IV. V Mexiku

Silný severovýchodní vítr nadouval plachty brigy Spojených států „Union“, takže letěla po vlnách půvabně nakloněná na bok a od ostré přídě jí odlétávaly chuchvalce pěny.

Mířila do Veracruzu, aby vyzvedla barevné dřevo pro Galveston, a měla na palubě pouze dva cestující, kteří právě stáli u zábradlí a pozorovali tintoreru, jenž se před nedávnem objevila u lodi. Tento druh žraloka je nejagresivnější a nejnebezpečnější ze všech a rád se pohybuje u pobřeží, a proto byla jeho přítomnost jasným důkazem, že cíl cesty již není daleko.

Jeden z cestujících byl oděn v pohodlném šedém obleku a měl panamák běžný v této zeměpisné šířce. Druhý vězel v roztřepeném hábitu z buvolí kůže a hlavu mu zakrývala čepice, která po celou cestu budila veselý zájem námořníků. V knize cestujících byli zapsáni jako Mr. Richard Forster a Mr. Tim Summerland a vypadali, že velmi spěchají do Veracruzu.

„Jen se podívejte, sir, jakou má ta obluda velkou tlamu a oči. Kdo skončí mezi takovými zuby, nemá takové štěstí, jako prorok Eliáš, který strávil tři měsíce a šest dní v břiše velryby, než ho vyzvracela u Libanonu! Vy si opravdu myslíte, že se najdou lidé, kteří skočí jen s nožem v ruce do té zatracené vody, aby se porvali s takovou obludou? Za takového koníčka pěkně děkuji. To bych se radši ocitl uprostřed stáda postřelených buvolů, než bych se nechal zhltnout takovým hovadem, a ještě se k tomu utopil! Voda je fajn, to jsme přece viděli v Llanu Estacadu, ale takové množství jako zde mi jako dobrý nápad nepřijde a rád bych zas pod nohama měl několik čtverečních stop pevné země!“

„Dočkáš se ještě před setměním, jak mi řekl captain. A pokud to vyjde s poštovním spojením, už zítra budeme v Mexiku.“

„Už se těším! Ale bylo by to k vzteku, kdyby se ukázalo, že jsme na špatné stopě a plavba přes tuhle mizernou louži byla k ničemu.“

„Počítat s tím musíme, ale myslím, že se nepletu, když se domnívám, že toho bohatého texaského plantážníka najdeme u jeho bratra, ctihodného alcaldeho dona Antonia Moleze.“

„Pokud to tak bude, sir, vrazím mu hned při první příležitosti kudlu do těla za krádež, které se na vás dopustil.“

„Pevně věřím, že s Olbersem opět získáme své věci. Sarah řekla, že u něj viděla velké množství zlatého prachu a nuggetů, a tento majetek by měl být více než dostatečný k pokrytí cestovních nákladů. Bankéřovy papíry pochopitelně vyměnil za jiné.“

Přidal se k nim kapitán. Ke své radosti v něm Forster našel kamaráda ze studií, a proto mu sdělil důvod a cíl jejich cesty.

„Jak dlouho ještě poplujeme, Williamsi?“

„Do dvou hodin budeme v přístavu. Tady máš dalekohled. Včera jsme minuli obratník a zdvojnásobili vzdálenost od Tampika. Pruh před námi je pobřeží ‚Pravého kříže‘.“

Forster skutečně na obzoru zahlédl tmavý pruh.

„Znáš jízdní řád pošty?“

„Ne, ale rozhodně nebudeš muset dlouho čekat. Takže opravdu věříš, že toho chlapa najdeš v Morelii?“

„Pravděpodobně, ale úplnou jistotu nemám.“

„Spíš bych řekl, že je v Texasu. Musí ho znát, jinak by o něm tolik nemluvil. Je tak rozlehlý, že bez ohledu na pronásledování dokáže dát do pohybu svou spekulaci. Uvědom si, že se nejedná o území Spojených států, ale o mexickou provincii, a při jeho vydání lze čekat zdlouhavé vyjednávání, během něhož se mu může desetkrát podařit uprchnout.“

„Při vší úctě k tvému názoru s ním nemohu souhlasit. Zřejmě je španělského původu a Mexiko zná každopádně lépe než Texas. Žije tam jeho bratr, kterého v žádném případě nepovažuji za nevlastního. Mr. Wilson byl určitě původně seňorem Molezem. Sice se jako ty domnívám, že se nebude chtít vzdát realizace své spekulace, ale v Mexiku získá granty levněji a z první ruky. V Texasu by to bylo obtížné a zdlouhavé. Třeba se zná s někým, kdo se zabývá správou státních pozemků, nebo doufá, že ho s někým takovým seznámí alcalde. Pokud se mu to povede, nevydá se do Texasu, nýbrž zde granty ihned se ziskem prodá a pak zmizí.“

„Well, sir, je to tak,“ pravil Summerland. „ale postaráme se o to, aby byl vidět krapet víc než slušní lidé, totiž na provaze pět loktů nad zemí, pokud ho tedy dřív nepolechtám svou kudlou.“

„Jak dlouho zůstane ‚Union‘ v přístavu?“

„To ještě není rozhodnuto,“ odpověděl kapitán Williams. „Záleží na tom, jak rychle se mi podaří sehnat náklad. Chceš se s námi vrátit?“

„Bylo by mi milejší plavit se s tebou než s někým jiným.“

„Tak si pospěš s hledáním svého muže a přiveď ho s sebou, abych se s ním mohl seznámit!“

„Kéž bych mohl! Sice jsem získal od policie plnou moc, ale k službám jsou mi bohužel jen úřady Spojených států. V Mexiku je mi k ničemu.“

Kapitánův předpoklad se vyplnil. Po dvou hodinách loď „Union“ zakotvila mezi vlnami omývanými skalisky San Juan de Ulúa a starým městem Veracruz. Oba cestující se s kapitánem rozloučili, nechali se odvézt k širokému přístavnímu schodišti, po kterém vystoupali, a přes zalidněné náměstí zamířili k celnici.

Když zde zařídili vše potřebné, dozvěděli se, že poštovní vůz brzy odjíždí. Opustili nezdravé, holé, písečné pobřeží a vydali se do starého císařského města Mexika. Už odpoledne následujícího dne padl jejich pohled z vrchů, které obklopovaly údolí a nádherné jezero Tenochtitlánu, na krásné město, do kterého sjeli a nechali se vozkou vysadit u jednoho z prvních hotelů. Hostinský se při pohledu na Summerlandovu originální pokrývku hlavy podivně zatvářil, ale velmi zdvořile je přijal.

Pro dnešek zde zůstali, aby se zotavili z nepohodlné jízdy a počkali na příležitost k cestě do Morelie. Blížil se večer, čas, kdy obyvatelé hlavního města vyrážejí za zábavou do nejoblíbenějšího místa ve městě. Bylo možné, že Wilson dosud město neopustil. Měl náskok jen jednoho dne, takže se mohlo stát, že toto místo, Alamedu, navštíví také. Rozhodli se tedy po něm zapátrat.

První odešel Summerland. Forster věděl, že bude čelit vznešenému a krásnému prostředí města a pečlivě se upravil. Vyrazil z hotelu k bráně této veřejné promenády s parčíky, fontánami a odpočívadly, ale nedostal se daleko. Hned u vchodu ho překvapila nádherná podívaná, která se mu zde naskytla.

Místní honorace se promenovala po čistých cestách Alamedy a bohaté šaty dam svědčily o luxusu, na který si zvykli potomci španělských dobyvatelů. Procházely se zde krásné paní a dívky, oděné ve vzdušných krajkových nebo hedvábných šatech a ozdobené diamanty a perlami. Některé podle starého zvyku zakrývaly svou tvář, jiné měly jen lehkou mantilu a dávaly na odiv své nejskvostnější šperky, své zářící černé oči. S lehkostí se nesly na svých nádherných nožkách a jejich krásná, smyslná těla se svižně pohybovala kolem. Naplno probíhala hra vějířů, v níž dosahovaly tyto dámy nejvyšší virtuozity. Proud těchto rozkošných Novošpanělek tekl parkem jako věnec květů ze sluncem rozpálených tropických zemí, a mezi nimi se skvěly bohaté uniformy vojáků a o něco méně výstavní oděvy nevojenského stavu. Čím bylo slunce níže nad západními horami a čím více na jihu ohnivě zářily ledové vrcholy obou sopek, tím početnější byl dav, který se pohyboval nebo odpočíval na lavičkách. Mexičanky jsou překrásné, v manželství zchytralé a nevěrné, divoké, nespoutané a vášnivé, ať již v lásce nebo v nenávisti, a běda tomu, kdo jejich žáru čelí s chladným klidem nebo se proviní jakoukoliv zradou. Pak se jejich drobné, bílé ruce neštítí sáhnout po dýce a dovedou ji vést tak jistě, že téměř nikdy neminou cíl.

Forster se mezi nimi pomalu pohyboval a každou osobu si prohlédl, protože mu vnitřní hlas říkal, že tato výprava nebude zbytečná. Nemohl si nevšimnout, jaký rozruch budí jeho skvělá, se vznešenou nenuceností kráčející postava. Visely na něm stovky očí a stejné množství vějířů se ho pokoušelo oslovit. Myslel na čistou, svatou bytost, kterou zanechal ve Stentonu, a této pozornosti nedbal.

Potkal jednu neobyčejně bohatě a vznešeně oděnou dámu, kterou vedl o hodně starší a nepochybně urozený pán. Byla to kráska, jakou člověk najde jen málokdy. Jak ho míjela, hodila po něm dlouhým, výmluvným pohledem. O minutu později se otočil na konci cesty a nedošel po promenádě nijak daleko, když ji opět zahlédl. I ona se obrátila. Aniž by to její průvodce spatřil, přitiskla vějíř na rty a její velké, žhavé, jak ze skrytých hlubin zářící oči se střetly s Forsterovým zrakem.

Jakoby náhodou jí vějíř vypadl z ruky. Forster ho zvedl a podal jí ho. Byl velmi krásně zpracovaný a ozdobený vzácnými kameny. Chopila se ho a dotkla se Forstera svými drobnými prsty.

„Děkuji, seňore! Jste cizinec, že se tu tak osamocen procházíte?“

Souhlas dal najevo úklonou, kterou její průvodce s jistou zdrženlivostí opětoval.

„Je to tak, doňo,“ odpověděl nejčistější španělštinou.

„A jak se vám Mexiko líbí?“

„Je domovinou víl, zemí blaženosti, o které básníci tvrdí, že se z ní nikdo nevrátí, a je ztracen každý, kdo jednou překročí její hranici.“

„Takže jste také ztracen?“

„Mě chrání mocná kouzelnice!“ zasmál se a s hlubokou poklonou se vzdálil. Zasáhla ho nepopsatelným pohledem, ve kterém zápasil obdiv s hněvem nad porušením etikety, kterého se dopustil tím, že lstí zahájený rozhovor ukončil. Pak odkráčela.

Forster místo neopustil, dokud se téměř nevyprázdnilo, a on si nebyl jistý, že zde hledaný není. Chtěl si ve večerním světle prohlédnout ulice města a nevydal se do hotelu přímou cestou. Místo toho vyrazil oklikou, která ho zavedla mezi obydlí. Kochal se rozličnou, někdy překrásnou, jindy bizarní architekturou, a měl za sebou už několik ulic, když jeho pohled zavadil o úzkou budovu a ulpěl na jednom z horních oken. Bylo otevřené a shlížela z něj nezahalená ženská hlava. Forster se skryl ve dveřích, které právě míjel, a nespustil zrak z tváře, kterou velmi jasně poznal.

„Jaká to náhoda! Tercerona Sarah! Kde je ona, musí být i Wilson!“

Počkal, dokud hlava nezmizela, a vstoupil do domu. Jeho zevnějšek naznačoval, že jej obývají jen obyčejní lidé, tudíž nemusel brát žádný velký ohled a rovnou vstoupil do jediné místnosti, která tvořila přízemí. Sice byla chudě zařízená, ale bylo zde čisto. Z křesla, ve kterém podřimovala, se zvedla stará žena.

„Odpusťte, madrino, že vás ruším. Hledám dona Carla Piskalda. Bydlí zde u vás, nepletu-li se?“

Použil první jméno, které ho napadlo.

„Don Carlo Piskaldo, seňore? Nebydlí zde a ani nikdy nebydlel. Mé pokoje obývá don Tomasio, který teprve včera přijel se svou ženuškou do města a za pár dní Mexiko opět opustí.“

„To sedí. Zřejmě jde jen o záměnu jména. Děkuji, madrino, potřebuji s doňou mluvit.“

Opustil pokoj, vystoupal po úzkém schodišti a zaklepal. Zaznělo slabé zavolání a Forster vstoupil.

Byla to ona. Sledovala dveře a ihned ho poznala, jak prozrazoval úlek v její tváři, která navzdory tmavé pleti zbledla.

„Mylord Forster!“ vykřikla a rukama se zachytila stolu, u nějž stála.

„Jsem to já, Sarah! Pročpak ses tak vylekala?“

„Já – já – já se nevylekala. Jenom – to je jen radost!“

„Opravdu? Dovolíš, abych si sedl? Kde je Mr. Wilson, který si zde říká Tomasio?“

„Cestuje za svým bratrem do Morelie.“

„A kdy se vrátí?“

Pátrala nejistým pohledem v jeho tváři.

„Sarah, pravdu!“ přikázal jí.

„Za čtyři nebo pět dní.“

„Co tam dělá?“

„Nevím.“

„Kde má své cenné papíry?“

„Zde.“

„Dopisy a jiné písemnosti?“

„Také zde.“

„Ukaž mi je!“

„To nemohu, sir. Zamkl je, protože je nesmím vidět ani já.“

„Kde jsou?“

„Tady v komodě.“

„Pěkně, tak si pomohu sám!“

Chopil se pohrabáče, vklínil jej do mezery ve skříni a vylomil zámek. Sarah se neodvážila klást odpor nebo něco namítat. Hluboko pod prádlem vězela náprsní taška a zavázaný balíček rozličných písemností. Otevřel nejprve tašku a tváří mu přelétl vítězný úsměv. Obsahovala jeho úložní list, ukradené směnky a veškeré Olbersovy poukazy v hodnotě padesáti tisíc dolarů. Wilson si dosud nebyl zcela jistý a zpeněžení odložil na později. Forster si tašku ponechal a otevřel balíček.

Byla v něm malá sbírka monogramů, razítek a písemností, které s jistotou dokazovaly, že se majitel zabývá falšováním. Také zde bylo několik dopisů. Přelétl je pohledem. Poslední uváděl novější datum a zdálo se, že Forstera plně zaujal.

Když ho dočetl, dal ostatní papíry zpět na místo a tento dopis schoval do tašky.

„Bavil se s tebou o hraběti Hernanovi?“

„Ani jednou.“

„Neřekla jsi mi ve Stentonu, že vlastní spoustu zlatého prachu a nuggetů?“

„Část prodal v New Orleansu a zbytek je v dolní části skříně.“

Forster se vlámal i tam a nalezl několik těžkých sáčků nemalé ceny.

„Všechno kradené. Nesmí mu z toho zůstat ani zrníčko!“

„Kradené?“ zděsila se. „Ne, to by Tom neudělal!“

„Udělal, Sarah. Padesát tisíc dolarů Mr. Olberse, mých několik tisíc a tohle zlato od zlatokopů, které zavraždil.“

„Zavraždil? Bože můj, sir, já snad špatně slyším!“

„Slyšíš velmi dobře. Je to vrah, zloděj a padělatel a pod pláštěm noci se vypařil ze Stentonu, zatímco jej hledala policie. Jizvu mu neudělal indián, nýbrž já. Potkal jsem ho v prérii mezi zabijáky a zasadil mu úder, který ji způsobil.“

„Ne, to není možné, mylorde Forstere!“

Svalila se na pohovku a zakryla si tvář dlaněmi. Rozhodl se vynést nejsilnější trumf.

„Nejen to, ale ještě mnohem více. Podvedl i tebe.“

„Mě? Nikdy!“

„Zatímco tě navštěvoval, ucházel se o ruku miss Margy. Byl jsem při tom. Ten samý den, co uprchl.“

Vyskočila a v očích jí zablesklo.

„Je to pravda, sir? Můžete to odpřisáhnout?“

„Ano, Sarah! Vzal tě s sebou, aby tě později opustil.“

„Ten darebák!“

Začala se projevovat její jižanská povaha.

„Nemá žádné plantáže, ani stopu země v Texasu. Živí se jen zločinem a zničí i tebe.“

„Mě, mylorde Forstere? Ne, to neudělá!“ Sevřela své malé pěsti. „Milovala jsem ho jako svůj život, ale věřím vám. Zachtělo se mu miss Margy a má láska je teď pryč. Jakmile se vrátí, tak…“

„Nevrátí se k tobě, Sarah, protože se mnou ihned opustíš dům.“

„To nesmím. Rozkázal mi zůstat doma, dokud nepřijde.“

Zasmál se.

„Zdá se, že nechápeš své postavení! Že jsi bez dovolení opustila matku Smollyovou, to mi nepřísluší soudit. To není zločin, jen nevděk. Tys však, Sarah, utekla s vrahem a padělatelem a pomáhala jsi mu, takže jsi z pohledu zákona jeho spoluvinice. Už chápeš, proč musíš jít se mnou? Jako má zajatkyně!“

„Zajatkyně?“ vykřikla. „Nic jsem neudělala!“

„A co peníze, které mi ukradl, než opustil Stenton? Byl v mém pokoji. Chtěl mě probodnout, způsobil mi však jen dvě zranění a utekl.“

„Je to pravda? Vyžádal si klíč od vašeho pokoje, protože chtěl něco pozorovat v Olbersově domě.“

„Klíč byl svěřen tobě a do jeho rukou nepatřil. Okradl mě a poranil.“ Vyhrnul si rukáv kabátu. „Podívej se na ten řez a bodnutí. Jsi spoluvinicí loupeže a pokusu o vraždu.“

Zbledla tak silně, jak jen barva její kůže dovolovala, a jako duchem nepřítomná na něj zírala. Teprve po dlouhém mlčení našla opět řeč.

„To je přeci strašné, sir, úplně příšerné! Bože, kéž bych mu nebyla uvěřila, kéž bych neopustila matku Smollyovou! To už pro mě není žádné záchrany, sir?“

„Snad, pokud mi všechno popravdě povíš!“

„To udělám, mylorde Forstere. Ptejte se, odpovím na všechny otázky.“

Podrobně svedenou dívku vyslechl a dozvěděl se vše potřebné. Hluboce s ní soucítil. Neprovinila se ničím jiným než láskou.

„Pokud mě poslechneš, Sarah, může se vše ještě v dobré obrátit!“

„Jen rozkazujte, sir! Uvidíte, že zvládnu i to nejtěžší.“

„Tak si sbal své věci. Půjdeš se mnou.“

Roztřeseně shromáždila svých několik věcí. Forster vzal všechny Wilsonovy cennosti a společně dům nenápadně opustili. Bytná se nesměla nic dozvědět, aby později nemohla nic vyprávět. Brzo se ocitli v hotelu. Summerland se vrátil již před delší dobou a teď nemálo užasl, když spatřil Sarah. Forster pro ni zajistil pokoj a pak mu vše převyprávěl.

„Hrome, sir, to je přeci úplně úžasný úlovek! A ten dopis – co v něm stojí?“

„Vysvětlím ti to. Už v raných časech španělské vlády v Mexiku bylo zvykem soukromníkům pronajímat půdu, buď pod podmínkou, že se na ní během několika let usadí určitý počet lidí, nebo ji soukromník koupil za velice nepatrnou částku, která nijak neodpovídala skutečné hodnotě pozemku a obvykle skončila v kapse nějakého vyššího úředníka. Zde se takovému pozemku říká empressario, u nás na severu grant. Když dojde při finanční nouzi na levný prodej empressarií, ani dnes není neobvyklé sehnat plochu čtyř a půl tisíce akrů za cenu, která nepřesahuje tisíc dolarů, a jediný člověk tak často od vlády získá deset až patnáct takových pozemků. Prodej grantů má v současnosti na starosti hrabě don Ventura Hernano a milý alcalde z Morelie navrhuje v tomto dopise, sice ne přímo, ale spíše v náznacích, které však lze pochopit, svému bratrovi způsob, jak hraběte přimět k odstoupení jednoho většího území. Jak zde stojí, každý týden navštěvuje jedno ze svých sídel poblíž Morelie. Obvykle ho doprovází hraběnka a mají být cestou přepadeni a zajati. V roli zachránce se objeví Wilson a osvobodí hraběte, zatímco hraběnka zůstane v zajetí, aby za ni dostali pomahači výkupné jako svůj podíl.“

„Tak to je zatraceně jasný plán, který se dá očekávat jen od takového španělského bídáka, sir. Proč však Wilson ten dopis nezničil?“

„To by mě také zajímalo. Za každým zločinem se skrývá chyba, která ho může vynést na světlo. My máme své jisté, protože jsme získali lup zpět a ještě něco k tomu. Ve zdejších poměrech bych jednat jinak nemohl. Vlastně se můžeme hned vrátit, ale musím tomu Wilsonovi zatrhnout řemeslo a hned ráno zajdu za hrabětem, abych mu vše řekl.“

„All right! Pojedeme s ním a čapneme ty bídáky i se zachráncem za skalpy, to je tak jisté jako moje čepice! Ale co s dívkou?“

„Počká zde, než se vrátíme. Jsem přesvědčen, že jí můžeme důvěřovat.“

„Tak do hajan, sir, abychom snad nepropásli zítřejší legraci!“

Uložili se ke spánku s vědomím, že hned v prvních hodinách získali více, než by je kdy napadlo.

Ráno se Forster poptal po hraběcím paláci, kde zjistil, že hraběcí pár již před hodinou odcestoval. Ihned se odebral k obchodníkovi s koňmi, obstaral tři dobrá, vytrvalá zvířata, najal průvodce a zakrátko stanul před hotelem. Tim Summerland byl hned připraven. Nesměli ztrácet čas, protože mohl být alcaldeho záměr proveden již dnes. Sarah slíbila, že zde do jejich návratu zůstane a nepůjde ani k oknu. Pak odešel.

Průvodce byl mladý a podle všeho celkem spolehlivý chlapík a docela dobrý jezdec.

„Do Morelie vás dovedu, seňore,“ pravil, když nechali město za zády, „ale do Querétara a Guanajuata bych jel nerad.“

„Proč?“

„Ta krajina už má nějakou dobu špatnou pověst kvůli braveros, kteří se tam potulují a nenechají nikoho na pokoji. Zrovna před osmi dny přepadli celou mulu a pobili cestující. Santa Maria, k čemu byli jezdci, které za nimi poslali? Stáhli se a brzy budou řádit ještě víc než dřív.“

Forster se zamyslel. Mimoděk si spojil braveros s Wilsonovým podnikem a pobídl své zvíře.

Zakrátko dospěli ke zpěněným vodám řeky St. Jago, přes kterou vedl starý, polorozpadlý most. Krajina byla pustá, cesta stále liduprázdnější a nakonec se celá ztrácela pod jemným štěrkem. Forster visel očima na půdě, která ukazovala stopu tří koní. Určitě zde jel hrabě se sluhou a svou dámou.

Postupně v okolí přibývalo křoví a věčně zelených jehličnanů a nakonec vjeli do lesa, jehož mohutné stromy rostly daleko od sebe, takže nebylo nutné jízdu zpomalit. V tom se Forsterovi zdálo, že zachytil ženský hlas volající o pomoc. Summerland ho zaslechl taky.

„Go on!“ zvolal, „mají hraběte a my máme je. Vpřed, sir!“

Pobídli koně ostruhami. Letěli jako šípy po měkké půdě, díky které nebyly údery kopyt téměř slyšet. Neuplynula ani minuta, když spatřili dámu, již drželo několik mužů se začerněnými tvářemi, a dva muže, kteří vzdorovali značné přesile. Forster tasil revolver. Když dorazil na bojiště, sletěl z koně, přiskočil k dámě a spustil. Dva muži padli, třetí unikl. Nyní se otočil k ostatním a vytáhl nůž. Summerland již řádil v jejich středu a vůdce také konal svou povinnost. Odvaha obou povzbudila i jeho. Banditi byli důrazným útokem tak překvapeni, že jejich odpor rychle zeslábl. Opustili své mrtvé a raněné a zmizeli pod ochranou lesa.

Teprve nyní se Forster pořádně podíval na zachráněné a podivil se, když poznal pána a dámu, se kterými včera hovořil v Alamedě. Hrabě utrpěl lehké zranění, hraběnka však byla v pořádku.

„To jste vy, seňore?“ zeptala se. „To vás sem zavedla vaše mocná kouzelnice!“

Přistoupil k nim hrabě. Po jeho včerejší vznešené zdrženlivosti nezůstala ani stopa.

„Vřele vám děkuji za dobře načasovanou pomoc, seňorové. Je jisté, že bychom byli bez vás ztraceni.“

„Jsme nuceni vaše díky odmítnout, done Hernano, neboť váš život nebyl ohrožen. Chtěli se dohodnout na výkupném.“

„Odkud to víte a jak to, že je vám jakožto cizinci známo mé jméno?“

„Dovolte, abych vysvětlení nechal na později! Nyní se především musíme vzdálit z tohoto místa. Kde jsou vaši koně?“

Zvířata hraběte a hraběnky ležela zastřelena na zemi. Sluhův kůň se stejně jako ostatní tři vzdálil. Summerland se s vůdcem a sluhou vydali je chytit. Hraběnka mezitím prohlédla zranění svého chotě a Forster se zaměstnal odebráním sedel z padlých koní. Rána byla zcela neškodná. Trojice s malými obtížemi přivedla koně, na jednoho umístili dámské sedlo a pak skupina místo opustila, sluha s vůdcem pěšky.

Hraběcí usedlost nebyla daleko. Cesta trvala sotva půl hodiny. Nyní mohli v klidu probrat, co se přihodilo.

V nejelegantnějším salónku, jaký mohl existovat, si spolu sedli Forster, Summerland a oba manželé. Statečná a silná hraběnka se chovala, jako by se právě vrátila z návštěvy přítelkyně. Pouze hrabě, který byl zřejmě vzhledem k věku vnímavější k podobným násilnostem, se ještě zcela nezotavil a s hrůzou myslel na nebezpečí, ve kterém se ocitl.

„Seňorové, především mi sdělte svá jména,“ poprosil.

„Jmenuji se Forster, Richard Forster z Frankfortu v Kentucky ve Spojených státech, a tento sir je Tim Summerland, můj společník na cestách a při lovu – ze savan a prérií Spojených států,“ pronesl s úsměvem.

„A čím se zabýváte, done Forstere?“

„Já? Píšu knihy, seňore. Je to práce, která mě často nutí cestovat a hledat potřebnou inspiraci.“

„Chcete tedy psát o Mexiku?“

„Nikoliv. Tentokrát cestuji z jiného důvodu, který těsně souvisí s dnešní příhodou. Dovolte mi vše vysvětlit.“

Krátce vyprávěl, co hrabě potřeboval vědět, a nakonec poznamenal:

„Snad jsem tímto dokázal, že vaše životy nebyly v ohrožení a my vás sledovali jen ve vlastním zájmu. Proto musíme odmítnout, že byste nám byli nějak zavázáni.“

„Ne, seňorové,“ protestoval hrabě, „to nesmíte! Nacházel jsem se ve smrtelném nebezpečí, jak dokazuje mé zranění, a kdybyste se nedozvěděli, co mi hrozí, mohli jste se oprávněně vrátit a považovat svůj úkol za vyřešený.“

„Můj manžel má úplnou pravdu,“ přidala se hraběnka. „Co za hrůzy bych musela v zajetí vytrpět, a to včetně všech možných situací, které by ohrozily můj život. Cítím se vám, seňore Forstere, zavázána jako dosud nikomu a tento svatý dluh si nenechám vzít! Snažně vás prosíme, abyste během svého pobytu v Mexiku neodmítli naši pohostinnost!“

„To se rozumí samo sebou, seňorové, a doufám, že neprosíme marně.“

„A přesto vám musíme poděkovat! Ihned vyrazíme do Morelie, kde určitě nalezneme svého muže, jemuž jsme znemožnili zahrát svůj spasitelský kousek. Nepochybně chtěl podobně jako my vyrazit ze křoví a uprchlí braveros ho určitě informovali o neúspěšném podniku. Co nejrychleji vyhledá alcaldeho, u kterého s ním vyrovnáme účty.“

„Odpusťte, seňore Forstere! Byl v této zemi strůjcem loupežného přepadení a podle dohody s ambasádou Spojených států propadl našim zákonům. V takovýchto věcech jsou přísné a s tím, co po nich zůstane, můžete vždy zúčtovat. Takto si zajistím dva hosty, jejichž vzácné vlastnosti z celého srdce uznávám.“

„Ale on uprchne, pokud ihned nezakročíme,“ namítl Forster.

„Věci se již daly do pohybu. Hned po našem příjezdu jsem poslal do Morelie spolehlivého posla, a protože jsem nyní více obeznámen se situací, vypravím druhého, který se o vše postará stejně dobře, jako bychom tam jeli sami. Současně se do lesa vydala skupina dělníků, aby se postarala o padlé. Mám dobrý důvod věřit, že máme co do činění se stejnými muži, kteří řádí v Querétaru.“

Vstal a vzdálil se. Summerland již nedokázal dále snášet pohodlí pokoje a vyšel na verandu. Hraběnka osaměla s krásným, statečným cizincem, kterému včera věnovala tolik pozornosti. Svými názory se nijak nelišila od ostatních mexických krásek, ačkoliv vzdělání, kterého se jí dostalo, skrylo ledacos, co ostatní nijak netajily.

„Znáte svou kouzelnici již dlouho, seňore?“

„Teprve krátce.“

„Takže musí být velice mocná. Mocnější než mexické víly?“

„Mocnější ne, doňo, jak jsem se včera přesvědčil. V říši kouzel však také platí právo prvního.“

„V tomto případě je to špatné právo, které nás připravuje o svolení učinit každou hodinu vašeho pobytu zde nezapomenutelnou!“

„Z mé paměti nezmizí ani jedna. Krása je věčná a vzpomínka na ni nemůže mít konce. Žije v ní dál, i když dávno sešla z očí.“

„Nejživěji ji cítím právě teď, done Ricardo. Nikdy nezapomenu na muže, kterému jsem tolik vděčna.“

Její oči se vpíjely do jeho. Zachránil ho hrabě svým návratem.

„Kurýr je na cestě a nyní se můžete spolehnout, že policie upozorní široké okolí a splní svou povinnost. Smíte tudíž v klidu zůstat zde.“

„Co se týče mé osoby, done Hernano, tak snad, ale můj společník musí bezpodmínečně zpět do Mexika.“

„Z nějakého důvodu?“

„Z velmi pádného. Byt, který si Wilson pronajal, musí být hlídán, a to někým, kdo ho osobně zná. Nepochybně se tam vrátí, pokud se ho nezmocníme již zde.“

„S tím ovšem musím souhlasit. Seňor Summerland ode mě dostane několik řádků pro policii, která mu pak bude zcela k dispozici. Nyní vám však najdeme pokoj, done Forstere, abyste si mohl odpočinout.“

Forster se zasmál myšlence, že by si potřeboval po takové krátké jízdě oddechnout. Hraběnka se zvedla.

„Následujte mě, seňore, dovolte mi, abych vás sama doprovodila.“

„Ještě chvilku dovolte.“

Vyšel dveřmi na verandu.

„Time, musíš ihned zpátky do Mexika!“

„Well, sir, to mě velmi těší. V hraběcích způsobech jsem čertovsky málo vzdělaný.“

„Náš průvodce může jít s tebou. Od dona Hernana dostaneš dopis pro policii, který předáš, a pak budeš pozorovat dům, ve kterém se Wilson ubytoval. Nevím, jak se ta ulice jmenuje, ale můžeš se na vše zeptat Sarah. Nedokážu říct, jestli se za tebou vypravím. Pokud ho spatříš, nespusť ho již z očí!“

„All right, Mr. Forster. Nemějte o mě starost. Budu dávat pozor jako zvědové v Kanaánu, když našli velké hrozny a odnesli je do Mezopotámie.“

Forster se vrátil k hraběnce, jež ho odvedla do pokoje, který byl opravdu honosně vybaven a sousedil s velmi pohodlně zařízenou ložnicí.

„Smím doufat, že vám bude dostačovat?“

„Dokonale, seňorito. Neměl jsem přece vůbec v úmyslu způsobit vám neobvyklé starosti a námahu.“

Vzdálila se. Přistoupil k oknu a pohlédl do překrásné zahrady, kde se v nejpestřejších barvách skvěla bohatá, jižní vegetace.

Bylo mu skoro jako Timovi Summerlandovi. Na tomto místě a v blízkosti této ženy se cítil nepohodlně, a přesto se na ni nedokázal hněvat nebo ji vinit z něčeho, na čem by se nepodílel žár tropického slunce. Po chvíli opustil pokoj a odebral se do zahrady. Všiml si, že dělníci z lesa přinesli padlé braveros. Pospíšil si ke skupině, která obklopovala začerněné postavy, a dozvěděl se, že našli jen mrtvé, zatímco zranění zmizeli.

Přišel i hrabě.

„Umyjte jim obličeje! Třeba mezi nimi najdeme někoho známého.“

Stalo se tak, a sotva získala tvář prvního z pěti těl svou původní barvu, jeden z dělníků zvolal:

„Por dios, alcalde z Morelie!“

„Ano, je to on, znám ho,“ potvrdil hrabě. „Jak se takový úředník ocitne mezi bandity?“

Forster se sklonil, aby prohledal oděv muže, kterého jedním ze svých výstřelů zasáhl do hrudníku. Rozepnul knoflíky a zjistil, že je ještě naživu.

„Nevšimli jste si, že dosud dýchá? Přineste vodu.“

Zranění bylo smrtelné. Střela nejspíše vězela blízko u srdce. Při zkoumání malého otvoru, který ukazoval její dráhu, s sebou zraněný bolestně trhl. Forster se tím nenechal odradit. Právě bolest byla nejvhodnější k tomu, aby raněnému, byť jen na krátký okamžik, navrátila vědomí. Skutečně otevřel víčka, opět je zavřel a zas je zvolna otevřel, aby si prohlédl místnost a okolí.

Hrabě k němu poklekl.

„Antonio Molezi, smrt vás má ve své moci. Chcete zemřít, aniž byste se přiznal?“

Tázaný mlčel. Nejprve si musel dotaz uvědomit. Pak vydechl:

„Odpusťte!“

Forster vytáhl z kapsy dopis a podržel mu jej před strnulým zrakem.

„Napsal jste toto?“

„Ano.“

„Kde je váš bratr?“

„V lese. Ch… chtěl hraběte… osvo… bodit.“

„Vidíte, done Hernano, že jsem vám řekl pravdu.“ Pak se opět otočil k umírajícímu. „Kam se z lesa vydá?“

„To… to nevím. Santa Madonna, pros za mě, umírám. Chtěl jsem… být bohatý. Můj… úřad… mě chránil… Jsem vůdcem…“

V křeči zvedl trup, z úst mu vyrazil proud krve a mrtev opět klesl.

„Bůh buď milostiv jeho duši! Byl vůdcem braveros a mě si vybral pro svůj nejhorší kousek. Odpouštím mu,“ řekl hrabě.

Ostatní čtyři byli bez známek života. Pět těl prozatím skončilo pod zámkem.

Trojice se sešla v jídelně u oběda, během kterého byl přepad hlavním tématem hovoru. Don Hernano dlouho marně přemýšlel o způsobu, jakým by mohl projevit svou vděčnost, aniž by byl hrubý. Pak konečně dostal nápad a divil se, že na něj nepřišel dříve. Cílem přepadení bylo získat vděk hraběte a díky tomu se levně zmocnit pozemků. Mohl by tento cíl být nyní prostředkem, jak se odměnit zachránci? Nevypadal jako bohatý muž a dar v podobě několika leguí dobrých pozemků přeci hraběti nezpůsobí nejmenší obtíže. Rozhodl se tento nápad realizovat, což znamenalo nechat vystavit potřebné listiny, jakmile dorazí do Mexika.

Vtom venku zazněl klapot podkov. Oba poslové se vrátili z Morelie a za chvíli vstoupili do jídelny.

„Nuže?“ zeptal se hrabě. Ve tvářích jim četl důležité poselství.

„Máme ho.“

„Ah! To šlo nad očekávání rychle.“

„Zrovna dorazil, když policie obsadila alcaldeho dům.“

„Kladl odpor?“

„Úplně zuřivý. Byl výborně ozbrojen a poranil několik lidí.“

„A kde se teď nachází?“

„Ve vězení, ze kterého bude zítra po předběžném výslechu převezen do Mexika.“

„Dobře, můžete jít!“ Pak se otočil k hraběnce a Forsterovi. „Musím toho člověka vidět a po jídle pojedu do Morelie. Přidáte se, done Forstere?“

„Každopádně.“

„Uvítají náš příjezd. Nikdo ho osobně nezná, ale vy ho můžete identifikovat. Ostatně se nás toto vyšetřování úzce týká, takže naše přítomnost velmi usnadní úředníkům práci.“

„Já se jízdy zúčastnit nemám?“ zeptala se hraběnka.

„Myslím, že bude lepší, když tu zůstaneš, než abys přišla do kontaktu s takovým člověkem.“

Nerada se vzdala, ale chápala, že má pravdu, a podřídila se. Za čtvrt hodiny seděli hrabě a Forster na koních. Cesta nebyla nijak dlouhá a za chvíli dospěli do Morelie.

Město bylo událostmi celé na nohou a před budovou soudu, která současně sloužila jako žalář, se shromáždil dav lidí, kterým dvojice sotva dokázala projít. Úředník již provedl výslech a návštěvu přijal s nejvyšší úctou.

„Zrovna jsem vás chtěl navštívit, excelence, abych zjistil potřebné informace, ale díky vaší přítomnosti to nebude nutné.“

„Už jste s vězněm mluvil?“

„Ano. Přišel mi jako neobyčejně lstivý a k tomu surový člověk, který je všeho schopen. K ničemu se nepřiznal a jsem přesvědčen, že jen nabitý revolver, který jsem měl po ruce, mu zabránil udělat něco výstředního. Smím poprosit o co nejpřesnější popis události?“

„Nejprve bych vám chtěl představit svého zachránce dona Forstera z Frankfortu v Kentucky, který je schopen vám o inkulpátovi podat přesnější informace než já.“

Oba pánové si sedli. Úředník pozorně vyslechl jejich vyprávění a zapsal si, co považoval za důležité.

„Máte dopis u sebe, done Forstere?“

„Ano. Zde je.“

Úředník si ho přečetl.

„Mohu si to psaní ponechat?“

„Prosím vás, abyste jej co nejvíce využil.“

„Wilson na něj ze Stentonu odpověděl. Našel jsem jeho dopis v soukromých papírech alcadeho, přišlo mi však dobré mu o něm při prvním setkání nic neříkat. Nyní je ovšem situace jiná. Nechám ho opět předvést, abych ho s vámi konfrontoval, a prosím vás, abyste zatím zůstali zde v pracovně.“

Odvedl je do sousední místnosti, přivřel dveře a pak vydal rozkaz, aby byl Wilson přiveden. Stalo se tak. Byl spoután, ale stál vzpřímeně a s výrazem, ve kterém se zračilo nejvyšší rozhořčení.

„Co to má zase být? Myslel jsem, že jsme spolu hotovi a že budu propuštěn!“

„Propuštěn budete, ale asi ne vámi očekávaným způsobem. Nejprve vám však musím položit několik otázek, které se týkají vaší minulosti. Mohl byste mi ještě jednou říct své jméno?“

„Tomasio Molez. Vypadá to, že máte slabou paměť!“

„Možná, ale vaše je ještě slabší, protože se mi zdá, že jste úplně zapomněl svá předchozí místa pobytu. Narodil jste se ve městě San Juan Bautista a posledních dvanáct let jste byl v Brazílii?“

„Přesně tak. Během té doby jsem císařství neopustil, jsem jeho občanem a obrátím se na brazilský konzulát, pokud mi budete nadále odpírat svobodu. Pak uvidíme, jak si poradíte s následky!“

„Nechcete se obrátit na konzula Spojených států?“

„Proč?“

„Neboť by u něj Tom Wilson mohl uspět víc, než Tomasio Molez na vámi zmíněném zastupitelství.“

„Tom Wilson? Kdo je to?“

Vyděsil se, když padlo toto jméno, ale rychle se vzpamatoval.

„Tyčkař, loupežný vrah, padělatel, zloděj, stručně řečeno velmi příjemná osobnost. Vy jste o něm snad dosud neslyšel?“

„Co mám s takovou osobou do činění?“

„Možná ještě více než váš bratr, který si s ním velmi zajímavě dopisoval.“ Vzal alcaldeho psaní a ukázal mu ho.

„Znáte tento dopis?“

„Ne.“

„To je zvláštní. Byl nalezen ve vašem bytě.“

Nyní Wilson zbledl.

„Ubytovat jsem se chtěl u svého bratra. Jiný byt nemám a přicestoval jsem teprve včera.“

„Takže jste si opravdu nepronajal v Mexiku žádný pokoj? Pro sebe a jednu osobu, která přicestovala jako chlapec, ale nyní nosí dámský oděv?“

„Ne.“

„Takže ani nemáte žádný nárok na věci, které v něm byly nalezeny.“

„Jaké věci?“

„Tento dopis, sbírka psaných cvičení, ze kterých ledacos plyne, několik váčků zlatého prachu a nuggetů a konečně taška s cennými papíry, které nečekaně a za podivných okolností zmizely ze Stentonu ve státě Arkansas. Chcete je zpět?“

„Netýkají se mě!“

Ze slov, která s námahou vyrážel, bylo poznat, jak se musí přemáhat.

„Ani ta dívka?“

„Ne.“

„Pak ale snad tento dopis ze Stentonu?“

Ukázal mu jeho vlastní, bratrovi adresovaný dopis.

„Také ne. Vůbec nechápu, co po mně chcete. Včera jsem dorazil ke svému bratrovi, dnes s ním jdu na procházku, a bez ohledu na jeho postavení jsem při návratu zatčen.“

„Má to ovšem své důvody. Ta procházka byla s neobyčejnou výzbrojí. Alcalde se nevrátil…“

„Co je mi do toho? Však on přijde. Rozdělili jsme se, protože musel vykonat jednu úřední návštěvu.“

„U hraběte dona Hernana, kterému vyprávěl, jaké s vámi zažil půvabné dobrodružství. Dosud je u něj a ještě dnes ho vyhledám.“

Navzdory veškerému sebeovládání nedokázal skrýt dojem, který tato slova vyvolala. Přesto vzdoroval:

„Proti tomu vůbec nic nemám!“

„Ani proti společnosti, se kterou tuto návštěvu vykonám?“

„Je mi úplně ukradená.“

„To se ještě uvidí. Ohlédněte se, prosím.“

Wilson se otočil k pracovně, v jejíchž dveřích se objevili hrabě a Forster. Při pohledu na druhého ustoupil o několik kroků zpět. Pak udělal pohyb, jako by se na něj chtěl vrhnout, ale změnil názor a co nejchladnokrevněji pravil:

„Kdo jsou tito seňorové?“

„Nepřetvařujte se, Mr. Wilsone,“ řekl Forster. „Dohrál jste! Chcete snad opravdu tvrdit, že mě neznáte?“

„Chcete snad tvrdit, že mě znáte?“

„Bohužel mám tu smůlu.“ Obrátil se k soudci a pokračoval: „Poznávám v tomto muži člověka, o němž jsem před chvílí podal svědectví do protokolu, seňore.“

„A já,“ řekl Wilson se zdánlivým klidem, „v tomto muži poznávám nejrafinovanějšího lháře, jakého jsem kdy potkal.“

„Tak dobře,“ ozval se úředník, „nyní už vím, na čem s vámi jsem. Kdybych o vaší osobě navzdory slovům seňora Forstera sebeméně pochyboval, ukázal bych vás seňoru Summerlandovi a jisté Sarah. Oba jsou připraveni dát mi o vás potřebné informace. Jsem s vámi hotov a zítra vás nechám dopravit pod dozorem do Mexika, kde vás čeká další jednání. Můžete odejít!“

Ostatní dva odešli po delším rozhovoru s úředníkem, který slíbil, že ráno vykoná prohlídku těl a zařídí jejich pohřeb. Vrátili se na statek hraběte a strávili večer v důvěrném rozhovoru.

Příští dopoledne dorazil úředník a prozkoumal mrtvoly, které pak nechal dopravit do Morelie k identifikaci. Potom odjel do lesa, aby se podíval na místo činu, a odtud se vrátil domů, aby vypravil vězně.

Forster se nyní chtěl vydat na zpáteční cestu do Mexika, ale hrabě s hraběnkou měli v plánu vyrazit až další den a Forster se nechal uprosit, aby ještě počkal.

Wilson mezitím seděl mezi čtyřmi holými stěnami své úzké cely. Neměl pouta, protože za bezpečí zajatce plně ručilo vězení a útěk byl zcela nemožný. Opíral se lokty o kolena, hlavu měl zabořenou ve dlaních a zaobíral se ponurými myšlenkami.

„Forster a Summerland – koho by napadlo, že mě budou tihle dva holomci pronásledovat? Jak jen objevili mou stopu? Nepochybně jen díky tomu, že nalezli Sarah a přiměli ji, aby mě zradila. Dal bych mnoho, dal bych všechno za to, abych se jim mohl pomstít. Mnoho? Všechno? Mám vlastně vůbec něco? Sebrali mi mé tak úžasně nabyté bohatství. Nemám nic než život, a ani ten ne na dlouho, neboť – za pár týdnů po mně budou vyžadovat i ten.“

Vyskočil.

„Ale ne, tak daleko to ještě nedošlo. Stále mohu získat svobodu. Zde ovšem ne a v Mexiku nejspíše také ne, ale cestou se může naskytnou příležitost k úniku, kterou využiji, neboť nebudu riskovat nic než již propadlý život. A pokud uspěji, tak se pomstím, hrozivě pomstím! Nesmím se ovšem nechat v Mexiku chytit, nebo jsem ztracen. Musejí však s penězi a s dívkou přes New Orleans. Pojedu tam, počkám na ně, a to by v tom byl čert, abych opět nezískal, co mi sebrali.“

Jeho trpělivost neměla být dále zkoušena. Dveře vězení se otevřely. Byl odveden na dvůr a přivázán ke koni. Převzali ho poddůstojník s několika kavaleristy. Poddůstojník schoval do sedlové brašny průvodní dokumenty a vyrazili do Mexika s vězněm ve svém středu.

Wilson neměl nad koněm sebemenší kontrolu, za otěže ho vedl jeden z jezdců. Ani pouta mu nedovolovala žádný pohyb, a i když sebevíc napínal svůj důvtip a rozhlížel se po okolí, neviděl žádnou možnost záchrany.

Kavaleristé byli neobyčejně mlčenliví, a teprve když dospěli k lesu a na místo, kde byl hrabě přepaden, vůdce řekl:

„Už to vícekrát neuděláš, hochu. Se svatou spravedlností se nežertuje!“

„Quien sabe, kdo ví?“ zazněla vzdorovitá odpověď.

Jako by se jednalo o heslo, zahřmělo ve stejném okamžiku z obou stran několik výstřelů. Poddůstojník a dva jezdci se zhroutili z koní. Ostatní se chtěli bránit proti útočníkům, kteří vyskakovali zpoza stromů, ale usoudili, že jich je přesila, a hnali se pryč, aniž by si vzpomněli na vězně.

„Nečekaná pomoc v nouzi, že ano, seňore?“ ptal se jeden z mužů, kteří měli i dnes začerněné tváře, zatímco vytáhl nůž a přeřízl pouta.

„U všech čertů, ano! Na vás jsem nepomyslel a domníval jsem se, že se budu muset spolehnout sám na sebe.“

„Hm, museli jsme! Slyšel jste jména některých z nás, a proto jsme vám museli znemožnit vyžvanit je pánům u soudu.“

„V tom případě se dnes chováte moudřeji než včera, kdy jste zapomněli vzít do bezpečí mého zraněného bratra.“

„Zraněného, por dios, byl mrtev, seňore!“

„Měli jste jeho mrtvolu odklidit pro své vlastní dobro. Nebyl však zabit, ale odvlečen k hraběti Hernanovi, kde vše doznal. Nevím, jestli v důsledku zranění nakonec zemřel, nebo zda ještě žije a je v zajetí. Nemohu se ho ujmout, protože musím co nejrychleji pryč. Děkuji vám za výstřely, přišly v pravý čas!“

„Kam chcete jít?“

„Pryč ze země,“ odpověděl s opatrnou zdrženlivostí.

„Tudíž nejprve do Veracruzu! Necestujte přímo, seňore, nýbrž přes Xalapu, je to bezpečnější. Až tam dorazíte, vyhledejte mého bratrance Saldana, má v přístavu hostinec, zná naše řemeslo a poskytne vám veškerou pomoc.“

„Vyhledám ho.“

Přistoupil ke koni poddůstojníka a otevřel sedlovou brašnu. Kromě spisu obsahovala i jeho peněženku a všechny předměty, které mu byly zabaveny.

„Tak, zase mám, co mi patří. Na cestu to bude stačit a tyhle hezké stránky musíme nechat zmizet.“

Jeden z braveros mu podal zápalku. Doklady vzplály a pak Wilson usedl na poddůstojníkova koně.

„Žijte blaze, seňorové, a ať se vám daří budoucí obchody! Mě už znovu neuvidíte.“

„Žijte blaze! Poptáme se po vašem bratrovi. Pokud ještě žije, nebudou ho držet déle, než uznáme za vhodné. Empressaria však nyní musíte hledat jinde!“

„Čert ať si je hledá! Nechci je.“

Chopil se otěží, pobídl koně a pádil pryč. Krajinu znal z minulosti, takže nehrozilo, že by zabloudil.