třásněmi, popraskané, klobouk – kus plsti bez tvaru a barvy. Kůň je hnědák s bílým zadkem, jedno a dvouhlavňová kulovnice, nůž, tomahavk a lariat, zvláštní znamení: píše básně a zabíjí tyčkaře. Tak, popsal jsem ho tak dobře, že na něj teď můžete nechat vydat zatykač.“

Teď si byla jistá, popis seděl přesně na cizího lovce.

„Přivedete ho k nám, pokud přijede, Mr. Summerlande?“

„Pokud je to vaše přání, miss, tak ho přivedu tak jistě jako svou čepici.“

„Beru vás za slovo!“

Tim se vrátil mezi ostatní a Marga přistoupila k otci, který stál u okna.

„Matka Smollyová má asi nájemníka.“

„Ano? Asi teprve ode dneška. Když jsem u ní včera byla, byl byt ještě prázdný.“

„Asi tedy našla pravého gentlemana, jak stálo v inzerátu v ranních novinách. V oknech je světlo a za záclonami se pohybuje mužský stín.“

Majitel stínu našel v knihovně rozličné svazky, které pro něj nebyly zcela bez ceny, a ke spánku se rozhodl uložit až neobvykle pozdě. Když vstoupil do tmavého obývacího pokoje, spatřil, že bylo osvětlení ve druhém patře protějšího domu zhasnuto. Zářilo pouze několik oken v prvním patře. Záclony byly roztažené. Balkónové dveře byly otevřené a za nimi viděl svítit velkou lampu, která stála na stolku u pohovky. Pokojem se pohybovala ženská postava v bílém, vzdušném šatu. Přiblížila se ke stolu a jasné světlo padlo na její vysokou, plnoštíhlou postavu, ale stála k němu zády, takže jí neviděl do tváře. Nehybně na ni hleděl, protože očekával, že se otočí. Pozvedla knihu, otevřela ji a podržela ji ve světle. Zazářila mu vstříc její bělostná ruka.

Rychle se chopil divadelního kukátka, které spatřil na psacím stole, spěchal na balkón, jenž se topil ve tmě, a pozvedl kukátko. Neznámá před ním stála tak jasně, jako by byl v její bezprostřední blízkosti. Její ruka opět přitáhla jeho pohled. Již viděl mnohé krásné ruce, snad i o nějakých básnil, ale jak daleko zůstávala jeho poezie za touto skutečností! Jak něžně se dotýkaly její dlouhé, štíhlé prsty papíru. Jak lehce a ladně se pohybovalo její zápěstí a jak půvabná byla její paže prosvítající krajkou! Připadal si, jako by mu stačilo se jen sklonit a přitisknout rty na tuto bělostnou ruku. Tak blízko před sebou ji viděl. A přesto se dosud její majitelka neotočila, stále jí nemohl pohlédnout do tváře! Zdalipak odpovídala krása jejího obličeje kráse její ruky? Hlavu měla drobnou a vznešenou a z bohatých, hnědých kadeří, které jí spadaly hluboko přes ramena, vykukovalo ouško, jaké krásnější v životě neviděl.

Zaplavoval ho zcela nezvyklý cit. Bylo mu, jako by mu teď bylo každou minutou odpíráno dlouho očekávané blaho. Jeho netrpělivost stále rostla a – teď, teď se napůl otočila a Forster spatřil tentýž překrásný obličej, který v něm dnes zanechal tak hluboký dojem.

„Je to ona, já to tušil!“

Zaplavila ho horkost. Vyvolal ji snad příliš ostrý obraz v dalekohledu? Připadal si jako v opojení. Znal moc ženské krásy, ale na vlastní kůži ji dosud nezažil. Teď otřásla jeho nejhlubším nitrem a on by se za žádnou cenu nevzdal bohatství pocitů, které zaplavovaly jeho hruď.

V tom sebrala lampu a vydala se do sousedního pokoje. Bílé závěsy v oknech propustily jen její stín, který brzy zmizel, protože zhasila světlo. Uložila se ke spánku.

Ještě dlouho tam stál, sám by nedovedl říct, zda zamyšlen nebo ne. Nenadchla ho pouze její krása. Uchvátila ho ušlechtilost a vznešenost jejího vzhledu a čistota, která se kolem ní vznášela jako světlo slunce.

„Spi dobře, ty nádherná, jedinečná bytosti!“ zašeptal a vrátil se do knihovny. Táhlo ho to k psacímu stolu. Chopil se pera a na papír začaly vzápětí plynout sloky, zvučné a barvité tak, jak je dovede nadiktovat pouze první, vše světské překonávající láska. Pak list sebral a několikrát ho přečetl.

„Mé nejlepší dílo, ze všech snad jediné dobré a nezasluhující výtek. Nenapsal jsem ho já, ale snad vyšší moc, která se mi dnes poprvé zjevila. Co udělám? Smím nebo ne? V redakci ještě dávají dohromady ranní listy – ano, je to odvážné!“

Popadl klobouk a navzdory pozdní noční hodině opustil dům, aby se vydal do tiskárny. Jeho příspěvek byl uvítán a spokojeně se vydal zpět. U vstupu do domu stály ve stínu dvě osoby, s nimiž se ve spěchu nepříliš jemně srazil. Vyšší byla mužská a drobnější byla ženská.

„Kdo je zde?“

„To jsem já.“

„To jest kdo?“

„Sarah.“

„Která Sarah?“

„Služebná matky Smollyové.“

„Ach tak. Dobrou noc!“

Malá, půvabná tercerona tedy měla ctitele. Nezřetelné obrysy jeho postavy se Forsterovi zdály povědomé, ale nechtěl dvojici více obtěžovat. Vystoupal do svého bytu a po dlouhé době zas jednou usnul v peřinách. Spal tak hluboce a tvrdě, že ani bůh snů nedokázal jeho dřímotu naplnit šťastnými představami.