V. Závěr

Dobrý Francisco Saldano byl v celém Veracruzu znám jako náramně zbožný muž, dvakrát denně se účastnil mší a uměl mluvit tak bohabojně, jako by svou mateřštinu studoval v klášteru San José v Guadalajaře. Stejně dobře se však vědělo, že kromě nebe zbožňoval plný měšec a nerad si nechával ujít příležitost rozmnožit jeho obsah. Když trůnil za barem a řídil obsluhu svých hostů, velmi dbal na to, aby vše probíhalo klidně a čistě a aby nezaznívala příliš silná slova. Sice tím nejednoho návštěvníka své hospody nesmírně obtěžoval, ale přesto se rádi vraceli, protože se mohli v nouzi spolehnout na jeho zbožnost a lásku k lidem, pokud ovšem nezapomněli, že ruka ruku myje. Jsa věrný biblickým slovům „ať neví tvá levice, co činí pravice“, nikdy se neptal, komu vlastně poskytoval pomoc. Každý, kdo po ní toužil, byl jeho bližním, a víra mu přeci přikazovala nikoho neodmítnout, pochopitelně s tím, že je sám sobě tím nejbližším.

Bylo k večeru. Ve velmi mrzuté náladě stál u okna a vyhlížel na Zaječí náměstí. V místnosti neseděl ani jeden host a venku neviděl nikoho, kdo by chtěl zaplnit toto prázdno.

„Slabý den, neobyčejně slabý den, totiž pro mě, námořníci jsou na tom právě opačně,“ bručel. „Je odliv, vane jihozápadní vítr a vše, co má plachtu, využívá příležitost a opouští přístav. Kdo má čas zajít k Francisku Saldanovi, který čeká na hosty jako hladový pavouk na mouchy? Dokonce i ‚Union‘, která zakotvila teprve nedávno, vypadá, že chce napnout plachty, ačkoliv se mi dosud nepodařilo najít jí náhradníka za námořníka, který ji opustil. Naložili ji rychleji, než kapitán předpokládal.“

Vtom zachytil klapot kopyt, který zazněl přede dveřmi, a vzápětí do místnosti vstoupil cizí muž.

„Jsem tu správně u Franciska Saldana?“ zeptal se.

„To jsem já, seňore. Povězte mi však, zda je vám známý bohulibý zvyk pozdravu?“

„K čertu s vašimi zvyky! Zdravím, pokud mám čas a chuť, a právě teď obojí postrádám.“

„Musím vás napomenout, abyste už neříkal takové bezbožné slovo. Můj dům je modlitebnou. Není určen k rouhání!“

„Modlete se, jak je vám libo, mně s tím ale dejte pokoj. Ostatně, pokud chcete být pozdraven, tak budiž, a sice od vašeho bratra, který mě k vám posílá.“

„Od Miguela?“ zeptal se nyní polohlasně pan domácí. „Máte s ním obchody?“

„Ano. Právě hledám příležitost, jak se odtud co nejrychleji dostat.“

„Ah – hm! Hoří vám za patami? V tom případě jste na správné adrese, domnívám se. Co pijete, seňore?“

„Cokoliv. Kapku něčeho přineste a vezměte sklenku i pro sebe!“

Saldano si pospíšil k baru, sebral plnou lahev a dvě sklenice a posadil se proti svému hostovi.

„To je dobře, že zrovna nemám žádné hosty,“ ozval se, zatímco naléval pití. „Co jste měl s Miguelem za obchod?“

„Do toho se pouštět nebudeme, můj milý. Znáte alcaldeho z Morelie?“

Saldano vytřeštil oči.

„Ah – tak je to? Hm, pak se mnou můžete počítat! Takže vy chcete co nejrychleji pryč. Kterým směrem, seňore?“

„Do New Orleansu.“

„Dnes a zítra to nepůjde. Věděl bych o skvělé příležitosti směrem do Galvestonu. Najít loď odtamtud není těžké.“

„To beru! Záleží mi však na tom, abych odjel co nejrychleji a – rozumějte mi dobře, Saldano – bez obvyklé šikany!“

„Seňore, to bude těžké, a bez něčeho takového možná zcela nemožné,“ odpověděl a naznačil prsty počítání peněz.

„Přirozeně, ale náhodou mám v kapse tři neobyčejně krásné nuggety, které jsou tak zvláštní, že je stále nosím u sebe. Podívejte se na ně. Budou stačit?“

Hostinský sebral tři nezvykle velké kusy zlata a pečlivě je zvážil.

„Budou.“

„Takže?“

„Chcete pryč bez obtěžování, takže nesmíte cestovat jako pasažér, nýbrž… Hm, nevyznáte se trochu v námořnictví?“

„Dříve jsem býval hodně na moři.“

„Odvážil byste se hrát si pár dní na námořníka?“

„Pokud jde jen o to, tak ano!“

„Tak je vám pomoženo, seňore! Podívejte se, támhle kotví ‚Union‘, briga Spojených států s kapitánem Williamsem, což je velmi slušný muž, kterému utekl jeden z jeho lidí. Za hodinu odplouvá. Chcete s ním?“

„Ovšem. Kam pluje?“

„Do Galvestonu, už jsem to říkal.“

„Dobře! Ale tento oděv – a doklady.“

„Hm, ano. To bude horší. Mám tu ovšem starý námořnický oděv, který vám z křesťanského milosrdenství nabízím, pokud ho vyměníte za svůj a přidáte nějakou maličkost, seňore.“

„Tady máte.“

Podal mu kousek zlata. Saldano ho schoval a pravil:

„Je to velice málo, seňore, ale nebe mi oplatí vše, co pro vás učiním. Pojďte ven!“

Odvedl ho do komory, na jejíchž stěnách viselo rozličné oblečení a jiné rekvizity, které Saldano potřeboval ke svým obchodům.

„Zde je košile, kalhoty, kazajka, punčochy, boty a kabát. Převlékněte se a pak se vraťte do místnosti.“

Sám se vrátil dovnitř a se spokojeným úsměvem se posadil před lahev, kterou během několika chvil vyprázdnil. Pak se objevil Wilson. Oděv mu nepadl a nehodil se k jeho obličeji a držení těla.

„Znamenitě, skvěle, nádherně vám padne, seňore,“ usmíval se Saldano. „I ten nejzkušenější námořník si bude myslet, že jste od mládí neopustil vodu!“

„A doklady?“

„Hm, to je ovšem zapeklitá věc! Nemám žádné, rád bych vám je daroval z prosté dobrosrdečnosti. Jsem duší samaritán, který nedokáže žít bez dobrodiní a sdílení. Nedávno tu však jeden lodník nechal své listy, a nakonec bych se odvážil vám je půjčit, pokud mi slíbíte, že je vrátíte.“

„Do kdy by to mělo být?“

„Za čtrnáct dní – nebo snad také let, pokud to dříve nezvládnete. Každopádně bude chtít ten muž půjčovné.“

„Kolik přibližně?“

„Chcete na sever a musíte se tedy řídit tamním kurzem. Za tři libry to bude laciné, to musíte uznat.“

„Saldano, navzdory své zbožnosti jste bídák!“

„Dobře, takže se tak zachovám a papíry dám pouze za pět liber. Berte, seňore, nebo cena ještě stoupne!“

„Dám ti tři!“

„Pět a ani o fenik méně!“

„Kata na vás! Tady jsou peníze.“

„Děkuji, seňore! Ale pohleďte, lahev je prázdná. Musím ještě pro jednu, abych si s vámi mohl připít na šťastnou cestu. Dvě lahve stojí právě tři dolary.“

„Tady jsou, ale pijte si s kým chcete, jen ne se mnou!“

„To je mi vhod. Nevděkem svět oplácí a věřící se musí cvičit v křesťanské shovívavosti!“

Přinesl doklady a Wilson si je prohlédl.

„Splní svůj účel, ale co kapitán?“

„Najme vás jen v případě, že ode mě přinesete několik řádek.“

„Tak je napište!“

„To není tak snadné, seňore. Naučit se tomuto umění mě stálo čas, úsilí a peníze. Máte chuť utratit další dolar?“

„Za tohle také! Tady ho máte, ale další platbu už nežádejte, nebo vám ukážu, že je má pěst tvrdší než vaše milosrdná lebka!“

„‚Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou,‘ říká Bible. Mé svědomí mi nařizuje vám tuto urážku odpustit. Ty řádky ihned napíšu.“

Umístit na papír několik písmenek mu trvalo docela dlouho.

„Tak, tady máte to psaní, seňore. Teď si pospěšte a odejděte, nebo ‚Union‘ napne plachty a odpluje, než se dostanete k vodě!“

Wilson odešel. Koně nechal stát u dveří, protože nechtěl ztrácet drahocenný čas obchodem, který by mu od hostinského mnoho nevynesl. Skočil do člunu, jehož majitele vyzval, ať vesluje k brize. Když k ní dorazili, jako zkušený lodník se pomocí spuštěného lana vyhoupl na palubu a tváře se uctivě kráčel k Williamsovi, který mu byl označen za kapitána.

„Promiňte, capt'n, mám vám doručit tento papír!“

Oslovený přečetl dopis a pak se na muže pátravě zahleděl. Zrakem doputoval k jizvě na jeho čele a ihned v něm vzklíčilo pochopitelné tušení.

„Vaše doklady!“

Obdržel je a prozkoumal.

„Frank Holborn z Wilmingtonu! Doklady jsou v pořádku, ale na osobu zrovna moc nesedí. Do toho mi však nic není, pokud rozumíte své práci. Musím vám však říct, že na palubě dbám na subordinaci a snášenlivost. S tou se asi příliš nepřátelíte?“

„Proč ne, capt'n?“

„Ta jizva vám rozhodně zůstala po nějaké rvačce.“

„Dovolte, sir! Způsobil mi ji indián, když mě jednou napadlo na nějaký čas vyměnit moře za prérii.“

„Ach tak, to je něco jiného. Vezmu vás na palubu. Jděte za maatem a domluvte si s ním peníze. Ještě musím na čtvrt hodiny na souš, pak zvedneme kotvy.“

Obrátil se a odešel do kajuty.

„Je to Wilson! Osoba, jizva, indián, který ho prý zranil, vše sedí. Musel utéct, s nynější maskou se chce dostat do bezpečí a byl u Saldana, který mu pomohl s doklady. Co udělám? Předám ho místním úřadům? Ne. Byl by to famózní kousek, kdyby ho šlo přivést do Stentonu! Na Forstera ovšem čekat nemohu, náklad je naložen a musím vyplout. Toho chlapa ovšem nesmím vzít do Galvetonu, měl by být předán justici Spojených států. Ano, tak to udělám, vysadím ho na pustém mississippském ostrově a pošlu Forsterovi zprávu, aby si ho vyzvedl. Sice si zajedu, ale nijak moc, pokud zvolím nejzápadnější trasu. Nachází se natolik mimo kurs, že ho určitě jiná loď nesebere a Forster ho snadno najde.“

Sedl si ke stolu, přenesl svůj záměr na papír a pak se odebral na pevninu, aby ho osobně donesl na celnici, jež byla jediným místem, které zaručovalo, že dopis dorazí k adresátovi.

Ihned po svém návratu na palubu nechal zvednout kotvy a napnout plachty. ‚Union‘ se vydala na moře.

Počasí bylo skvělé. Vanul příznivý vítr a cesta ubíhala tak rychle, že se brzy dostali na úroveň Galvestonu. Tehdy Williams přistoupil k maatovi.

„Jak se vám líbí nováček Helborn?“

Tázaný chvíli přežvykoval svůj tabák, než odpověděl.

„Ten, sir? Možná byl kdysi na moři, ale vyšel ze cviku.“

„To je vidět. A jinak?“

„Jinak? Vlastně mi do toho nic není, ale oblíbit jsem si ho nedokázal. Nemá dobré oči.“

„Tak držte loď o něco více v závětří. Vysadíme ho.“

„Vysadíme, sir? Kde?“

„V západní části mississippské mělčiny.“

„Hm, sir, nesmím se vás ptát, proč to děláte, ale zdá se mi, že se něco takového smí stát jen v případě vzpoury.“

„Správně. Přesto mám důvod, který mě ospravedlňuje. Pamatujete si na Mr. Forstera a Mr. Summerlanda, kteří s námi cestovali, když pronásledovali loupežného vraha?“

„Aye, aye, sir! Proč bych neměl?“

„Tak tento muž jim unikl a nyní si říká Frank Holborn z Wilmingtonu.“

„Hrome, sir, je to pravda?“

„Jsem si úplně jistý a Mr. Forstera jsem vyzval, aby si ho na mělčině vyzvedl.“

„To je ovšem něco jiného. Chlap dostane, co si zaslouží. Odkloním o několik čárek z větru.“

Příď ‚Union‘ se stočila k východu. Posádka se sice divila této neočekávané změně kursu, ale na nic se neptala. K večeru se objevil dlouhý, nízký pruh země. Byla to mělčina, kterou Williams zvolil. Nechal si zavolat Wilsona.

„Franku Holborne, připrav se k opuštění paluby!“

„Co mám dělat na pevnině, capt'n?“

„Doprovodíte mě.“

Kapitán chtěl záležitost vyřešit bez rozruchu, rozkázal přinést do člunu soudek vody a nějaké potraviny a pak do něj nastoupil jen s Holbornem. ‚Union‘ stáhla plachty, člun odrazil a zamířil k mělčině.

„Musíme,“ pravil Williams během plavby, „zde založit malé skladiště proviantu. Podržím člun a ty odneseš předměty na pevninu.“

Jakmile přistáli, Holborn odnesl soudek na souš a pak sebral i pytlík lodních sucharů. O kapitánových záměrech neměl ani tušení, a když se opět vracel, velmi ho překvapilo, že se kapitán chopil vesla a odrazil od břehu.

„Neměli bychom ty věci lépe ukrýt, capt'n?“

„Ne, skladiště je jen pro vás, Mr. Wilsone. Nepotřebuji mít na palubě zloděje a vraha, proto zůstanete zde. Good bye!“

Při těch slovech se Wilson zapotácel. Nebyl schopen jediného slova, a když se z jeho zbledlých, třesoucích se rtů vydralo první volání o pomoc, člun byl již mimo doslech. Nyní sevřel pěsti a hrozil lodi, která opět napnula plachty. Jeho nadávky a klení se nesly rozlehlou pustinou, ve které zůstal jako jediný lidský tvor. – –

Do Veracruzu dorazil poštovní vůz z Mexika. Kromě několika domorodců z něj vystoupili Forster, Summerland a Sarah.

„Bohu díky,“ mínil Tim, „že jsme konečně zdolali tuhle mizernou krabici. Do takové archy utrpení už mě nikdo nedostane, to je tak jisté jako moje čepice! Ale co teď, sir?“

„Nejprve do hostince. Pak se ale musíme rychle poohlédnout po Wilsonovi. Určitě vyrazil sem, aby se na lodi dostal ze země. Musíme tedy prohledat každé plavidlo, které se chystá k odplutí.“

„Proč bych měl jít nejprve do hostince? Začnu hned s pátráním, sir. Jen mi řekněte, kde vás najdu.“

„Právě v tomto domě. Vypadá sice velice obyčejně, ale to nevadí. Odvedu Sarah do pokoje a pak zajdu na celní úřad, aby nám nic nestálo v cestě, pokud bychom snad museli narychlo odcestovat.“

Summerland se vydal do přístavu. Forster se nejprve postaral o terceronu a pak se odebral na celnici. Sotva zmínil své jméno, úředník se zeptal:

„Znáte se snad s kapitánem Williamsem, seňore?“

„Ano. Připlul jsem na jeho lodi.“

„V tom případě vám patří dopis, který zde nechal před odplutím.“

Forster ho otevřel a přečetl. Jeho tvář se zachvěla radostí.

„Byla by v přístavu loď, která brzy vyráží do New Orleansu?“ zeptal se.

„Ještě dnes zvedne kotvy parník ‚Manhattan‘, seňore. Dobrá loď, skoro nová, se skvělým kapitánem! Pluje až do Memphisu a Káhiry, ale přirozeně se zastaví i v New Orleansu.“

Nic nemohlo být vhodnější než tato skvělá příležitost a Forster hned spěchal na nábřeží, aby se nechal odvézt k parníku. Jeho kapitán byl ochoten přijmout tři cestující a souhlasil také s malou zajížďkou k mississippské mělčině, když mu Forster sdělil to nejnutnější a ukázal své policejní doporučení.

„Ten člověk je pravý netvor,“ řekl. „Takovou havěť je potřeba zneškodnit, sir, a ačkoliv vlastně nejsem oprávněn k takové zajížďce, přesto vám budu k službám. V prostorách u kýlu mám roztomilou, malou kajutu, která je tak pevná, že její stěnu neprorazí ani nejlepší kloun. Tam ho strčíme, a dokud nevyměníte můj ‚Manhattan‘ za arkansaský steamer, ručím vám, že zůstane v bezpečí.“

Poslední starostí bylo najít Summerlanda. Když ho Forster objevil, vyzvedli spolu terceronu a za chvíli domy Veracruzu a stěny San Juan de Ulúa zmizely za parníkem prorážejícím vlny.

Tehdy přišel Summerland s tajuplným výrazem k Forsterovi.

„Povězte mi, sir, zda jsme teď na volném moři?“

„Samozřejmě!“ zasmál se Forster zvláštnímu úvodu.

„Well! Tak vám mám předat tuhle věc.“

„Od koho?“

„Od hraběnky. Když jsme se s ní loučili, odvedla mě stranou a řekla mi, že je to pro vaši mocnou kouzelnici. Měl jsem vám to předat, až se dostaneme na volné moře.“

Forster otevřel balíček. Obsahoval etuji, v níž se leskl krásný zlatý kroužek, do kterého byl vsazen veliký a drahocenný diamant. Prstenu si všiml na ruce hraběnky a často obdivoval jeho kámen. Byl to od hraběnky vzácný dar pro tu, která chránila srdce milovaného přede všemi kouzly.

„A pak mi něco vrazil i hrabě. Chcete to vidět?“

„Co je to?“

„Tohle velké psaní.“

Podal mu obálku, kterou Forster otevřel. Pohlédl na papíry v ní uložené.

„Je to možné?“

„Copak, sir?“

„Pokud tyto doklady přijmu, stanu se milionářem!“

„Bounce! V tom případě říkám: přijměte je! Co tam stojí?“

„Jsou to zcela platná vlastnická práva na deset leguí nejlepších texaských pozemků. Time, jsem z toho celý tumpachový!“

„Tak si dejte pozor, ať se neproměníte v solný sloup jako čarodějnice z En-doru, když padly Sodoma a Gileád! Hrabě je pořádný chlapík, sir, to je tak jisté jako moje čepice!“

„Pokud přijmu tento více než bohatý dar, musíš dostat také svůj díl. To se rozumí samo sebou.“

„Já? Ne, to se samo sebou nerozumí. Co vás to napadá? Starý trapper Tim Summerland farmářem a plantážníkem! Seděl bych na své legui jako ryba na ledu a do dvou týdnů bych nudou zcepeněl. Mně patří celá prérie, sir. Vaše empressario nepotřebuji.“

Forsterovi trvalo několik dní, než si zvykl na představu, že je majitelem takového kusu země. Nebylo ovšem nutné dar odmítnout, ačkoliv to bylo první, co ho napadlo. Směl ho v klidu přijmout, neboť hrabě jistě o mnoho nepřišel.

Modrá, průhledná voda zežloutla a byla kalnější, což bylo znamením, že se dostali k ústí Mississippi. Nyní kapitán zamířil na severozápad a poslal jednoho muže na masthead, aby se rozhlédl. Dalekohledem pozoroval zvětšující se tmavý pruh, který se minutu po minutě přibližoval.

„To je nejzápadnější ostrov, sir,“ řekl kapitán Forsterovi. „Pokud tam ten člověk opravdu je, brzo ho spatříme.“

„Před sklem muž!“ hlásil námořník. „Mává kazajkou!“

„Stočit na západ, maate!“ velel kapitán. „Strojníku, stop! Zpomalte loď!“

Spustili člun a druhý důstojník do něj skočil se čtyřmi veslaři, aby vyzvedli mávajícího muže.

„Nyní se trochu zneviditelněte, sir. Jsem zvědavý, co ten chlap bude vyprávět za pohádku, aby vysvětlil svou situaci. Určitě si dá pozor, aby nemluvil o ‚Union‘, protože by jinak musel očekávat dotaz, proč ho nechala ve štychu.“

Forster a Summerland se stáhli do kajuty. Jakmile se Wilson objevil na palubě, loď nabrala svůj původní kurs. Předstoupil před kapitána, který si ho ostře prohlížel.

„Kdo jsi?“

„Jmenuji se Tom Hellword. Pocházím ze Savannah v Georgii, sir.“

„Dle tvého oděvu usuzuji, že jsi námořník. Jak ses ocitl na tomto ostrůvku?“

„Jel jsem na klipru ‚Iowa‘ z Havany do Galvestonu. Při poslední bouři klesl ke dnu a jen já jsem se zachránil zde na ostrově.“

„A kdo zachránil sud vody a proviant, který u tebe našli?“

Wilson nedokázal zcela skrýt své rozpaky.

„Obojí vyvrhla voda.“

„Velmi dobře, vážený! Mrzí mě, žes musel tak dlouho trpět. Od poslední bouře uběhlo již čtrnáct dní. Jak se jmenuje kapitán ‚Iowy‘?“

„Smith.“

„Nepleteš si snad jména? Myslím, že se tvé plavidlo jmenovalo ‚Union‘ a kapitán Williams. Nebo ne?“

Dotázaný zděšeně mlčel.

„‚Union‘ nechtěla nic vědět o jistém Franku Holbornovi z Wilmingtonu. Znáš ho snad?“

„Nikoliv, sir. Říkám vám pravdu. Nechte mě do New Orleansu zde. Odpracuji si to jakýmkoliv způsobem!“

„Nechám, ale kde přesně, to se ještě uvidí. Běž!“

Wilson se odebral na příď. Opravdu byl zachráněn, nebo mu snad na ‚Manhattanu‘ hrozilo ještě větší nebezpečí než na mississippské mělčině? Zrovna se chtěl vydat k poddůstojníkovi, aby požádal o práci, když na rameni ucítil cizí ruku. Obrátil se a s výkřikem uskočil.

„Summerland!“

„Ano, Tim Summerland, můj velevážený Mr. Wilsone, Molezi, Holborne, Hellworde, nebo jak si ještě říkáte. Proč jste tak rychle opustil Mexiko? Místo vás máme teď granty my, celých deset leguí jako výraz díků, že jsme zachránili hraběte.“

„Deset…“

Slova mu uvízla v ústech, poněvadž jeho pohled padl na Forstera, který přicházel s kapitánem. Za nimi šlo několik urostlých námořníků.

„Mr. Forstere, je to váš muž?“ zeptal se kapitán.

„Ano.“

„Tak se ho chopte, chlapci!“

Námořníci k němu přistoupili. Viděl, že je vše ztraceno. Jeho strnulost zmizela. Z paluby sebral tyč, přiskočil k Forsterovi a rozpřáhl se k úderu.

„Tumáš, holom…!“

Tyč mu vypadla z pěsti. Rukou si zajel k hrudi, zaklonil hlavu, otočil se kolem své osy a zhroutil se na zem. Tim Summerland tasil nůž a vrazil mu ho do boku.

„Má dost, sir! Já ho naučím útočit na vás klackem!“

Forster se sklonil nad padlým mužem.

„Zasáhl jsi dobře, Time. Přímo do srdce, ani kousek vpravo nebo vlevo. Je mrtev. Chcete se přesvědčit, sir?“

Kapitán se také na zranění podíval.

„Mrtev. Nechte ho ležet, dokud nevystydne. Pak jej hodíme rybám. Vystavím vám potvrzení o úmrtí, sir, abyste ve Stentonu mohl dokázat, že ten chlap přestal být nebezpečný počestným lidem.“

O hodinu později hodili mrtvolu bez obvyklých formalit přes palubu. Nacházeli se již v zažloutlé říční vodě. V této krajině hojní krokodýli zaslechli dopad těla a připlavali, aby vykonali práci hrobníka.

Plavba probíhala klidně. Tam, kde ústil Arkansas, opustili tři cestující ‚Manhattan‘ a zbytek cesty urazili na palubě malého steameru. K večeru dorazili do Stentonu.

Sarah během celé cesty projevovala hlubokou lítost, takže se Forster rozhodl, že se za ni u matky Smollyové přimluví. Nyní se opírala o palubní zábradlí a v očích se jí leskly slzy.

„Co se mnou bude, mylorde Forstere?“ vzlykala. „Mrs. Smollyová už o mně nebude chtít nic slyšet.“

„Odpustí ti, Sarah, jako jsem ti už sám dávno vše prominul. Doprovodíš mě k ní.“

„Strašně se bojím, sir, protože jsem se k ní zachovala příliš nevděčně. Byla tak dobrá a já tak špatná!“

„Stále je dobrá. Nepůjdeš k ní, dokud si s ní nepromluvím.“

Přišel k nim Tim Summerland. Supěl pod vahou veškerého jejich majetku, který k nim přivlekl.

„Sir, pospěšme si, ať už jsme konečně na pevnině! Už je vše za námi a my se tváříme, jako bychom chtěli pod parou ještě třikrát obkroužit svět. Jednou na moři a nikdy více, to je tak jisté jako moje čepice. Takové množství vody mě skoro zahubilo!“

Advokátův dům se nacházel poblíž řeky. Summerland se před ním zastavil.

„Co dál, sir? Půjdete se mnou dovnitř, že ano?“

„Dnes ne, Time. Zítra tě navštívím. Nechám své věci u tebe a pošlu si pro ně.“

Se Sarah pokračovali dál. V tiskárně, kolem které vedla cesta, se svítilo. Aby Margu překvapil, připravil báseň, kterou chtěl nechat vytisknout v ranním listu. Byla ihned přijata.

V bankéřově domě již byl klid, jak ukazovala okna, ale u matky Smollyové zářilo světlo.

„Dovnitř nepůjdu, sir, bojím se,“ pravila Sarah.

„Počkej tedy v průjezdu, než tě zavoláme.“

Zazvonil. Dveře otevřela sama bytná.

„Kdo… Nebesa, sir, je to možné?“

Radostným překvapením skoro upustila světlo.

„Je to tak, je to možné, má drahá matko Smollyová. Pronajala jste snad můj pokoj někomu jinému?“

„Váš pokoj? Co vás nemá! Rezervovala bych vám ho na deset let. Ale pojďte dovnitř, rychle. Musíte být po té dlouhé cestě hrozně unavený.“

Zavedla ho do salónku, kde se proti němu plna očekávání usadila.

„Tak jak to dopadlo, sir? Našel jste ho? Viděl jste Sarah? Měla jsem tu během té doby několik služebných, ale všechny jsem musela propustit.“

„Našel jsem ho.“

„Opravdu? A co vaše peníze?“

„Mám je a také padesát tisíc dolarů Mr. Olberse.“

Údivem spráskla ruce.

„To je přece neuvěřitelné! Musím vše slyšet. Vyprávějte, sir, prosím!“

V rychlosti splnil její přání. Když ke konci naznačil, že tercerona stojí venku, vyskočila a spěchala pro ni.

„Sarah!“

„Ma’am!“

„Utečeš mi zase?“

„Nikdy!“ plakala dívka.

„Zůstaň tedy a zapamatuj si, že nikde není tak dobře jako u matky Smollyové!“

Když se vrátila k Forsterovi, vyprávěla mu o Marze, která ji denně navštěvovala a mluvila pouze o něm.

Se šťastným úsměvem ji vyslechl a poprosil ji, aby ráno ještě pomlčela o jeho návratu. Pak se odebral do svého bytu, kde brzy klesl do náruče zaslouženého spánku.

Když se probudil, slunce již bylo vysoko na nebi. Naproti byla otevřena okna a balkónové dveře. U nich seděla Marga a pracovala. Forster si všiml, že její pohled často zaletěl k jeho oknu.

Vtom přišel bankéř a přinesl noviny. Rozdělili si listy a začetli se.

„Jak je krásná! Krásná, čistá a dobrá! Nikdy by nemohla být hraběnkou Hernano!“

Co nejrychleji se oblékl a upravil, pak vzal divadelní kukátko a pozoroval ji zpoza záclon. Náhle s sebou trhla. Po její nádherné tváři se rozlila temná červeň, zvedla ruku k srdci a stočila zrak k domu naproti. V okamžiku stál na balkóně a pozdravil ji.

„Papá!“ zvolala tak hlasitě, že ji zaslechl, a zvedla ruku.

Olbers pohlédl na druhou stranu a překvapeně vyskočil ze židle.

„Sir – aha, pojďte, pojďte k nám, rychle!“

Forster přikývl a opustil balkón. Otec s dcerou mu přišli chodbou vstříc.

„Vítejte, Mr. Forstere! Pojďte rychle dovnitř! Tak jak to šlo?“

Vešel, vytáhl náprsní tašku a otevřel ji.

„Nechtěl byste si prohlédnout tyto doklady, Mr. Olbersi?“

„Ano. Aha – mé směnky a poukazy. Je to možné? Margo, nic nechybí, ani penny!“

„Své peníze jsem získal také. A ještě si přečtěte toto, prosím!“

Bankéř pohlédl na archy, pak mu je vytrhl z ruky a přistoupil s nimi k oknu.

„Granty, empressaria, deset leguí! Mr. Forstere, to je neuvěřitelné, to je přeci celý stát, celé teritorium!“

„A přesto je to pravda! Ta země mě nestála ani dolar. Obdržel jsem ji darem.“

„Dar? V hodnotě milionů? Vyprávějte, pokud tomu mám uvěřit!“

Musel podat zprávu a učinil tak do největších detailů. Bez dechu mu naslouchali. Když skončil, Olbers vstal a vzal ho za ruku.

„Mr. Forstere, nejste pouze básník, ale celý muž! Margo, kdo by si to byl pomyslel, když jsme ho poprvé potkali? Jste bohatý, desetkrát bohatší než já, sir. Jak vám mám poděkovat? Penězi nemohu!“

Marga se zvedla. Překypující štěstím z Forsterova návratu překonala dívčí nesmělost a přistoupila k němu.

„Papá, vím, jak mu můžeme poděkovat. Smím ti to ukázat?“

„Udělej to, mé dítě!“

Objala svého milého a nabídla mu k polibku své krásné rty.

„Takhle, papá! Může to tak být a zůstat?“

Bankéř byl natolik překvapen, že zapomněl odpovědět. V této chvíli se otevřely dveře a vstoupil Tim Summerland.

„Kdopak mě to chtěl navštívit a nepřišel? Doma také není a zde… By God, kde je hlava u hlavy, tam je starý trapper zbytečný!“

Chtěl se co nejrychleji vytratit, ale Olbers, který se mezitím vzpamatoval, ho včas chytil za paži.

„Zůstaňte, Mr. Summerlande, protože máme zásnuby. Sice zatím jen mezi námi, ale záležitost určitě proběhne ještě slavnostněji!“

„Zásnuby? V tom případě dávám své požehnání, protože, Mr. Olbersi, tito dva se k sobě hodí stejně dobře, nebo snad i trochu lépe než Jákob a Judita, o kterou se musel celých čtrnáct let ucházet, nepočítaje nějaký ten měsíc a den, to je tak jisté jako moje čepice!“