III. Pomsta

Forster spal sice tvrdě, ale přesto se probudil už brzo ráno. Rychle odbyl ranní toaletu a přistoupil k oknu, aby zapátral po krásce odnaproti. Okna byla zavřená, ale dveře na balkón byly otevřené jako večer. Zatáhl záclony tak, aby mohl pozorovat, aniž by byl sám viděn.

Nečekal dlouho, když se pohnuly závěsy a objevila se povědomá, půvabná ruka, která je rozhrnula, aby mohla otevřít okno.

Dívku mohl sledovat jen několik okamžiků, ale stačilo to, aby vychutnal každý detail. I kdyby ji nikdy znovu nespatřil, pohled na tento ideál ženské krásy by ho doprovázel až za hrob. Byla vysoké a štíhlé postavy. Nad plnými ňadry seděla na sněhobílém, štíhlém krku malá, nádherně tvarovaná hlava, jejíž lesknoucí se tmavě hnědé vlasy rámovaly ovál jejího ušlechtilého obličeje a v bohatých kudrnách spadaly na ramena. Měla jemnou tvář, mírně zaoblený krásný nos, nádherně vykreslená perleťová ústa a pod půvabně klenutým tmavým obočím pár světle hnědých, inteligentních očí. Její celé vzezření bylo přirozeně ušlechtilé a pohybovala se s ladnou lehkostí a sebevědomým klidem.

Když rozhrnula závěsy, otevřela okno a pohlédla do ulice, vrátila se do pokoje a zmizela Forsterovi z očí. Rozbušilo se mu srdce a zmocnila se ho touha, jakou dosud za celý svůj život nezažil.

Už chtěl odejít od okna, když se dívka mihla salónkem k proskleným dveřím a v bílém, vzdušném ranním oděvu vyšla na balkón. Překrásné paže opřela o polštář, který si položila na kovové zábradlí, líbezné ruce nechala viset přes balustrádu a hleděla dolů na ulici.

Zůstal stát jak očarovaný. Byla krásnější než všechny ženy, které dosud viděl. Byla rozkošnější než vše, co mu dosud ukázala jeho fantazie, byla to víla, bohyně obklopená oblaky.

Po snídani se opět objevila a posadila se proti svému otci do sametového křesla, které jí přinesl černošský hoch oděný ve světlém obleku. Pak přinesl noviny a dvojice se pustila do čtení. Forster je opět pozoroval z okna. Vydržel by tak stát celou věčnost naplněn láskou a štěstím.

„Tlustý gentleman je asi její otec. Překvapeně vzhlédl. Vypadá to, že v žurnálu objevil něco zajímavého. Usmívá se a podává list dceři. Že by moje báseň? Až si ji přečte, musí jí hned dojít, že může být jen o ní!“

Přiložil k oku dalekohled. Byly to jeho verše. Sice nerozeznal jednotlivá písmena, ale podle sazby usoudil, že místo, na které hleděla, nemohlo obsahovat nic jiného než báseň. Od čela až po šíji se jí po tváři rozlila temná červeň.

„Přečetla ji!“ vydechl Forster. „A čte ji znova. Kdyby tak věděla, s jakou vřelostí ji objímá básníkova duše, kdyby tak mohla cítit, jak blaženě teď tepe jeho srdce!“

Stál nehybně jako očarovaný a snažil se z jejích nádherných očí a svěžích rtů vyčíst, co říká svému otci. Směrem k přijímacímu pokoji řekla krátký povel a černoušek přinesl nůžky. Chopila se jich, vystřihla báseň a zbytek novin vrátila otci. Báseň přeložila a ukryla ji ve výstřihu.

Při této podívané vřela Forsterova krev, každý nerv se mu chvěl radostí a ruka, která držela dalekohled, se třásla, jak se dmula jeho hruď.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Malá, sličná tercerona jeho bytné mu přinesla seznam, ze kterého si měl sestavit jídelní lístek na tento týden. Byla jednou z těch žhavých, žádoucích krasavic, které za svou rozmařilost vděčí směsi černé a bílé rasy. Toto vyrušení ho nepotěšilo, ale nedal nic najevo. Slíbil, že se do požadovaného jídelníčku ihned pustí. Vrátila se ke dveřím, ale neměla se k odchodu.

„Máš ještě nějaké přání?“

„Chtěla bych o něco poprosit, mylorde Forstere,“ začervenala se.

„Tak mluv.“

„Dnes v noci jste mě u vchodu potkal s jedním gentlemanem…“

Připadalo mu, že mu ten muž byl něčím povědomý, a rozhodl se zjistit víc.

„Gentlemanem? Který gentleman postává v noci u dveří se služebnou?“

„Je to tak, mylorde. Je to gentleman, dobře ho znám, protože je to můj… můj…“

„Tvůj milenec?“

„Ano,“ zašeptala a její tmavá pleť zaplanula. „Paní o tom ale nesmí vědět, a proto… proto jsem vás chtěla požádat, abyste neříkal, že jste mě s ním viděl.“

„Well! Kdopak je tento gentleman, který okouzlil tvé srdce?“

„Jmenuje se Tom, mylorde.“

„A jak dál?“

„Neměla bych to říkat, ale vám to povím. Jmenuje se Tom Wilson a je velmi bohatým majitelem plantáží v Texasu. Bývá často naproti u bankéře Olberse. Spatřil mě oknem a zamiloval se.“

„Olbers? To je ten tlustý pán, co teď sedí naproti na balkóně?“

„Ano, a ta lady je miss Margareth, jeho dcera, která často navštěvuje mou paní. Říkáme jí Margo.“

Nyní Forster věděl, komu náleží jeho pozornost. Hlavou se mu mihla myšlenka.

„Má tvůj miláček jizvu přes čelo?“

„Ano. Takže vy ho znáte, mylorde! Způsobil mu ji nějaký indián.“

„Odkud víš, že je bohatý?“

„Jednou mě vzal do svého bytu a ukázal mi hromadu nuggetů a zlatého prachu. Brzo odcestuje.“

Dívka byla sdílná. Forster toho musel využít, protože mu nabyté informace mohly být k užitku.

„Kam?“

„Za bratrem do Mexika.“

„Hm, proč tak daleko?“

„Jeho bratr je alcaldem v Morelii a napsal mu, že s ním chce udělat velký obchod. Ten dopis jsem četla.“

„Alcalde se jmenuje jak? Zřejmě také Wilson!“

„Ne, protože jsou jen nevlastními bratry. Jmenuje se Antonio Molez.“

„Co to má být za obchod?“

„To v dopisu nebylo. Splníte mou prosbu, mylorde?“

„Ano, ale jen pod podmínkou, že nepovíš svému milému o našem rozhovoru.“

„Děkuji. Budu mlčet.“

Odešla a Forster si pospíšil zpět k oknu. Marga a její otec mezitím opustili balkón. Posadil se ke stolu a sepsal jídelní lístek. Pak se upravil k odchodu. Chtěl navštívit statečného Summerlanda. Během oblékání nezpozoroval, že jeho tajná láska nyní oděna v černých, hedvábných šatech opustila dům a přešla přes ulici k domu matky Smollyové, která se přátelila s její zesnulou matkou. Ke krásné dívce cítila velkou náklonnost a přijala ji s přátelskou výtkou.

„Mé dítě, co to má být? Včera ses tu za celý dlouhý den neukázala ani na jeden jediný malý okamžik. To jsi snad na svou starou, dobrou tetu Smollyovou úplně zapomněla?“

„Ano, tetičko, jsi strašlivě stará! Ale přesto jsem na tebe nezapomněla, naopak po tobě velice toužím. Dopoledne jsem konala nekonečné přípravy na večerní společnost a představ si, že jsem po obědě musela na vyjížďku s tím hnusným Wilsonem, kterého tatínek tak nevysvětlitelně protežuje. Mohla jsem tedy přijít? A pak to nekonečné soaré, které by mi přišlo nesnesitelné, kdyby tam byl Wilson a Tim Summerland tak poutavě nevyprávěl.“

„Zdá se, že toho Wilsona opravdu nemáš ráda!“

„Ne, teto, vůbec. A víš proč?“

„Jak bych mohla?“

„Dal tatínkovi najevo, že ve Stentonu zůstává jen kvůli mně, a ten po mě chce, abych k němu byla co nejpřátelštější. Má s ním v plánu velký podnik a chce ho k sobě těsněji připoutat. Nemám se snad zlobit?“

„Zajisté! Něco takového je určitě nanejvýš nepříjemné, pokud tě dotyčný není schopen zaujmout. Ale jen počkej, Margo, brzo přijde chvíle, kdy…“

„Kdy pronajmeš své pokoje. To jsi chtěla říct, teto Smollyová?“

„Vlastně ne, ty šprýmařko, ale když už o tom mluvíš, tak věz, že jsem je včera konečně pronajala.“

„Pravému gentlemanovi?“

„Ano. Smím ti říct, jak se jmenuje?“

„Samozřejmě. Přece musím vědět, kdo bydlí ve tvém domě!“

Mulatka otevřela knihu básní a vítězoslavně jí ukázala titulní stranu.

„Tady je jeho jméno. Čti, ale pořádně nahlas!“

„Richard Forster! Je to možné, tetičko? Bydlí tady?“

„Bydlí!“ významně přikývla.

„Ale jak se to přihodilo?“ zeptala se dívka a spráskla radostí ruce.

„Tak nečekaně, že jsem udělala jednu přímo neodpustitelnou chybu, mé dítě. Představ si, teta Smollyová byla poprvé v životě nezdvořilá a bezohledná, a to zrovna k nejopravdovějšímu gentlemanovi, jaký existuje, k tvému oblíbenému básníkovi!“

„Ani si to nedovedu představit!“

„To možná ne, ale přesto se mi to podařilo. Co bych dala za to, aby se to nestalo! Přihodilo se to takto: přišla Sarah a řekla mi, že se mnou chce mluvit muž, který je celý potrhaný a vypadá jako nebezpečný pobuda. Pochopitelně jsem ho nepřijala v salónku, nýbrž v předsíni. Zjistila jsem, že služebná vůbec nepřehání, takže mě nemálo překvapilo, když se zeptal na byt. Chtěla jsem se ho rychle zbavit, ale místo toho jsem během řeči zjistila, kdo je zač. Dovedeš si představit, jak jsem se zhrozila. Takového muže považovat za tuláka a tak hrubě ho uvítat! Samozřejmě jsem se snažila své provinění ihned napravit, ale je nejspíš větší, než mi může odpustit.“

V tom se ozval zvonek a vstoupila služebná.

„Mr. Forster přináší jídelní lístek, ma'am. Smí vstoupit?“

„Ovšem, ihned, kdykoliv přijde, to si pamatuj, Sarah!“

Marga se rozhlížela, jako by hledala úkryt, ale bylo pozdě, protože ohlášený muž stál již ve dveřích. Když ji spatřil, obličejem se mu mihl radostný výraz, ale rychle se ovládl.

„Good morning, myladies,“ pozdravil s barvou hlasu a gesty, kterými se vyznačují jen světa znalé osoby. „Promiňte mi, že jsem si dovolil vstoupit.“

„Nedlužíme vám prominutí, nýbrž poděkování, sir. Nacházíte mě v milé společnosti,“ pokračovala matka Smollyová a představila svou mladou společnici: „Miss Margareth Olbersová, velká ctitelka německé poezie.“

„To mám tedy štěstí, že vás smím potkat na tak nádherném místě, miss,“ odpověděl s úklonou směrem k Marze a s pohledem, ve kterém se mísily nejvyšší úcta a upřímný obdiv.

„Setkání, které by mohlo být klidnější než to včerejší,“ vydechla v půvabných rozpacích.

„Uzavřeme mír?“ zeptal se a mimoděk jí podal ruku.

„Ráda!“

Vložila svou nádhernou ručku do jeho pravačky a on ji pozvedl ke rtům. Při doteku zalil její tvář temný karmín a oběma se zdálo, jako by spojenými dlaněmi proudila magická síla, kterou hovořila jejich srdce.

„Vy už jste se včera setkali?“ žasla mulatka.

„Jen letmo, matko Smollyová,“ odpověděl. Tento více než skromný westman nečekal, že si ho dívka ještě pamatuje. „Vřelé díky, miss!“

„Ó,“ smála se, „jistý Tim Summerland si dal tu práci, abych na vás nezapomněla!“

„Tim Summerland? Znáte ho?“

„Včera večer byl u nás a skvěle nás bavil historkou, v níž zaujímal statečný a chytrý lovec, který ho zachránil před smrtí, stejné místo, jaké má básník Forster v německy psané literatuře Spojených států.“

Už se zcela uklidnila a mluvila s jistotou a upřímnou zdvořilostí, která zcela odpovídala její královské postavě, její vznešené povaze, a vylučovala jakoukoliv myšlenku, že snad jsou její slova pouhým komplimentem nebo lacinou lichotkou.

Ve zdvořilém odmítnutí pozvedl ruce.

„Lovec udělal to, co by udělal i ten nejobyčejnější trapper, a básník, kterého jste tak laskavě zmínila, zná velmi dobře slabiny své práce, protože jeho osamělý život neozářil žádný paprsek lásky ani štěstí. Otec mu zemřel, než se narodil, a o matku přišel při svém příchodu na svět. Žádná sestra nehlídala jeho kroky a nemá po boku žádnou přítelkyni, a přitom dokáže zatvrzelost muže zmírnit pouze něžná, vroucí žena, a právě básník potřebuje srdce, které by tepalo spolu s jeho vlastním a naplňovalo ho zápalem, bez kterého žádné mistrovské dílo nevznikne.“

Ani sám nevěděl, kde se tato slova vzala. V okamžiku vzešla z jeho vnitřního přesvědčení, podobně jako v legendě slunce svým pozdravem rozezvučí sloup.

„Kdo jako básník rozbuší tolik srdcí, může si být jist, že ani ta nejlepší by se nezřekla účasti na jeho štěstí,“ odpověděla Marga. Sotva však skončila, sklopila své dlouhé řasy a vzplanuly jí tváře. V rozpacích si uvědomila, co právě řekla. Co si o ní pomyslí, když uváží každé její slovo?

„Jako to například uděláme my,“ zhoršila matka Smollyová situaci. „Už jsem se zmínila, že byl můj muž Němec. Matka Margy také pocházela z Německa. Byli si podobní i duševně, svými názory a zájmy a my jsme jejich věrné dědičky.“

„Takže mluvíte německy?“ zeptal se Forster dívky.

„Ještě raději než anglicky. S maminkou jsem skoro jinak nemluvila. V současnosti si němčiny bohužel tolik neužiji. Otec se s Němci v soukromí nestýká a sám mluví pouze anglicky.“

„To se tedy asi budu muset vzdát své myšlenky se mu představit. Mám v držení několik cenných papírů a chtěl jsem ho kvůli nim vyhledat, protože mi byl doporučen jakožto nejvstřícnější obchodník ve Stentonu.“

„Smím podotknout, že jsem mluvila o soukromých setkáních? Že se nestýká s Němci, to je pouze dílem náhody, nikoliv úmyslem.“

„Čili se smím odvážit se mu představit?“

Ocitla se v nových rozpacích, protože se za touto otázkou ukrývala jiná, na kterou nemohla kladně odpovědět, ale nechtěla odpovědět ani záporně. Bylo jí jasné, že po představení bude následovat pozvánka.

„Určitě bez obav smíte,“ odpověděla a sklopila zrak.

Viděl, že mu rozuměla a svolení ho naplnilo nadšením. Rád by v rozhovoru pokračoval, ale musel být skromný. Předal jídelní lístek a rozloučil se. Matka Smollyová ho doprovodila až na chodbu. Když se vrátila, opřela si naoko rozhorleně ruce v bok a zvolala:

„Co to má znamenat? Tys ho potkala a nic jsi mi neřekla! To je trestuhodné, za to se musím ošklivě pomstít!“

„Milost, má nejlepší tetičko. Přece jsem neměla žádnou příležitost vyprávět ti o tomto zajímavém intermezzu, ačkoliv jsem přišla jen kvůli němu!“

„Dobře, povídej, ale pěkně podrobně, to ti radím. Pojď, posaď se ke mně na divan. Řekla jsi mu: ‚Setkání, které by mohlo být klidnější, než to včerejší.‘ Vaše setkání tedy muselo být velmi nepřátelské!“

Marga vyprávěla a bylo poznat, že s radostí. Událost ještě měla v živé paměti a líčila ji v barvách, které jí půjčilo samo srdce. Když skončila, mulatka řekla:

„Stejně je to výjimečný muž! Ale takoví už jsou Němci, vlídní, poddajní a tolerantní více než kdokoliv jiný, ale jen po určitou mez. Pokud ji někdo překročí, dojde k výbuchu, kterému nedokáže nikdo vzdorovat. Wilson si tu lekci bude pamatovat.“

„A bude se chtít pomstít. Stále mě potkává a dává najevo zájem, ale zdá se mi, že mě jeho povaha nabádá k opatrnosti. Ten mou důvěru nikdy nezíská.“

Mezitím Forster prošel ulicí a dospěl k Summerlandově domu, kde se dozvěděl, že se bratři odebrali do čtenářského klubu. V tuto denní dobu se jeho členové věnovali pondělnímu tisku a Tim šel z oddanosti s advokátem, ačkoliv mu přišlo lehčí skolit medvěda než slabikovat písmenka. Forster se vydal za nimi. Procházel pomalu malými studovnami, do kterých se ze sálu, ve kterém se nešlo vyhnout rušivému hluku, stáhlo několik čtenářů.

V jedné z těchto místností visely stanovy spolku. Přistoupil k zarámované listině, aby zjistil, zda je dovolen vstup návštěvníkům. Tlusté běhouny, které pokrývaly podlahu, tlumily jeho kroky, takže si ho dva muži, kteří se polohlasně bavili v sousedním pokoji, přes tenkou portiéru nevšimli. Aniž by to zamýšlel, slyšel každé slovo jejich rozhovoru.

„Well, sir, zcela jste mě přesvědčil, že ten obchod slibuje neobyčejně vysoký a jistý zisk. Texas se už mnohokrát snažil zbavit Mexika, ale vždy byl poražen přesilou vojáků. Nyní ve Washingtonu rozhodli, že mu poskytnou pomoc. V důsledku toho bude muset tato překrásná, bohatá a úrodná země přísahat Unii. Přitáhnou davy přistěhovalců a cena půdy se v krátkém čase zdvacetinásobí, možná i více. Kdo má prostředky nakoupit několik dostatečně rozsáhlých pozemků, může vydělat miliony. Vaše jsou sice již značné, ale pokud mi, Mr. Wilsone, dovolíte přispět sumou, kterou mám k dispozici, váš zisk se ještě zvětší.“

„Jak je velká?“

„Čtyřicet, možná i padesát nebo šedesát tisíc dolarů, které si s sebou můžete v dobrých směnkách vzít do Galvestonu. Sice mi byly vaše poměry dosud neznámé, ale doporučení od Harrise a Thomsona z Jefferson City, které jste mi předložil, zcela stačí k tomu, abyste získal mou úplnou důvěru. Kdy odcestujete?“

„Co nejdříve. Nelze ztrácet čas. Okolnosti, se kterými počítáme, jsou veřejně známé, a moc bych se divil, kdyby stejná spekulace nenapadla ještě někoho jiného.“

„Ta myšlenka se určitě nabízí. Pojďte ke mně domů. Tam můžeme dát záležitost hned do pořádku.“

„A vaše dcera, Mr. Olbersi?“

„Je mi velmi drahá a můžu si dovolit jen naznačovat. Jsem si jist, že je volná, a vy jste gentleman, kterému by nemělo být zatěžko získat přízeň dívky. Máte můj souhlas a ostatní je vaše starost.“

Zvedli se a odešli, aniž by si všimli Forstera, který stál těsně u zdi. Byl to onen tlustý bankéř a muž, který včera schytal tak působivou ránu pěstí. Jmenoval se tedy Wilson. Forster si vzpomněl na postavu u vstupu do domu.

„Tom Wilson, miláček Sarah. Je to on, není pochyb. A mýlím se snad, když ho považuji za toho lotra, co vedl tyčkaře? Chová se jinak, ale ten obličej je nezaměnitelný a jizva zvyšuje jistotu. Ale kde sebral doporučení od Harrise a Thomsona? Není možné, aby se mezitím dostal do Jeffersonu. A i kdybych se ve všem pletl, stejně je to darebák, jak dokazuje jeho včerejší chování a milostný poměr, který udržuje s terceronou, zatímco usiluje o ruku Margy. Odhalím ho!“

Prošel enfiládou pokojů a brzo našel oba hledané. Tim Summerland seděl u stolu zády k němu a prohlížel si obrázky ilustrovaného deníku. Včerejší společenský oděv mu byl nepohodlný. Vyměnil ho za nové trapperské oblečení, ale na hlavě mu seděla stará čapka, ač hledal podobnou. Nedokázal se od ní odloučit.

Forster k němu přistoupil a ruka mu padla na jeho rameno. Trapper se vymrštil a připraven k boji zaujal boxerský postoj.

„Co mě bijete, mastere? Chcete schytat pár pěkných ran?“

Proměna, kterou prodělal zevnějšek jeho společníka, mu znemožnila ho ihned poznat.

„Tvoje rány znám, Time Summerlande. Jen si je nech pro sebe, starý mládenče!“

Trapper vyvalil oči, přiskočil k němu a objal ho, jako by ho chtěl rozdrtit.

„Básník, by God, básník. Je to on, to je jisté jako moje čepice. Ten člověk se tak vypucoval, až jednomu přechází zrak. Tady ho máš, Bille. Čapni ho a trochu ho podrť ve svých pazourách. Nebýt jeho, už bys mě vícekrát neviděl!“

Popostrčil ho k bratrovi, který ho stejně srdečně pozdravil. Advokát byl jedním z těch selfmanů, kteří dosáhli váženého postavení jen silou vlastní vůle a s přemožením největších obtíží. Stal se jedním z nejznámějších právníků Spojených států a zajisté se účastnil projednávání každého většího právního případu v Arkansasu a okolí. Forstera dávno znal z četby jeho díla. Poděkoval mu a dosavadní úctu rozšířil o přátelství k zachránci svého bratra.

„Kdybyste býval nedorazil tak brzo, sir,“ pravil Tim, „byl bych opět zmizel. Mezi domy a paláci tu vane vítr, který nedokážu snést. Teď tu ale musím nějaký čas zůstat.“

Na další studium časopisů nebylo ani pomyšlení. Advokát laskavě nabídl Forsterovi neomezené pohostinství. Forster odmítl a požádal pouze o svolení smět navštívit svého druha, ale nemohl uniknout následnému pozvání na oběd.

Opustili klub a rozdělili se. Forster se vydal k bankéřovu domu a nechal se jedním z úředníků ohlásit u nadřízeného. Zavedl ho do pracovny, kde dosud Olbers a Wilson probírali svou spekulaci. Ani jeden nedokázal skrýt překvapení při pohledu na mladého muže, pouze ho vyjádřili různým způsobem. Wilsonovi se zalesklo v očích, ale rychle se otočil a přistoupil k oknu, aby příchozímu znemožnil si ho prohlédnout. Olbers ještě jednou pohlédl na navštívenku, kterou dostal při ohlášení.

„Jmenujete se Richard Forster, sir?“

„Ano. Přicházím s prosbou. Byl byste tak laskav a prověřil tyto papíry?“

Bankéř je sebral a přeletěl je pohledem.

„Jsou v pořádku.“

„Přál bych si část té sumy proměnit na hotovost a ostatní bych zde chtěl uložit, abych si je mohl vyzvednout ve směnkách, až budu odjíždět.“

„Rád jsem vám k službám, sir! Znáte Mr. Summerlanda?“

„Myslíte Tima Summerlanda? Setkal jsem se s ním v Llanu Estacadu a zde jsem ho opět vyhledal.“

„Domnívám se správně, že jste autorem básnických děl, která jsou podepsána tímtéž jménem?“

Forster přikývl.

„Bylo by mi tedy potěšením se s vámi setkat i jinak než obchodně. Buďte, prosím, v mém obydlí jako doma. Má dcera vás velmi ráda pozná.“

„Již jsem měl tu čest být miss představen matkou Smollyovou, u které bydlím.“

„Aha! Bydlíte u ní? To je příjemné, jsme tedy sousedé a můžeme se bez větších obtíží setkávat. Dnes večer jste již asi zaměstnán?“

„Nikoliv.“

„V tom případě bych vás rád pozval. Budeme jen v malé společnosti: já, Marga a tento pán, kterého si dovolím představit - Mr. Tom Wilson, majitel plantáží v Texasu.“

Vyvaroval se jakékoliv zmínky o včerejší události. Wilson se zpola otočil a chladně se uklonil a Forster odpověděl ještě mrazivěji.

„Přijdu, sir, pokud se mi podaří odejít od Tima, který se mě určitě pokusí zabavit pro sebe.“

„Tak ho přiveďte s sebou. Včera u mě již byl a rád ho znovu uvidím.“

Přesně to si Forster přál. Olbers ho zavedl k pokladníkovi, kde obdržel hotovost a úložní list, a pak opustil účtárnu.

„Dopustil jste se včera zpropadené chyby, Mr. Wilsone,“ pravil Bankéř, když se vrátil do pracovny. „Tento muž není nikdo jiný než lovec, kterého jste včera napadl. Musí na nás mít přímo miserable názor.“

„To je mi jedno! Nikdy jsem nepovažoval za nutné usilovat o přátelství nějakého veršotepce a to platí i teď. Že jste ho pozval na večeři, mě nijak netěší. Měl jsem za to, že budu mít Margu jen pro sebe a všechno s ní vyřídím, ale teď mě tito dva muži připraví o příležitost.“

„Vaše obavy jsou bezpředmětné, protože je zabavím tak, že budete mít plnou volnost uvést věci do pořádku. Teď však zpět k naší spekulaci!“

Dohodli se, že Wilson vyrazí na cestu už zítra. Když podepsali smlouvu, obdržel cenné papíry a opustil dům. Prošel již několika ulicemi směrem ke svému bytu, když spatřil Sarah vycházet z obchodu. Udělal pár kroků a stanul vedle ní.

„Nutně s tebou potřebuji mluvit. Necháš mi dnes opět otevřené dveře do svého roomu?“

„Kdy?“

„Hned, jak se setmí. Stavím se jen na okamžik, ale později se vrátím.“

„Nechám klíč v zámku.“

Přikývl a odkráčel. Když dorazil do bytu, vytáhl z kapsy cenné papíry a s vítězným výrazem je hodil na stůl.

„Dílo se podařilo. Padesát tisíc dolarů v kapse. Když k tomu přičtu nuggety těch chudáků, které jsme ve smrtící stepi poslali k čertu, mám teď dost financí, abych si mohl hrát na gentlemana. Kdyby tak Olbers věděl, že jsem si doporučení od Harrise a Thomsona napsal sám! A přesto o tu sumu nepřijde. Až získám Margu, dostane svůj podíl na výnosu. Přece pak budu jeho jediný dědic. Pokud mi ale ten pisálek zahraje nějaký kousek, už se sem nevrátím. Marga je Venuše, bohyně, která dokáže pobláznit i chladnokrevnějšího muže než jsem já. Ale Sarah, ano, tato dívka je roztomilá hračka, žhavá, obětavá a důvěřivá a k tomu tak krásná, že dokáže na nějaký čas vynahradit ztrátu bankéřovy dcery. Každopádně splním její přání se mnou cestovat. Musí se obléknout jako chlapec a vydávat se za mého sluhu.“

Rázoval velkými kroky po místnosti a přemýšlel o požitcích, které ho očekávaly.

„Tenhle Forster je nepochybně bídák, kterému mohu děkovat za tu jizvu. A poznal mě stejně dobře jako já jeho, to je zřejmé ze včerejší zmínky o Llanu Estacadu a nuggetech. Bude se všemožně snažit mi uškodit, ale to se mu nepovede! Než odjedu, zúčtuji s ním a vrátím mu rány, které mi způsobil.“

„A tenhle Tim Summerland, který s ním dnes přijde,“ pokračoval po krátké pauze, „je nepochybně druhý z dvojice, jež nás obrala onehdy o zvířata a část zlata. Jsem zvědav, zda mě také pozná. Každopádně jsem v bezpečí. Zatím mě nikdo neudal, a pokud přesto budu donucen zmizet, budou mě přece hledat v Texasu, kde mě ale nenajdou. Pokud se mi podaří s bratrovou pomocí získat pozemky, ihned je prodám a vydám se se Sarah do Brazílie. Tam se mnou může zůstat, než si najdu lepší!“

Zabalil pár věcí a pak se prošel po městě, aby nakoupil několik nezbytností. Když se setmělo, vzal si velký cestovní plášť, ukryl pod ním balík a odebral se k domu matky Smollyové. Ihned vstoupil, vyšel do druhého patra a otevřel dveře, které vedly do malého pokoje, kde Sarah přespávala a měla všechny své věci. V pokojíčku byla úplná tma, přesto se velmi dobře orientoval.

Za chvíli vešla dívka.

„Jsi tady?“ zašeptala.

„Ano, má drahá,“ odpověděl, objal ji a přitiskl k sobě. „Přišel jsem, abych ti sdělil dobré zprávy.“

„Jaké?“ zeptala se, opětujíc jeho něžné doteky.

„Odjíždím. Půjdeš se mnou?“

„Jak ráda! S tebou půjdu kamkoliv. Kdy odjíždíš?“

„Už dnes.“

„To je příliš rychlé. Přece se potřebuji připravit a též promluvit se svou paní.“

„Nemusíš nic připravovat, protože jsem už vše zařídil. A paní nic říct nemůžeš, protože by tě nepustila.“

„Ale ona je tak hodná. Přece nemůžu být tak nevděčná a potají ji opustit.“

„To ji máš radši než mě?“ zeptal se s výčitkou v hlase.

„Jak to můžeš říct? Jsi mi ze všeho nejmilejší a udělám cokoliv, co řekneš. Půjdu dnes s tebou!“

„Nic jiného jsem nečekal, Sarah, nebudeš toho nikdy litovat, protože teprve teď začneš žít a poznáš požitky, které ti dosud zůstaly odepřeny. Nemůžeš mě však doprovázet jako dívka. To by nám komplikovalo život.“

„Ne jako dívka? Jak tedy?“

„Jako chlapec. Vše potřebné mám tady v balíku. Oděv ti bude slušet.“

„Chlapec?“ rozjasnila se, a ještě vroucněji se k němu přitulila. „To bude skvělé. Budu tvým sluhou a ani na okamžik tě neopustím.“

„Ale budeš mi muset přinést velkou oběť, miláčku.“

„Cokoliv. Žádná nebude dost velká.“

„Tvé vlasy, tvé nádherné vlasy budou muset pryč. Prozradily by, že nejsi žádný chlapec, ale nejkrásnější dívka ve Spojených státech.“

„Tak mě ostříhej. Ráda je vyměním za štěstí, že mě tak hodně miluješ.“

„Jak dlouho dnes musíš být u matky Smollyové?“

„Do deseti hodin, pak budu mít volno.“

„Tak se postarej o to, aby zůstal dům otevřený, a včas se oblékni, ať pak na tebe nemusím čekat. Bydlí u vás od včerejška nějaký Mr. Forster?“

„Ano. Hezký a milý gentleman.“

„Ach, vidím, že je nejvyšší čas tě odsud odvést. Musíš obsluhovat i jeho?“

„Ano. Paní mi dala klíč od jeho pokojů, abych mohla během jeho nepřítomnosti pracovat.“

„Postarej se, abys tu klíč měla, až přijdu.“

„Proč? Musíš tam?“ bezelstně se zeptala.

„Ano. Odtamtud je vidět k Olbersovi a musím si naproti něco prohlédnout, než opustím dům. Teď se ale loučím, Sarah. Udělej vše tak, jak jsem ti řekl.“

Objal ji, nechal u ní plášť, sešel ze schodů a za pár okamžiků stál v bankéřově přijímacím pokoji.

Byl prvním z pozvaných a našel Margu osamocenou.

„Good evening, miss. Mr. Olbers mi dovolil strávit poslední večer, který mi ve Stentonu zbývá, ve vaší blízkosti. Smím se domnívat, že vám moje přítomnost není zcela nepříjemná?“

„Fantazírování je rozšířený, ale špatný zvyk, sir, a mé svědomí mi nedovoluje vás v něm podporovat.“

Promnul si špičky kníru a odpověděl:

„Nikdo nežije jinak než podle svých představ. Život je hra v kulisách, které rozjasňuje světlo iluzí. Bohatství, krása, duch, moc a čest přijdou a zmizí a šťastný je jen ten, kdo je ve správnou chvíli využije. V současnosti procházím jedním z nejkrásnějších období svého života a nesmím ho nechat pominout, aniž bych se vám nesvěřil.“

Marga se chystala odvětit, ale odpovědi ji ušetřil otcův příchod. Současně s ním se objevili Forster a Summerland. Forster mu o Wilsonovi nic nesdělil. Chtěl z reakce svého společníka zjistit, zda se ve svém podezření nezmýlil.

Trapper si pospíšil k dívce a s prostou srdečností se chopil její ruky.

„Tak mě tu zas máte, miss, a pokud vám nejsem vítán, můžete mě vyhnat, aniž bych se na vás zlobil!“

„Jen tu zůstaňte, vážený Mr. Summerlande. Velmi ráda vás vidím!“

Podala ruku i Forsterovi.

„Německé přivítání, bez komplimentů a frází, sir!“

Chtěl se sklonit ke štíhlým prstům, ale v půli pohybu se zarazil. Vedle něj zaznělo slovo, které se sem nehodilo.

„Zounds, hromy a blesky, kdopak to je?“ řekl Tim Summerland při pohledu na Wilsona, když se k němu od Margy obrátil. „Mr. Forstere, buďte tak laskav a podívejte se na tuto tvář. Poznáváte ji?“

„Kdo je to, Time?“

„Ať jsem na místě rozporcován a naložen do soli, jestli to není ten tyčkař, který nás napadl a kterého jste později přetáhl tomahavkem po hlavě! Co u vás ten člověk pohledává, Mr. Olbersi?“

Bankéř neodpověděl. Wilson ho předběhl.

„Zbláznil se ten muž?“ zahřměl. „Ještě jedno takové slovo a postarám se, aby dostal svěrací kazajku!“

„Nebo ty pouta!“ odpověděl trapper stejným tónem. „Kdybych tě, ty prevíte, potkal jinde, do pěti minut bys byl v rukou šerifa.“

„Nenamáhej se! I když tě pozval Mr. Olbers, ať ti podá vysvětlení šerif. Tu máš!“

Marga vyjekla a bankéř se stáhl do kouta pokoje. Wilson pozvedl pěst. Měl u sebe zbraně. V pravačce se mu zaleskl bowiák, zatímco levačka zamířila ke kapse, aby se chopila revolveru. To už však za ním stál Forster, popadl ho za boky a mrštil jím proti lítacím dveřím takovou silou, že se rozletěly a Wilson se svalil do chodby. Než se k němu někdo dostal, opět se zvedl a utekl po schodech.

Nikdo se netvářil, že by ho chtěl pronásledovat. Marga ležela na pohovce a Forster u ní poklekl. Bankéř se celý třásl a opíral se o židli. Tim Summerland přiskočil ke stolu, na kterém stála lahev s vodou. Obava o milou miss byla větší než touha zmocnit se nepřítele. Byl přeci přesvědčen, že mu nemůže uniknout. Jak westman jednou najde stopu protivníka, nebo ho dokonce jako teď spatří, nebojí se o výsledek.

„Mr. Summerlande, co jste to udělal!“ naříkal Olbers. „Podezírat ho není opravdu nic jiného než šílenství!“

Nikdo mu neodpověděl. Oba muži byli příliš zaměstnáni Margou, než aby vnímali jeho slova. Dívka otevřela oči. Proč omdlela, když ji jindy žádná slabost nepřemohla? Aniž by to zamýšlela, hned prvními slovy na tuto otázku odpověděla. Nejprve pohlédla na Forstera.

„Žijete, nejste zraněn?“

Při těchto slovech mu tělem projel sladký záchvěv. Oslabil ji snad strach o něj? Nemohl jinak, uchopil její ruce a na okamžik sklonil hlavu.

„Nikdo není zraněn, miss, jen vy jste nás vystrašila!“

„Ach, teď už je vše v pořádku! Zahlédla jsem nůž a hrozně jsem se lekla.“

„Nejspíše bezdůvodně,“ řekl její otec.

„Bezdůvodně, sir?“ urazil se Summerland. „Myslíte si snad, že nerozeznám fatu morgánu od skutečnosti? Netuším, jak si ten chlap říká a jak se sem dostal, ale že to byl náčelník tyčkařů, o kterých jsem včera vyprávěl, to je tak jisté jako moje čepice. Zeptejte se tady básníka. Určitě ho poznal stejně jako já. Třeba mu uvěříte více než mně.“

Olbers se tázavě podíval na jmenovaného.

„Tim řekl pravdu, sir,“ potvrdil Forster. „Poznal jsem ho už včera, když jsem vás potkal. Určitě si vzpomenete na mou odpověď o nuggetech a smrtící stepi a miss Marga mi dosvědčí, že jsem ji pokládal za hodnou lepší společnosti.“

„Důkazy, nějaké důkazy, gents!“

„Myslel jsem, že nejlepším důkazem bude naše svědectví. Lhaní není mým zvykem. Mám však něco dalšího!“

„Promiňte, jestli jsem vás nechtěně urazil! Mám důvod Wilsonovi plně důvěřovat a vaše obvinění je tak hrozné, že ho nedokážu přijmout. Co dalšího víte?“

„Uzavřel jste s ním dnes obchod, který se týká získání texaské půdy?“

„Odkud to víte?“

„A dal jste mu svolení ujistit se o náklonnosti miss Margy?“

„Jste snad vševědoucí?“

„Alespoň do té míry, že jsem si osobou tohoto muže zcela jist. Uchází se o vaši dceru a současně udržuje poměr se Sarah, která je služebnou mé bytné. Teď mi řekněte, zda je hoden vaší důvěry?“

„Je to možné?“

„Sám jsem je včera večer na vlastní oči viděl a hned ráno mě prosila o mlčenlivost. Stačí vám mé slovo?“

„Zajisté. Bože můj, pokud se nepletete, hrozí mi značná ztráta! Podepsal jsem s ním dnes smlouvu a předal mu padesát tisíc dolarů.“

„Snad naše varování nepřišlo příliš pozdě. Jste si jistý, že bylo doporučení od Harrise a Thomsona z Jefferson City pravé?“

„O tom víte taky? Je pravé. Dobře jsem ho prověřil.“

„Ale žádný zvláštní dotaz jste nepoložil? Takový člověk se nezalekne žádného falšování. Musíme ho dát zatknout!“

„Jste si opravdu tak jistý?“

„Ano. A abych vám dal příležitost získat jistotu, jsem ochoten počkat několik hodin. Pošlete telegram. Odpověď bude zakrátko zpět a přesvědčí vás.“

„Máte pravdu, sir! Zajdu tam osobně a počkám si na odpověď. V případě tak značné sumy musím být přece opatrný.“

„Půjdu sledovat jeho byt. Bude chtít uprchnout a nesmí nám ujít.“

„Stop, Mr. Forstere,“ vpadl Summerland do řeči. „To mohu stejně dobře udělat já. Vy zůstaňte zde! Nebo snad chcete miss opustit, když odejde i její otec?“

„Ano, zůstaňte!“ prosil Olbers. „Marga v takové situaci nesmí zůstat bez ochrany!“

Odešli. Bankéř do telegrafní kanceláře a Summerland k Wilsonově obydlí, které si nechal popsat.

Když opustil dům, hledaný si pospíšil dolů ulicí, pak ji přešel a vrátil se. Sice bylo příliš brzy, aby již byla Sarah ve své místnosti, ale přesto šel do jejího pokoje a počkal na ni. Pomohl jí při proměně v chlapce a při balení věcí, které chtěla vzít s sebou. Jakmile skončili, zeptal se:

„Je matka Smollyová ještě vzhůru?“

„Ne.“

„A vchodové dveře?“

„Jsou otevřené. Kromě toho mám klíč.“

„I od Forsterových pokojů?“

„Ano.“

Oba si vzal a řekl jí:

„Tak běž, Sarah. Nikdo nás nesmí vidět pohromadě. Počkej na mě na pastvině za přívozem!“

„Poslechnu tě, ale přijď brzy, prosím!“

Zapálili lampu. Sarah vypadala ve svém oděvu opravdu rozkošně. Objal ji a políbil její sladké rty.

„Přijdu brzy. Teď už běž.“

Když se vzdálila, zhasil světlo, uzamkl pokoj a proplížil se do prvního patra. Vstoupil do Forsterova bytu, zamkl za sebou a začal prohledávat pokoje. Dokázal to i bez lampy, protože okny dopadalo světlo plynových lamp a též svícnů z Olbersova salónku.

Štěstí se na něj usmálo hned na začátku. Hledání zahájil v knihovně a všiml si psacího stolu, v jehož zásuvkách vězely klíče. Uvnitř našel na hromádce bankovek náprsní tašku. Přistoupil s ní blíže k oknu.

„No vida! Úložní list s nečekanou sumou a zde hotovost, kterou získal od Olberse. Mám dost. Zbývá vyřídit ještě jeho!“

Vše opět uzavřel a skryl se za záclony, aby se podíval naproti. V salónku bylo zhasnuto. Místo toho hořela lampa v pokoji s balkónem v nižším patře. Přítomní museli sedět stranou, neboť neviděl žádné stíny.

„Jestlipak tam ještě je?“

Na svou otázku dostal hned odpověď. Ve světle lampy se objevila Marga a za ní Forster. Vyšli na balkón a opřeli se vedle sebe o zábradlí. Zdálo se, že někoho vyhlížejí.

„Do čerta, jak důvěrně se chovají! Bože, a teď jí položil ruku kolem pasu, sice jemně, ale stejně. A ona to strpí! Co to je? Pojď domů, darebáku. Máš moc divokou krev, tak ti pomůžu. Pustím ti žilou! Co to támhle přichází za tlusťocha? Aha, Olbers! Kde byl? Na policii? A kde vězí ten bídák Tim Summerland, když ho není vidět? Teď se vracejí!“

V místnosti teď určitě probíhala živá diskuse. Stíny se značně pohybovaly. Pak Olbers a Forster opustili dům. Jeden se vydal do centra města. Druhý odešel směrem k Wilsonovu bytu.

„Co mají v plánu? Určitě mě chtějí pronásledovat. To se přepočítají!“

Uběhla značná chvíle, než se jeden z nich opět objevil. Přijel kočár, který zastavil před protějším domem a otočil se. Vystoupil z něj Forster. Zmizel v bankéřově domě, ale brzo se vrátil a přešel ulici.

„Přichází. Je to tady!“

Sklonil se a zalezl pod psací stůl. Venku se otevřely dveře. Vstoupil Forster a zapálil lampu. Vytáhl ze šatníku oblečení a začal balit.

Olbersova a Summerlandova nepřítomnost mu poskytla chvíli blaha. Marga vstala z pohovky a přistoupila k němu.

„Skutečně nemohlo dojít k omylu, sir?“

„Ne. Přece nám svým chováním dokázal, že jsme se nespletli. Kdo se v takové situaci dokáže hájit pouze nožem a revolverem, musí si být vědom své viny. A svým útěkem tomu nasadil korunu.“

„Co je to za člověka! Tak dlouho jsme se vyskytovali v jeho blízkosti, aniž bychom měli ponětí o nebezpečí, které nám hrozí! Ten nůž, to bylo příšerné!“

Vzpomínka na záblesk ostří zapůsobila skoro stejně jako předchozí okamžik. Zapotácela se, zapátrala po nějaké opoře, ale žádnou nenašla. Forster se přiblížil a zachytil ji. Opřela si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Pevně ji objal a sklonil se k její bledé tváři. Cítil, jak mu v žilách buší krev.

„Miss Margo!“

Jeho hlas byl plný něhy. Dívčina jemná postava se zachvěla. Otevřela víčka a s nepopsatelným výrazem se zahleděla do jeho šťastných očí.

„Tak bych vás mohl držet, dokud budu myslet a dýchat!“

Neodvážil se ji vroucněji obejmout. Cítil, že by zradil důvěru, se kterou se o něj opírala. Opět zavřela oči. Bledost ustoupila. Tváře se jí zbarvily z nejsvětlejšího odstínu do tmavého nachu. Bylo po slabosti. Oporu už nepotřebovala, přesto zůstala bez hnutí a její blažený úsměv zápasil s náznaky půvabné nesmělosti, která se jí vkrádala do výrazu. Vzal ji za ruce a odvedl ji k pohovce. Vklouzla mezi sametové podušky a Forster se usadil vedle ní. Opět položila hlavu na jeho rameno. Něžně hladil její lesklé, hebké kadeře a díval se na její královskou postavu a okouzlující rysy.

Velmi dlouho vedle sebe seděli. Nepadlo jediné slovo, které by narušilo svatý klid dvou srdcí. Věděli však, že jejich duše nyní až do skonání věků patří jedna druhé.

Nakonec dívka pozvedla zrak a nesměle poznamenala:

„Papá se určitě brzo vrátí.“

„Promiňte, Margo. Slast neměří nikdy čas. Zapomněl jsem na něj.“

„Kéž byste zapomněl i na včerejšek!“

„To ne, nikdy, protože mi včera vyšla hvězda, která svými paprsky odkryla toužebně očekávané bohatství. Může ho pro mě nadále osvětlovat?“

„Básníkovi svítí hvězdy, které nikdo jiný nezná. Nesmí k němu zabloudit jas pozemského nebe!“

„A přesto by za takové zbloudění zaplatil tisícem životů, kdyby je měl k dispozici. Margo, buď mým paprskem, mým světlem, mou hvězdou. Chci jen tebe. Jen tebe. Zříkám se všech sluncí, která se kolem tebe pohybují!“

Vyskočila, jako by chtěla utéct.

„Odpusťte, Margo! Odejdu!“

Zvedl se též. Již se od něj vzdálila, ale jeho slova ji zarazila. Otočila se, přispěchala k němu a uchopila jeho ruce.

„Pro vás jsem příliš chudá, malá a nepatrná. Smím číst verše, které píšete, a smím se jimi nechat povznést a nechat se uhranout jejich krásou, ale právo na vaše dílo a slávu je mi zapovězeno.“

Cítila, jak jsou jeho ruce chladné.

„Tak pryč s touto slávou! Odhazuji ji a zříkám se všeho kromě vzpomínky na krásný sen, ze kterého se nyní probouzím. Farewell, naděje, štěstí, hvězdo. Básník hyne. Lovec však zmizí na západě jako světlo, po němž musí následovat temná noc!“

Vyprostil své ruce z jejích a odkráčel ke dveřím. Nehnutě stála, dokud jimi neprošel. Pak do ní však vjel dvojnásobný život.

„Richarde!“

Výkřik však nemohl zaslechnout. Pospíchala za ním a dostihla ho na konci schodiště.

„Nic takového!“ vyrazila. Hruď se jí dmula a ruka, kterou se zachytila o lampu, se třásla. „Pozici, kterou vám určil papá, nesmíte opustit, dokud se nevrátí. Pojďte, počkáme na něj!“

Všiml si, jak je rozrušená a stísněná, a nemohl nic jiného, než se za ní vydat. Pokynula mu zhasnout světla v salónku a vešla do místnosti s balkónem.

„Proč jste chtěl odejít, sir? Mám k vám ještě tolik proseb.“

„Povídejte, miss“

„Nezříkejte se života. Nevzdávejte se slávy, které jste dosáhl, a zvětšujte ji!“

„Sláva je chladná. Žádné vavříny nedokážou zahřát mrznoucí srdce. To dokáže jen láska, nic jiného než láska!“

Složila ruce na hrudi a stočila pohled k zemi.

„Láska! Dosud jsem ji nepoznala, neboť dětskou lásku na mysli nemáte. Srdce ženy je jemné a nezná jiný cit. Dokáže však v takovém krátkém čase ovládnout i srdce muže?“

„Bůh je láska, miss, a oba jsou všemocní! Přišla, je zde a vládne mužovým nejtajnějším myšlenkám a nejupřímnějším činům. Kdo ji odežene od svého srdce, zničí je a s ním i sebe.“

Položila dlaně na jeho paže.

„Nedělejte to! To bych se na sebe navěky zlobila!“

Než stihl odpovědět, vyšla z pokoje na balkon. Následoval ji a stoupl si vedle ní, aniž by tušil, že je z jeho vlastního pokoje pozoruje uprchlý tyčkař.

„Pouze zlobila, miss! Cítila byste jen hněv?“

„Nikoliv. Cítila bych více, mnohem více!“ vydechla.

„Co ještě? Řekněte mi to, prosím!“

Jsouc skloněna nad zábradlím, cítila dotek jeho paže, ale neodtáhla se.

„Něco tak hrozného, že to nedokážu pojmenovat.“

„Margo, smím milovat a doufat?“

„Tam přichází papá!“ Vrátila se do pokoje. Oči jí zářily a tváře žhnuly. „Jsem snad hodna této lásky a naděje?“

„Margo, můj živote, mé štěstí! I kdybych byl největší z největších na světě, přesto bych s pokorou prosil o to nejmenší slovo, které toužím slyšet.“

Vešel bankéř. Byl tak rozčílený, že si nevšiml, jak se dvojice nezvykle chová.

„Měl jste pravdu, sir!“ prudce oddechoval. „Doporučení bylo falešné. Musíme toho darebáka chytit!“

„Sice se mu zatím podařilo uprchnout, ale zmocníme se ho. Pokud se vrátil do svého bytu, a to určitě udělal, pokud nepočítal s tím, co se bude dít, Tim Summerland ho nespustí z očí. Nepochybně jste již navštívil prokurátora nebo policii?“

„Ne, ještě ne! Vůbec mě to v rozčilení a ve spěchu nenapadlo!“

„Tak to musíte hned napravit. Zatím zajdu k Timovi a počkám tam na vás. Máme co do činění s prohnaným a odvážným mužem a nesmíme ztrácet čas!“

Odešli a Marga osaměla. Usadila se na pohovce a otevřela své album. Ukryla v něm báseň, kterou vystřihla z novin. Četla ji stále dokola.

„Já nevděčná ženská! Takové štěstí, takové blaho jsem málem promarnila! Ano, má pravdu: láska přichází, je zde a vládne. Cítím to tak já i on a váhání by bylo hříchem. Matko, kéž bys dosud žila a viděla, jak nekonečně šťastné je srdce tvého dítěte!“

Zabořila se do měkkého opěradla, zavřela oči a poddala se sladkému snění, které přicházelo z jejího šťastného srdce. Ňadra se jí dmula a dlouho, předlouho tak seděla. Pak venku zazněly kroky, ozvalo se zaklepání, a než se stihla zvednout, stanul před ní její miláček. Spatřil výstřižek, který ležel na otevřeném albu, a nyní věděl, že myslela pouze na něj.

„Přicházím jako posel. Wilson se dosud neobjevil ve svém bytě. Policisté ho hledají na místech, která navštěvoval, a jelikož ho osobně neznají, papá je při pátrání musí doprovázet. Prosí, abyste se o něj nestrachovala. Také po něm budeme se Summerlandem pátrat, ale domnívám se, že již Stenton opustil. V takovém případě vím, kam se vydal, a ještě v noci za ním vyrazím. Mohu vás tudíž poprosit, abyste mě omluvila u matky Smollyové, se kterou se nebudu moci rozloučit?“

„Chcete pryč, za ním, chcete se vydat do nebezpečí. To ne, to nedovolím, to nemohu dopustit! Zůstaňte, sir, a nechte pronásledování na policii!“

Usmál se.

„Otevřeného nepřátelství, jako je toto, se nebojím. Navíc můj odjezd není dosud jistý. Je možné, že zatím město neopustil. Pak nám určitě padne do rukou a já zůstanu zde.“

„Tak mi slibte, že se tu v každém případě ještě ukážete! Budu vzhůru, dokud se nevrátí papá a nedostanu podrobné zprávy.“

„Tak já se vrátím. Do té doby dobrou noc!“

Podal jí ruku. Všimla si jeho prosebného výrazu a slabého pokusu ji k sobě přitáhnout a objala ho.

„Richarde, nesmím tě ztratit. Buď opatrný, jestli na něj narazíš!“

Jejich rty se setkaly v jemném, rychlém polibku a pak zmizela v sousedním pokoji.

Převlékla se ze společenského oděvu do pohodlného negližé. Právě skončila, když si všimla, že zřejmě odešel do svého bytu, neboť v oknech zazářilo světlo. Každopádně byt opět brzo opustí. Chtěla ho spatřit a vyšla na balkón.

Zakrátko se otevřely dveře na terasu a Forster vyšel, aby se poohlédl po Summerlandovi, který ho měl vyzvednout. Zamával jí. Chtěla mu pozdrav oplatit, ale její ruka se zarazila v půli pohybu. Za okny studovny se mihnul stín a v příštím okamžiku spatřila dívka ve dveřích Wilsonovu tvář.

Projel jí záblesk hrůzy, ale ihned se vzpamatovala, pozvedla ruku a zvolala:

„Je za tebou Wilson!“

V poslední chvíli se otočil. Jmenovaný stál již za ním a měl nůž připravený k úderu.

„Pomoc, pomoc!“ vykřikla Marga. Viděla, jak spolu dvojice na terase zápasí. Utekla zpět do pokoje a seběhla schody, pak přes ulici a bez dechu pádila do Forsterova příbytku. Vstoupila ve chvíli, kdy se v místnosti objevil i Forster.

„Kde je, Richarde? Zabiju ho!“

Při prvním Wilsonově útoku upadla do mdlob, ale teď byla nečekaně statečná a duchapřítomná. Jediný polibek stačil, aby se pro svého milého vrhla do nebezpečí.

„Je pryč. Zachránil se skokem z terasy, když jsem ho pustil, abych se zbavil nože.“

„Ty krvácíš! Zranil tě! Proboha, ukaž!“

„To nic není, Margo. Dvě malá povrchová zranění. Nech mě, musím za ním!“

„Za žádnou cenu!“

Chtěl utéct, ačkoliv ho její přítomnost naplňovala štěstím. Vinula se k němu však tak pevně, že by musel použít sílu, aby se uvolnil.

„Margo, prosím, uteče mi!“

„Aťsi! Zemřela bych strachem, kdybych tě nechala odejít. Pojď, sundej si kabát. Dovol mi prohlédnout tvá zranění!“

Viděl, že je zde každý odpor marný, a poslechl. Wilson ho pořezal na levačce a bodl do paže. Ani jedno zranění nebylo nebezpečné, ale rány silně krvácely. Usmíval se na ni, když zastavovala krvácení a zručně ho obvazovala.

„Tak,“ pravila, když skončila, „teď už není potřeba se bát, ty zlobivý, milovaný muži. Ale bez své Margy bys skočil za ním a možná bys cestou vykrvácel.“

„Nikoliv. Bez své Margy bych byl dřív synem smrti, protože kdybys nevykřikla, bodl by mě do zad. Jak ti mám poděkovat, ty nádherné, úchvatné stvoření!“

Vroucně ji k sobě přivinul.

„Poděkuj mi tím, že mě budeš navždy milovat jako teď!“ zašeptala a přitulila se k němu.

V lehkém, vzdušném oděvu byla tak rozkošná, že zapomněl na okamžik na uprchlíka a pouze pil lásku a blaženost z jejích rtů. Netrvalo však dlouho, zazněly kroky a vstoupil Summerland. Nemálo se podivil, když dívku spatřil. Dvojice mu vše krátce vysvětlila.

„Byl zde? Damn! Okradl vás, sir?“

„Nevím, Time, a nemám čas to zjišťovat. Pokud něco ukradl, zjistím to. Teď však musíme vyrazit za ním.“

„Přirozeně. Vezměte si však revolver nebo něco podobného. Nesmíme na toho chlapa v rukavičkách!“

Opustili příbytek. Forster doprovodil Margu domů a pak se vrátil k čekajícímu společníkovi.

„Kam teď?“

„Zpět do mého domu. Chci se podívat po služebné. Právě mě napadlo, že by se ke mně bez Sarah nedostal. Bude nám to muset vysvětlit. Pak uvidíme, co dál.“

„All right, sir! To není špatný nápad. Ať Mr. Wilson zatím prchá, pro mě za mě třeba až k Babylónu, kde byly pastviny, po kterých se prohánělo sedm faraonových tučných krav. Přesto ho dostihneme a pomůžeme mu k pěkné oprátce, to je jisté jako moje čepice!“